Důchodci si utahování opasků opravdu nezaslouží

24. září 2012

Když v roce 1989 cinkali svými klíči na náměstích, možná přemítali, že sice prožili dětství za války, nejlepší léta v totalitě, ve srovnání se svými vrstevníky na Západě si toho moc neužili, ale o to spokojeněji a důstojněji prožijí podzim svého života. Netušili, že předposlední květnový den roku 2012 vyjdou s transparenty do ulic znovu, protože jejich život zdaleka nebude naplňovat jejich představy a parlament bude právě projednávat snižování jejich reálných důchodů.

Dnešní důchodci si utahování opasků opravdu nezaslouží, a už vůbec si nezaslouží poslouchat tristní argumentaci na úrovni zpravodajské zprávy paní poslankyně Peckové z TOP 09 k návrhu na snížení důchodů, která z jejich dosavadního života vyvodila závěr, že tím, že se důchodci narodili za války a život prožili v totalitě si na chudobu zvykli, a tak se snadno přizpůsobí i snížení penzí.

Jistě, důchodci se přizpůsobí, ale my mladší bychom se při tom měli stydět. Tvrzení, že státní rozpočet je na tom zle a na důchody nejsou peníze, je nepravdivé. Je to stejné, jako když doma konstatujeme, že „na to“ nemáme peníze a přitom „na to“ peníze máme, jen nejsme ochotní je „na to“ vydat, protože máme jiné priority. Na tzv. narovnání s církvemi například vláda peníze má, stejně jako na vyvádění desítek miliard do soukromých penzijních fondů, které pohříchu situaci stávajících důchodců v důsledku ještě zhorší.

O vyspělosti společnosti svědčí mimo jiné i to, jak se stará o své seniory. A našim důchodcům se žije čím dál hůř a čím dál více z nich má problémy s uspokojením svých základních životních potřeb. V roce 1989 činila výše průměrného důchodu přes 50 % průměrné mzdy. Dnes je to 42 % a podle vládního návrhu v roce 2015 to bude jen 38 %. Již dnes jsme ve srovnání s okolními zeměmi pod průměrem, a pokud bude zákon přijat, situace se bude ještě zhoršovat.

Bohužel se stalo pravidlem, že stojí-li vláda před rozhodnutím, na kterou skupinu občanů zaměřit svá tzv. úsporná opatření, vždy sáhne mezi řadové zaměstnance, důchodce, zdravotně a sociálně ohrožené, nikdy mezi zaměstnavatele, finančníky, akcionáře. Jakoby si řekla, že není možné zajistit blahobyt všem, a tak jej zajistí jen skupinám vyvolených na úkor chudoby těch ostatních.

V již zmíněné zpravodajské zprávě kolegyně Peckové bylo pozoruhodné i sdělení, že důchodci jsou více než úspornými opatřeními vlády ohroženi moderní společností, a že by měli být především uznávanými a respektovanými členy společnosti. Nelze než souhlasit. Až na to, že vládní poslanci nejsou ochotni zvednout ruku ani pro návrhy, které by seniorům pomohly a nic by nestály. Nedávno poslanecký klub sociální demokracie jeden takový návrh předložil. Reagoval na bezohledné praktiky obchodníků, kteří např. pod záminkou levných výletů vylákají seniory na své předváděcí akce, kde jim vnutí své předražené hrnce nebo deky, a ještě k tomu na nevýhodné splátky. Od smluv je pak téměř nemožné odstoupit a jsou popsány i případy, kdy lidé v důsledku neschopnosti toto předražené zboží splácet přišli i o střechu nad hlavou. Jelikož jsou tyto smlouvy často uzavírány v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a úvěrové smlouvy splňují definici lichvy, navrhovali jsme, aby případné spory z těchto smluv mohl řešit výhradně soud, který by je z uvedených důvodů mohl prohlásit za neplatné, nikoliv tzv. rozhodci, kteří stojí vždy na straně prodávajících. Vládní poslanci tento návrh zamítli. Co je jim po důchodcích. 

Jsem rád, že mohu sociální politiku uskutečňovat alespoň jako líšeňský zastupitel. V Líšni sice důchodcům penze zvýšit nemůžeme, ale můžeme jim vytvářet stále lepší a důstojnější podmínky pro život, podporovat je v jejich aktivitách a podporovat neziskové organizace, které jim pomáhají. A tak také činíme.

Blogy