Další příběh pro pacientského ombudsmana

22. srpna 2012

Dne 16.8.t.r. jsem po korespondenci s panem Z. L. uskutečnila již třetí návštěvu u tohoto vězně, který je již podeváté odsouzen za opakované krádeže. Jde o 62-letého člověka, zřejmě inteligentního, jak nakonec dokládá i styl a pravopis jeho dopisů. Ale krade…a hrdinně se k tomu přiznává, lépe řečeno – aktivně sděluje.

Poprvé jsem se s ním setkala před několika lety ve věznici v Kuřimi, když jsem cestovala ze Zlína, z lékařského sjezdu. Bohužel, i když byla moje návštěva avízována předem, nemohla jsem dodržet hodinu příjezdu, poněvadž kongres končil proti předpokladu daleko déle. Do Kuřimi jsem dojela spolu s kolegou, rovněž lékařem, ve večerních hodinách, mrzlo a padal sníh. Přijela jsem proto, že jsem chtěla pana Z.L.poznat osobně a podrobněji s ním probrat anamnézu jeho stonání. Jeho stížnosti plynuly totiž z toho, že mu není umožněno absolvovat doporučovaná vyšetření od různých lékařů, nejen vězeňských.

Když jsem přišla na recepci věznice, byly mi odebrány všechny kovové předměty, mobil atp., zkrátka podle předpisu. Pak se se mnou vydal jeden z vězeňských dozorců do jednoho z objektů věznice, do suterénu. Tam se ke klecovým dveřím seběhli vězňové, načež hromotlucký dozorce velmi hlasitě zařval : „Hele, koukej si jít pro ty tvý papíry, ať tady nekecáš zase nějaký voloviny!“. Ztuhla jsem úžasem a pomyslela jsem si, jak asi vypadají jeho rozkazy v případech beze svědků. Pak mě vpustili dovnitř a zavřeli mě s panem Z.L. do mrazivé místnosti, kde bylo u stropu otevřené zamřížované sklepní okénko, kde bylo vidět, jak stále padá sníh….Bylo mi doporučeno, abych v případě, že budu něco potřebovat, například i končit rozhovor, zvedla telefon na psacím stole. To byl kromě dvou židlí jediný kus nábytku v této místnosti. Po ukončení rozhovoru s panem Z.L. jsem jela zpět k domovu. Napsala jsem pak do věznice, jejímu řediteli, doporučení, resp. podpořila jsem lékaře, kteří doporučovali u pacienta různá další vyšetření.

Když mi pan Z.L. napsal před dvěma lety znovu z borské věznice, domnívala jsem se, že sem byl přeložen z Kuřimi. Chyba lávky ! Byl znovu ve vězení, asi pro další krádež. Naše setkání bylo velmi krátké, při kterém mi svěřil, že v mezidobí zplodil syna, kterému jsou dva roky…Mimochodem – odsouzen po deváté !

Poslední korespondence z nedávné doby mě znovu přiměla k návštěvě věznice na Borech. Připojeny byly lékařské zprávy z Brna, kde byl před několika lety operován pro hiátovou hernii ( brániční kýlu). V popředí jeho stížností je v současné době záchvatovitá noční dušnost, jejíž příčina je složitější a nejde jen o nemocné srdce po prodělaném srdečním infarktu. Z těchto důvodů byl již dvakrát vyšetřen v jedné z plzeňských nemocnic, vždy o službě, v noci. Vyšetření sice obsahovalo kompletní laboratorní vyšetření a počítačovou tomografii plic k vyloučení plicní embolie, ale závěrečná diagnóza se mi moc nezamlouvala.

Vzpomněla jsem si na doby, kdy interní kliniku v Plzni vedl pan profesor Sova, který byl velmi přísný…Ten by asi nebyl spokojen s diagnózou mladé lékařky číslo 1 i číslo 2. Vzpomněla jsem si, že jsme museli například vyklepávat prstem tzv. jaterní ztemnění v čáře, která vede vertikálně dolů středem klíční kosti vpravo, a poté změřit jeho rozsah krejčovským metrem. To také kontroloval při velkých vizitách, zda má toto měřidlo každý sekundář v kapse bílého pláště. Běda, kdyby ne !

Když mi pan Z.L.ukázal na místo na vzedmutém břichu, že prý „… se mu tam posunula voperovaná síťka při operaci kýly v jizvě…“, jak mu sdělila jedna z vyšetřujících lékařek, neodolala jsem a v tomto místě jsem břicho zmačkla. Pak jsem požádala vězeňskou službu, aby nám poskytli vyšetřovací lůžko, abych mohla břicho lépe vyšetřit….Samozřejmě, že to nebyla žádná síťka, ale velká, tvrdá, hrbolatá játra !

O svém orientačním vyšetření jsem sepsala ve své poslanecké kanceláři zápis a ten jsem s návrhem dalších vyšetření zaslala internistovi, který věznici jedenkrát v týdnu navštěvuje a vězně vyšetřuje. Totéž jsem zaslala i řediteli věznice s doporučením nejen příslušných vyšetření, ale i s návrhem analgetické a jiné léčby, nejlépe  po přerušení trestu. Ostatně – boj proti bolesti, ať je jakéhokoliv původu, je jednou ze zásad moderní medicíny XXI.století !

Pan Z.L. měl asi tutéž představu s tím, že se určitě chce zase vrátit zpět, tak jako už několikrát v minulosti. Z pětiletého trestu mu zbývá „odsedět“14 měsíců. Napadlo mě, zda jeho opakované pobyty ve věznici nejsou vlastně řešením, když už se možná nemá ani kam vracet. Zvláště nyní, kdy se zhubnul za 2 roky o36 kilogramůa kdy se vůbec necítí zdráv, je slabý a trpí bolestmi.

Jak to vše dopadne, to se uvidí zřejmě za pár dnů.

Jen mě tak napadlo, že současná medicína, která bohatě využívá všech vymožeností laboratorního vyšetření a dokonalé přístrojové techniky, je paradoxně tak nějak chudá. Že v ní chybí  plná účast lékaře, který by měl nemocného vždy pečlivě vyzpovídat, fyzikálně vyšetřit, případně s užitím dalších, už cílených vyšetření, a poté vyprodukovat závěr, za který by se nemusel nikdo stydět. Pro naši generaci byla vůle nejen pomoci nemocnému, ale bylo i věcí cti, jak se mi podařilo diagnostický oříšek rozlousknout,a to někdy jen přemýšlením. A dokonce bez dokonalé přístrojové techniky, kterou jsme k dispozici ani neměli. Buď ještě vůbec neexistovala anebo nebyla k dispozici na daném pracovišti. Ale zato jsme více přemýšleli, o nemocném a jeho stonání, o léčbě, která by mu pomohla.

Ano, připouštím, že může jít o názor zatížený generačním rozdílem. Připouštím, že nikdo není dokonalý. Ale přece jen se příliš často setkávám s výsledky konání nejrůznějších lékařů, které mě neuspokojují. Jsem pacientský ombudsman, jak mě na něj pasovali představitelé Svazu pacientů. Dělám to ráda pro lidi, kteří se na mne s důvěrou obracejí. Ale často bývám velmi smutná, kam naše medicína spěje. A v daném případě vůbec nezáleží na tom, že šlo o příběh vězně. Podobná situace by zřejmě existovala i u VIP (což někdy s oblibou obměňuji za jinou pseudozkratku -  V.U.L), i když tento typ kastování nemocných z duše nenávidím. Prostě – týkalo by se to kohokoliv. A o to jsou tyto příběhy smutnější….

Blogy