Co chce Hollande změnit a co je i pro nás inspirací

14. května 2012

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Krugman vytrvale připomíná jednoduchou zásadu, že váš příjem jsou něčí tržby a vaše tržby jsou něčí příjem. Když to zastavíte na jednom konci, zamrzne i ten druhý. Když budou všichni šetřit, sníží se příjmy a nebude z čeho šetřit.

Zvolení nového francouzského prezidenta Francoise Hollanda, vítané hlasitě sociálními demokraty v celé Evropě, vyvolalo v českém tisku skeptické až nevlídné komentáře. Není divu, přichází s něčím novým – a málokdo ví, s čím.

            Kdo však měl možnost začíst se alespoň zběžně do 60 programových bodů, kterými Hollande oslovil veřejnost hned na začátku své úspěšné kampaně, viděl, že to je manuál praktických opatření, který si zaslouží mnohem podrobnější debatu než povrchní poznámky o socialistickém „utrácení“ nebo „populismu“.

            Leckde je mimochodem naše ČSSD na stejné notě. Hollande třeba doporučuje progresívní zdanění i pro firmy. My navrhujeme vyšší sazbu pro velké síťové firmy, on prostě jednu sazbu (35 procent) pro velké, druhou sazbu (30 procent) pro firmy střední velikosti a za tím ještě jednu výrazně nižší, poloviční sazbu (15 procent) pro nejmenší firmy a živnostníky. U progresívního zdanění osobních příjmů se postupně radikalizoval, v původním volebním programu počítá se 45 procenty u příjmů nad 150 tisíc euro ročně, ale později uvažoval i o další, podstatně vyšší sazbě pro multimilionáře (75 procent).

            Když se podíváme do statistik, co že se to v minulých letech, v období charakterizovaném jako finanční krize následovaná fiskální konsolidací, doopravdy stalo, vidíme jednoznačný a výrazný přesun bohatství od středně příjmových daňových poplatníků k nejvyšším příjmovým skupinám.

            Není divu, že ve Francii dosáhlo takového ohlasu, když někdo naznačil, že zbohatlíci by měli zas něco vrátit. Tím, že zaplatí daně.

            Zatímco u nás – a víceméně v celé EU – jsou zdůrazňovány potřeby fiskálních úspor (německý model), Hollande věří ve stimulaci růstu (americký model) jako jiné cesty ke stejnému cíli. Tohoto prvku si všiml Petr Uhl v Právu. Zaznamenává úlevný komentář amerického ekonoma Paula Krugmana, který tuto cestu stimulací důsledně hájí.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Krugman vytrvale připomíná jednoduchou zásadu, že váš příjem jsou něčí tržby a vaše tržby jsou něčí příjem. Když to zastavíte na jednom konci, zamrzne i ten druhý. Když budou všichni šetřit, sníží se příjmy a nebude z čeho šetřit.

            Krugman v této souvislosti rád uvádí názor staršího amerického ekonoma Irvinga Fishera, který studoval podmínky velké krize 30. let. Může nastat situace, kdy čím víc dlužník platí, tím víc dluží. V současnosti to vidíme na příkladu Řecka, jehož dluh v poměru k HDP začal prudce narůstat, protože drastické škrty snížily výkon ekonomiky.

            Ze stejné myšlenkové líhně jsou koneckonců i Nečasovy snahy osekat valorizace penzí a na několik let zmrazit či přímo snížit platy ve veřejném sektoru. Uškrtat se za každou cenu k českému poklesu či stagnaci, i když okolní ekonomiky Německa, Polska i Slovenska rostou.

            Není však pravda, že Hollande hledá léky v „utrácení“, jak se v českém prostředí ozývalo ze všech stran. Neměla by být přehlédnuta závěrečná poznámka Hollandova programu, že podíl veřejných výdajů se příliš nezmění, počet státních zaměstnanců se nezvýší. Pokud chce navýšit počty učitelů a policistů, bude to provázeno úpravami jinde. To však není to klíčové.

            Hollande sice mluví o potřebě přejednání fiskálního paktu, ale fakticky mu jde o podporu strategických evropských investic financovaných ze společných zdrojů, zejména z posílené Evropské investiční banky a případné emise evropských projektových eurobondů.

            Vidí takovou potřebu společných strategických investic v energetice, přizpůsobení sítí alternativním zdrojům, obecně zelených technologiích a inovacích, a také v nákladní železniční dopravě a jejích „zelených“ dálkových trasách. Jistě by se našly i další strategické cíle.

            Vraťme se ještě k Hollandovu přístupu k financím a finančníkům. Další prorůstový impulz by mohl přijít od bank, kdyby se věnovaly reálné ekonomice místo neplodným spekulacím.

            Propast mezi objemy peněz, které se prohánějí spekulativními obchody, a penězi, které obsluhují úvěry a platby, je propastná, možná jde o desetinásobný rozdíl. Z toho vznikla představa, že spekulace je třeba z bank vydělit – banky by neměly mít možnost spekulovat s vklady střadatelů.

            Hollande také prosazuje – stejně jako ČSSD – daň z finančních transakcí, která přibrzdí rozjeté kasino a může nabídnout dodatečný příjem. Tvrzení, že to jen přenese náklady na klienty bank, nemusí být pravdivé, pokud se podaří navazující krok – Hollande chce, aby vznikla další vrstva francouzského bankovnictví, a sice rozvojové banky ve vlastnictví veřejných institucí, možná i státu, a hlavně regionů.

            Vedle nich by vznikaly záložny, zakládané malými a středními podniky, také regionálního a lokálního charakteru. Systém firmy sobě by mohl být citlivější k problémům běžné hospodářské praxe.

            Další návrhy pracují s představou zaručeného reálného úroku pro drobné střadatele (nikoliv jen obrany před inflací jako Kalouskovy dluhopisy) a zastropování spotřebitelských úvěrů. Mechanismus těchto záměrů se z programových tezí vyčíst nedá a bude třeba sledovat francouzskou debatu podrobněji.

            Nakonec to, co sám Hollande považuje za hlavní – a tím je budoucnost francouzské mládeže. Posílení školství desítkami tisíc nových učitelů, obnova základní odborné přípravy, řešení pro mladistvé, kterým byla škola z nějakého důvodu upřena. A pozoruhodný nápad, jak nezkušené mladé uvést do pracovního procesu – v tandemu se zkušenými staršími pracovníky, kterým by tento patronát – nejspíš se státní podporou – pomohl dosloužit do penze. A kdo celý život pracoval a platil (41 let), má jít do penze v 60 letech, jako dřív.

            Program nového francouzského prezidenta má všechny rysy strategické vize. Nejedná se o sadu populistických gest, která mají umožnit realizovat „pravolevý hybrid“, jak ho podezírá Petr Pešek v Lidových novinách. Ostatně jistou, byť nepřímou podporu, nachází i v Německu.

            Neměli bychom přehlédnout, že německý ministr financi Wolfgang Schäuble vyjádřil podporu mzdovým požadavkům německých kováků.

            Také vnímá, že váš příjem jsou něčí tržby. Také pochopil, že lidé dělají za peníze, nikoliv peníze za nás. A že společnost je zakotvena v pracovních vztazích, nikoliv ve finančních a účetních tricích, které předstírají úspěch i na pokraji katastrofy…

 

 

Blogy