Drábkova penzijní alchymie aneb jak otrávit a vytunelovat důchodce?

22. února 2011

Poslední zvěsti o penzijní reformě, připravované Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, logicky uvažující a rozumné lidi zvedají ze židle. Ale penzijní fondy a pojišťovny se už těší a mnou si ruce.

Návrh MPSV počítal s tím, že po skončení „povinné“ spořící fáze v privátních penzijních fondech by s odchodem člověka do penze měly být jeho úspory převedeny na životní pojištění. Pojišťovny by mu pak vyměřily důchod, který by každý měsíc pobíral až do své smrti. "To znamená, že v případě úmrtí výplata končí a není už nic, co by bylo předmětem dědictví." Základním cílem důchodových systémů, zejména pak těch povinných, má být poskytnutí přiměřeného zabezpečení ve stáří a toho se podle MPSV dosáhne nejlépe výplatou doživotního důchodu. "V případě, že by bylo umožněno prostředky vybrat jednorázově, přestal by prý systém plnit svoji základní funkci."

Podle ministra Drábka funkce životního pojištění, funguje tak, že spoříte nějaké peníze. Dokud je spoříte, tak samozřejmě jsou součástí dědictví. Ve chvíli, kdy se přestane spořit a začne se vyplácet, doživotní anuita, funguje přesně tak, že někdo se dožije vyššího věku, někdo nižšího a anuita je spočítána tak, aby důchod byl průměrně vyplácen v určité výši," prohlásil ministr s tím, že jinak než pomocí průměrování systém udržet nelze. Takový přístup ale v žádném případě nemůže motivovat občany k penzijnímu připojištění. Ale zajímalo by mě, jak pan ministr může vědět v kolika letech ten či onen důchodce zemře, kolika let se ten či onen důchodce dožije?

Máme tomu snad rozumět tak, že když budeme žít déle, než nám pan ministr podle průměrného věku dožití dovolí, nebudeme mít už na své úspory a na důchod nárok? V současné době si drtivá většina lidí naspořené prostředky vybírá ihned při odchodu do důchodu, inu proč ne, proč si ještě díky úsporám neužít života, dokud to zdraví ještě dovolí? Ale podle některých „expertů“ to jen potvrzuje, že doživotní penze nejsou pro klienty atraktivní, protože obsahují riziko předčasné smrti, a tím i propadnutí úspor. A tak namísto zatraktivnění penzijního připojištění chtělo MPSV zavést jeho povinnost a zároveň omezit možnost disponování s úsporami. Ale jakým právem chce někdo diktovat důchodcům, kdy a jak použít uspořené peníze?

Řada odborníků proto namítá, že stát by měl lidem, které by donutil spořit si povinně v soukromých fondech, nabídnout alespoň více variant, jak naložit se svými úsporami.Povinné odvody do penzijních fondů by se podle návrhu MPSV měly týkat daňových poplatníků, kterým je nyní méně než 40 let. Naštěstí vláda od záměru povinného připojištění ustoupila a nahradila jej dobrovolností, se kterou MPSV počítalo původně jen pro lidi nad věkovou hranici 40 let. V průběhu dosavadních jednání se mimo jiné strany již shodly na způsobu, kterým se bude navyšovat do budoucna věk odchodu do důchodu a na způsobu valorizace důchodů. Srovnání se životním pojištěním je tedy reálné, avšak otázkou je zda je i logické?

Takže Drábkovo ministerstvo místo toho, aby penzijní připojištění zatraktivnilo, chtělo je nařídit jako povinné a navíc bez variant způsobu využití úspor. Asi je počítáno i s tím, že důchodci budou z pravicové politické alchymie tak vyčerpáni a otráveni, že začnou umírat dříve a velká většina jejich úspor tedy propadne státu či penzijním fondům, potažmo životním pojišťovnám, a tak penzijnímu systému může reálně hrozit zákonem posvěcené vytunelování.

Ministr Drábek jakoby odmítal vidět realitu. I tzv. „Bezděkova komise“, zabývající se reformou důchodového systému už deset let, tedy už od doby premiéra Vladimír Špidly, se shodla, že průběžný pilíř, který doposud funguje, bude mít vždy dominantní postavení v našem důchodovém systému. Vedle práce renomovaných ekonomů, působí alchymistické Drábkovy pokusy o vytunelování důchodového systému více než průhledně a diletantsky. Většina okolních zemí se k důchodové reformě už rozhoupala.

Ministra Drábka asi inspirovali Maďaři, kteří původně donutili lidi také povinně vstoupit do fondů, aby je nyní opět donutili fondy opustit. Někdo tomu říká „znárodnění“. To ale správný název není. Jde totiž o půjčku vládě. Skoro tři triliony forintů natečou do státního rozpočtu. Jinak řečeno „regulérní tunel“. V případě Česka by to byly řádově „pouze“ biliony korun. Sousední polská cesta není o nic lepší. Spoření do fondů také povinné, ale státní podpora penzijních fondů dramaticky snížena. Což bude znamenat dramatické snížení životní úrovně budoucích polských důchodců

Pokud nám na našich seniorech, současných i budoucích vskutku záleží, je třeba respektovat současnou realitu. Respektujme i to, že průběžné financování důchodů, tzv. „průběžný pilíř“ bude mít stále dominantní postavení v důchodovém systému, nebude to 100%, ale třeba jen 80 nebo 60%. Druhý pilíř, tedy penzijní fondové připojištění je třeba zatraktivnit. Lidé se mají náležitě motivovat k tomu, aby své úspory penzijním fondům s důvěrou svěřovali a aby si peníze svěřené do fondů, nevybírali ihned při odchodu do důchodu, a ne jim to naopak nařizovat či zakazovat. Dejme lidem možnost volby. Fondy si ale musí vybudovat důvěru u lidí, k důvěře může vést cesta přes úspěšné hospodaření se svěřenými úsporami, tedy jejich vyšší zhodnocení. A ještě jedna věc, poněkud se pozapomnělo na třetí pilíř důchodového systému, motivovat zaměstnavatele, aby přispívali na penzijní připojištění svých zaměstnanců, a třeba i zaměstnanecké penzijní fondy.

Blogy