Důchodový systém nejvíce poškodily takzvané „vládní reformy“

6. ledna 2011

Kolem penzijní reformy se toho už hodně napsalo a namluvilo, padají tvrzení rozumná i smyšlenky. Naposledy v neděli v televizních Otázkách Václava Moravce. Kdo poslouchal Martina Římana, když rozebíral důvody potřebnosti penzijní reformy, dozvěděl se, že kromě demografických příčin teď přibyl nový argument – „málo efektivní veřejné systémy založené na mandatorních výdajích“. Divákům vysvětlil, že „…když jsou penze v podstatě založeny na systému pay as you go, to znamená na průběžném financování, tak v okamžiku, kdy příjmy se sníží, protože výkonnost ekonomiky třeba rychle klesne, jako se stalo mezi lety 2008, 2009, tak najednou se zjišťuje, že na ty výdaje už není“. A dodal, že „…ten systém je třeba změnit tak, aby, jak říkával klasik, více dýchal s tou ekonomikou“.

Martin Říman to hodně popletl. Nepochybně má pravdu, že období ekonomické krize v zásadě není dobré pro žádný penzijní systém, ať již ten náš „průběžný“, či „fondový“. Jednoduše proto, že na straně příjmů důchodového účtu začínají chybět peníze od těch zaměstnanců, kteří se v krizi stali nezaměstnanými, či nuceně odešli do předčasného starobního důchodu, případně stagnují odvody od těch, co práci sice neztratili, ale firmy jim přestaly zvyšovat mzdy, či je převedly na zkrácené úvazky, či je donutily ke švarcsystému, kdy na odvodech zaplatí srovnatelně méně, než dříve jako zaměstnanci. Podobně ve výdajích přibývá v krizi nutnost vyplácet zrychlující se počty „neplánovaných“ nových důchodců.

Kdyby se ale Martin Říman zeptal ministra Miroslava Kalouska, či premiéra Petra Nečase, který u toho také tenkrát byl jako ministr práce a sociálních věcí, proč se za poslední dva roky 2009 a 2010 příjmy státního důchodového účtu propadly odhadem celkově až o 80 – 90 miliard korun, nepochybně by mu pošeptali, že hlavní příčinou opakujícího se deficitu není krize, jak tvrdil v televizi, ale především – možná z 80 – 90 % – „tichá penzijní reforma“, schovaná hlavně do Topolánkova reformního baťohu z roku 2008.

Jedno z prvních opatření tzv. reformy veřejných financí bývalé Topolánkovy koaliční vlády se totiž týkalo v prvním kroku tzv. zastropování pojistného na sociální a zdravotní pojištění, a to na úrovni čtyřnásobku průměrné mzdy. Touto nenápadnou novelou zákonů se vyloučila ze solidárních plateb na důchody, nezaměstnanost a zdravotní péči především část plateb dříve přicházející od příjemců nejvyšších platů. Příjemci nejvyšších platů touto úsporou získali miliardový bonus, ale ve stejné výši veřejné sociální systémy ztrátu příjmů. Pak se opakoval scénář z roku 1995, kdy byl poprvé vyzkoušen klíčový krok k opt-out: Sněmovna opět rozhodla (byť teď jen těsnou, přeběhlickou většinou) o snížení pojistného placeného zaměstnavateli v roce 2009 o 1 procentní bod a v roce 2010 o dalšího 0,9 procentního bodu. Na podzim 2008 přibylo ještě snížení pojistného (tentokrát u zaměstnanců) o 1,5 procentního bodu a navíc na začátku roku 2009 pak bylo – v rámci tzv. antikrizových opatření NERV – plošně sníženo sociální pojištění o dalších 1,5 procentního bodu. Šestou etapu snižování sociálního pojistného v letech 2008 - 2009 pak bylo extrémní rozšíření paušálních odpočtů od základu daně OSVČ, které výrazně snížilo základnu pro výpočet pojistného. Pravda, pro rok 2010 se sice podařilo zmírnit negativní dopad paušálů do příjmové strany, zrušit opatření NERV, zvýšit stropy u sociálního a zdravotního pojištění a zrušit předpokládané snížení pojistného u zaměstnavatelů o uvažovaných 0,9 %, ale i tak penzijní systém vloni pracoval oproti (předreformnímu roku 2007) se sumou srovnatelně nižší o cca 40 miliard korun, a to právě vlivem zmíněného snížení pojistného.

Těchto šest kroků je tedy rozhodujícím důvodem, proč chybí desítky miliard korun na výplatu důchodů už nyní, a ne až někdy po roce 2025, jak to ještě v roce 2005 předpokládala první Bezděkova komise. Ta ovšem nemohla tušit, že Topolánkova koaliční vláda destabilizační penzijní reformu spustí již v roce 2008.

Jestli do takto záměrně, změnou legislativy oslabených příjmů penzijního systému nečekaně přišla hospodářská krize, pak to pro někoho paradoxně bylo jako na zavolanou, protože – a Martin Říman to znovu dokumentoval, právě na krizi bylo možné svalovat vinu za deficit. Takže stěžovat si na průběžný systém je buď neznalost, nebo pokrytectví. Pohled na jeho dosavadní fungování za posledních více, než sto let ve všech zemích, kde byl zaveden, totiž ukazuje na pravý opak toho, co říká Martin Říman: Pokud jsou dobře nastaveny parametry průběžného systému, pak je schopen rychle a poměrně dobře reagovat na výkyvy v hospodářském cyklu, na inflaci a tak podobně. Nepoměrně lépe než třeba systémy fondové – své o tom ví prezident Obama, který ne tak dávno obrovskými dotacemi zabránil krachu zaměstnaneckých penzijních fondů ve Spojených státech. Právě proto, že neprůběžné, fondové penzijní systémy jsou ze své podstaty extrémně citlivé na výkyvy v hospodářském cyklu, především na změny cen finančních aktiv, do kterých byly uloženy peníze budoucích důchodců, které v krizi takřka přes noc ztrácejí svou hodnotu (nehledě na riziko vytunelování, viz Maxwellův penzijní fond ve Velké Británii). To se v průběžných systémech už z principu stát nemůže.

A není divu, že v zemích, kde penzijní reformy orientovali byť i jen částečně na vytvoření fondového pilíře, teď urychleně couvají. Slovenské, maďarské a naposledy polské zkušenosti ukazují, že tudy cesta penzijní reformy nevede.

Blogy