14. listopadu 2012
Shodou okolností se 7. listopadu 1992, v den 75. výročí ruské komunistické leninské revoluce, uzavřel život symbolu Pražského jara, velkého slovenského Čechoslováka Alexandra Dubčeka (1921-1992). Bylo to symbolické datum: na podzim téhož roku jako důsledek dohod z brněnské vily Tugendhat končila – účetně – téměř třičtvrtěstoletá existence Československé federativní republiky. Státu Masarykova, Benešova – a právě Dubčekova. (Termín čechoslovakismus, používaný běžně nejen komunistickou propagandou, ale i ve významné části odborné literatury, má ĺuďácké fašistické pejorativní kořeny; Masaryk a Beneš důsledně psali a mluvili o „bezpomlčkovém“ českoslovenství. Českoslovenství, česko-slovenská vzájemnost, žije plnodeše i po právně kontroverzním zániku tohoto pozoruhodného evropského státu.)
Syn z dělnické komunistické, původně sklářské rodiny a rodu se shodou okolností narodil ve stejném domě v městečku Uhrovec jako jiný velký Slovák – revolucionář a rovněž velký přítel českého národa, aktivní účastník pražské revoluce 1848 – Ĺudevít Štúr (1815-1856). Saša či Sašenka, jak se Dubčekovi pro jeho vlídnou, jemnou povahu často mezi jeho přáteli říkalo, měl v rodinné tradici nejen zkušenost ze života Sovětského svazu dvacátých a zejména dusných, stalinistickým terorem prosycených třicátých let minulého století, ale i vzpomínky na předcházející americký pobyt Dubčekových rodičů v USA (starší bratr Július podobně jako Jiří Dienstbier byl také americkým státním občanem). Třetím – neméně důležitým – bodem Dubčekova života byla jeho tragická osobní zkušenost ze Slovenského národního povstání. Voják a partyzán Alexander Dubček byl dvakrát raněn, starší bratr Július v něm položil svůj život za svobodu nejen svého slovenského, ale i bratrského českého národa.
Tento idealistický komunista se nejprve po válce vyučil černému řemeslu (kovodělnictví), a postupně, zhruba od přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, začal pracovat a v KSČ kariérně stoupat. Když se vrátil ze studií v SSSR, byl – asi pro svůj starokomunistický rodinný původ – posléze vybrán pro funkci prvního tajemníka ÚV KSS v Bratislavě (1963). Bolestné poznání, že režim, kterému zasvětil svůj mladý život, se dostává do hluboké krize a naléhavě vyžaduje hluboké reformy, ho nejpozději od Chruščovova vystoupení na XX. sjezdu KSSS a pak zvláště během šedesátých let přivedlo do řad vývojově se formujícího reformního křídla tehdejší KSČ. A v lednu 1968 nečekaně i do jejího čela.
Hvězdné období Sašova života bylo provázeno neuvěřitelným jevem – očekávatelné tradiční ztělesnění někdejšího koženého aparátnictví se změnilo v Dubčekově vlídně civilním, slovensky protepleném podání naprosto nečekaně v charismatický symbol demokracie a naděje Pražského jara (Ledna 1968). Naděje milionů mladých, středně starých i zralých Čechů a Slováků, Slovenek a Češek. Slova o demokratizaci, dobově omezená reformně komunistickým diskurzem, Dubček myslel vážně. A také je spolu se svými spolupracovníky – Černíkem, Císařem, Smrkovským, Šimonem a mnoha dalšími – přes všechny dílčí rozdíly v názorech – prosazoval. Svou věc demokraticky vnitropoliticky vyhrál: Akční program z dubna 1968 se stal východiskem dokumentů mimořádného XIV. sjezdu, který se po proběhnuvších okresních a krajských konferencích měl sejít počátkem září 1968. 21. srpna však přišel mráz z Kremlu – sovětská agrese a následná třiadvacetiletá okupace Československa skupinou ruské armády střední skupiny vojsk.
