Církevní restituce – vládní hra s ohněm

Církevní restituce jsou problém, který se již vleče velmi dlouho. Skutečně by bylo dobré tento problém již uzavřít, více se o věci nebavit a odblokovat pro rozvoj obcí státní majetek, který je blokován pro případné církevní restituce.

Na tom by snad byla i všeobecná shoda, potíž je v tom, že není shoda na tom, za jakých podmínek. Ve vzduchu létají emoce o tom, že církvím musí být vráceno to, co bylo Katolické církvi ukradeno. Problém je ovšem v tom, že „ukradeno“ bylo formou postátnění, a to rakouským císařem Josefem II před 230 lety!

Přistoupit na něco takového by byl neuvěřitelný průlom do restitučních pravidel, neboť dosud byl spodní hranicí pro restituce všeho druhu den komunistického puče – 25. únor 1948. A bylo by dobré, aby jím zůstal a bylo by také dobré, aby církvím byly alespoň částečně zmírněny škody napáchané komunistickým režimem. To ovšem neznamená návrat majetku, který Katolická církev před únorem 1948 nevlastnila, ale pouze užívala. Tedy daleko nejlepším řešením je svěřit tento kdysi církví užívaný majetek do veřejného fondu, který budou spravovat církve společně se státem a jehož výnosy budou použity na činnost církví. To by také znamenalo minimální nároky na státní rozpočet v době druhého kola světové finanční a hospodářské krize.

Pokud se Nečasova vláda přece jen vydá cestou církevních restitucí ve smyslu zákona, který nedávno schválila vláda, měla by české veřejnosti doložit následující:

1. Prokázat, že zákon neprolomí spodní restituční hranici – den komunistického puče – 25. únor 1948. Důkazní břemeno je na vládní straně a situace krajně nepřehledná. K prolomení může dojít například skrze sporné případy, kdy znárodnění fakticky proběhlo před únorem 1948, avšak papíry byly dodělány po únoru 1948. Tímto způsobem by mohla být například otevřena cesta k navrácení majetku arizátorům, kteří o něj celkem právem přišli po roce 1945.
2. Prokázat, že způsob výpočtu finančního odškodnění nezpůsobí další obrovské výdaje státního rozpočtu. Finanční kompenzace církvím byly vypočteny na základě současných tržních cen a napočítali tak 59 mld. Kč + úroky. Pokud by vláda zacházela s církvemi jako s průměrným restituentem v devadesátých letech, měly by nárok pouze na 17 mld. Kč. Vláda tedy „přilepšila“ církvím 42 mld. Kč. Navíc hrozí, že restituenti z devadesátých let se začnou u soudů domáhat „rovnosti před zákonem“ a státu hrozí, že bude doplácet desítky miliard korun, aby dorovnal fyzickým osobám restituční kompenzace na úroveň, kterou dostanou církve. Důkazní břemeno, že tento problém nenastane, je opět na vládě Petra Nečase.

Pokud však Nečasova vláda neprokáže, že výše uvedená rizika neohrozí Českou republiku a její daňové poplatníky, měla by prokázat svoji rozpočtovou zodpovědnost a hodit tento zákon do stoupy anebo si jej alespoň nechat potvrdit od občanů v příštích parlamentních volbách.