Osudné a ostudné Moskevské protokoly (podepsal je, nezkrušen ruským vězněním, až po opakovaném naléhání spolupracovníků a vyhrožování Brežněva a dalších členů politbyra KSSS) sice umožnily ještě nějaký čas Dubčekovu vedení pokračovat oktrojovaně v reformním kurzu (bylo to mj. umožněno legendárním XIV. sjezdem KSČ, který se v plné ilegalitě, chráněn dělníky z ČKD, za bezmocného přihlížení doslova pod nosem okupačních vojsk konal 22. srpna; Dubček ho stačil ještě před svou internací v ranních hodinách 21. srpna podpořit; sjezd prakticky zcela zboural původní scénář moskevských pozdně stalinistických okupantů z KSSS), současně však postupně „salámově“ nastolovaly normalizaci, jejímž symbolem se stal i tragický, i arogantní rozporuplný Dubčekův nástupce ve funkci Gustáv Husák (1913-1991), sám protagonista Pražského jara původně se zaklínající Dubčekovým jménem a záměry Ledna.
Od podzimu 1969 byl Dubček řadovým, neustále perzekvovaným a StB sledovaným československým občanem. Zůstal jím až do konce trvání komunistického režimu, i když o sobě neustále dával vědět. Od r. 1988 se znovu začal objevovat na veřejnosti a o rok později se stal vedle Václava Havla druhou nadstátní legitimací něžné revoluce. ZStal se mezinárodní celebritou: r. 1988 navštívil Itálii, o rok později mu byla udělena evropská Sacharovova cena za svobodu myšlení. Jako předseda Federálního shromáždění (prosinec 1989-červenec 1992) bojoval ze všech sil za zachování československé státnosti a netajil se svým principiálním levicovým smýšlením (např. odmítl podepsat lustrační zákon). To ho také na jaře 1992 – vzdor Mečiarovým nabídkám na křeslo slovenského prezidenta – přivedlo nejen do čela kandidátní listiny, ale i na předsednické křeslo nepočetné slovenské sociální demokracie. Dubček tento krok komentoval dělnicky lakonickou větou, že se vrátil tam, odkud kdysi vyšel jeho otec Štefan.
Ještě během poslední srpnové neděle na slavnostním shromáždění na Jankově vešku nad rodným Uhrovcem jednoznačně vyjádřil svůj názor na dobrou a šťastnou budoucnost obou našich národů. Na počátku září 1992 se stal při cestě do Prahy – v době, kdy měl být zvolen místopředsedou Socialistické internacionály – za ne zcela standardních okolností obětí těžké dopravní nehody. Závažně raněn, bojoval s partyzánskou houževnatostí dlouhé týdny o svůj život. Svůj boj nakonec prohrál. A svou smrtí vyvolal v tehdejší české společnosti velký spor.
Pravicový antikomunismus, vydatně živený letním volebním triumfem tak řečené demokratické pravice, dal najevo svůj neetický odpor. Dubčekovy tělesné pozůstatky byly nedůstojným způsobem převezeny na ruzyňské letiště a odtud do Bratislavy. Zatímco nad jeho rakví promluvila řada významných představitelů domácího i evropského veřejného života – mezi nimi i tehdejší předsedkyně Spolkového sněmu SRN Rita Süssmuthová – tehdejší předseda České národní rady Milan Uhde ostudně vystoupit odmítl.
Slovensko na svého velkého syna nezapomnělo. Již několik let je přičiněním slovenského socialisty Borise Zaly součástí právního pořádku Slovenské republiky Lex Dubček. Nezapomněli ani Dubčekovi čeští přátelé. Při příležitosti 125. výročí založení ČSSD byla 26. dubna 2003 tomuto skromnému dělnému muži, který se netajil svou hlubokou láskou k Čechům, udělena in memoriam pamětní plaketa zakladatele strany Josefa Boleslava Pecky-Strahovského. Převzal ji jeho syn Peter. Ve stejném roce obdržel i nejvyšší české vyznamenání – Řád Bílého lva. Dubčekovu osudovou dopravní nehodu připomíná skromný, výtvarně působivý pomník.
Před několika lety byla, rovněž za významného přispění ČSSD a také Masarykovy dělnické (dnes demokratické) akademie, odhalena na budově někdejšího Federálního shromáždění (dnes je sídlem Národního muzea) na Wilsonově třídě Dubčekovi nenápadná pamětní deska.
Dubčekovo jméno zůstává i dnes synonymem pro politiku lidské tváře, jejíž sociální citlivost se zdaleka neomezuje na chudinské agendy sociálních dávek, ale naopak skrývá v sobě stále porozumění i jak pro potřeby a ideály budoucích generací, tak vzpomínku na odkaz a hodnoty, které po sobě zanechali její předchůdci.
