Očima Jana Kellera

19. února 2014

„Evropa bude taková, jakou si ji uděláme“, říká Jan Keller, nově zvolený europoslanec, sociolog, filozof, publicista a environmentalista.

kellre-vetsi.jpg

Přečtěte si co Jana Kellera pálí, jaké jsou nemoci naší země a jak z toho ven. V čem by se Evropská unie mohla změnit, co můžeme změnit my sami? Můžou za úpadek naší životní úrovně a rozklad společnosti předchozí vlády, nebo globalizace? To vše a ještě více najdete v jeho komentářích.




Falešný obraz

Současná fáze debaty o konfliktu na jihovýchodní Ukrajině se vyznačuje tím, že místo argumentů nastoupily urážky. To není dobré znamení a v minulosti to nikdy k ničemu rozumnému nevedlo. Krok za krokem se vytváří falešný obraz, jako bychom měli na vybranou pouze mezi dvěma možnostmi. Buďto donutíme stále tvrdšími a tvrdšími sankcemi a železnou pěstí Moskvu, aby přistoupila na všechny podmínky Kyjeva a nečinně přihlížela všemu, co bude provedeno s rusky mluvícími obyvateli Ukrajiny.

Druhou možností je prý pouze rozšíření ruského vlivu v hranicích bývalého východního bloku.

Lidé, kteří toto tvrdí, nás chtějí přesvědčit, že Rusko vyklidilo své pozice ve střední a východní Evropě jenom proto, aby je pak podstatně slabší a osamocenější začalo zase jen tak pro imperiální zábavu dobývat. Je to teze nesmyslná, není to však poprvé, co propagandisté uvěřili obsahu vlastních historek.

Toto tvrzení vede ovšem spolehlivě k závěrům přímo orwellovským. Ten, kdo varuje před rozšiřováním konfliktu a před krutou válkou, je prý stoupencem mnichovanství, tedy politiky, která vede k válce. Naopak ten, kdo vyzývá k nejtvrdším sankcím a ke stupňování konfliktu všemi prostředky, pracuje prý v zájmu míru, klidu a pokoje.

V rámci přeborů v urážení jsem se dokonce dočetl, že mnozí funkcionáři, členové i voliči a sympatizanti sociální demokracie by přivítali návrat naší země do ruské sféry vlivu. Tak by tomu bylo pochopitelně pouze v případě, že by existovaly pouze ony dva zmíněné scénáře, které nám protagonisté studené (a možná i jiné) války vnucují. Z nositele odlišných názorů dělají šmahem vnitřního nepřítele. To už tady ale také bylo.

Pokud bychom měli volbu jen mezi drtivou porážkou sil zla a kapitulací před nimi, pak bychom nepotřebovali diplomacii, úplně by stačily tanky. Nepotřebovali bychom chladný rozum, stačilo by fanatické zaujetí. Nepotřebovali bychom jednací stoly, stačily by protiatomové kryty. A nepotřebovali bychom argumenty, stačily by facky.

 


Evropská unie: kdo koho vlastně dojí

Jiří Pehe ve svém článku Co má vědět daňový poplatník (Právo 27. 8.) správně připomenul, že ročně odchází z naší země zhruba 300 miliard korun do zahraničí. Přitom nejde jen o dividendy, velcí investoři znají i mnoho jiných fint, jak zisky repatriovat. Ve stejný den jsme se dozvěděli, že během příštích sedmi let máme šanci získat z fondů Evropské unie přes 600 miliard korun. Evropská unie nám tedy na náš rozvoj věnuje v průběhu sedmi let částku, kterou si od nás co dva roky stahují velcí investoři. Tomu se říká výhodný byznys.
Srdce euroskeptiků musí poskočit radostí: Vystupme z Evropy a vše se vyřeší.
Potíž je v tom, že pokud bychom vystoupili z Evropy, tři sta miliard korun ročně bude i nadále z České republiky odcházet. Připravíme se pouze o šest set miliard z evropských fondů.
Útěchou nám může být, že jinde v Evropě jsou na tom podobně. Panuje v ní zvláštní způsob přerozdělování. Na jedné straně odčerpávají ze zemí nemalou část vytvořené hodnoty finančně silné skupiny, které v nich investovaly. Čím nižší firemní daně, tím jsou jejich zisky impozantnější. My s naší devatenáctiprocentní firemní daní jsme pro ně vyloženě zlatým dolem.
Ona symbolická náhrada, kterou nám na rozvoj Evropa věnuje, ovšem nejde v převážné míře z kapes těch, kdo bohatnou na tom, že si nás koupili.
Naprostá většina eurodotací, které k nám proudí, pochází ze státního rozpočtu členských zemí Unie. Příspěvek všech států se pohybuje kolem jednoho procenta hrubého národního důchodu. Celková bilance je tedy následující: Evropa přispívá k rozvoji naší země méně než třetinou toho, co si od nás každoročně odnášejí především velké nadnárodní korporace a silné finanční ústavy.
Zatímco my přispíváme do kapes velkým firmám, jejich majitelům a akcionářům, na dotace, které k nám proudí z Evropy, se skládají všichni, kdo se podílejí na tvorbě hrubého národního důchodu, tedy také zaměstnanci, příslušníci středních vrstev i nižších příjmových kategorií. Nadávání na Evropu i přerozdělování tuto aritmetiku dokonale zastírá a znemožňuje uvědomit si, kdo koho tady vlastně dojí.
Pokud by byla Evropa rozbita, mělo by to pro nás jediný efekt – přestali bychom dostávat peníze od těch, kteří na systém přerozdělování doplácejí podobně jako my.

Zdroj: Právo 29.8.2014

 


Nezodpovězené otázky

Tuhé boje a nastupující humanitární katastrofa na východní Ukrajině by nás neměly svádět k povrchnímu pohledu či dokonce k fandění jedné či druhé straně.

Měly by nás přimět k hlubšímu zamyšlení. Proč byl politický zvrat v zemích východní Evropy doprovázen již od devadesátých let tak obrovským růstem národnostní nesnášenlivosti, nástupem ultrapravicových fašizujících hnutí, odcizením lidí od státní moci a rozvojem paralelních mocenských struktur?

Ty mají v mírnější formě podobu všudypřítomné korupce, ve formě krajní pak ústí v něco, co lze nazvat refeudalizací celé země. Moc uzurpují oligarchové, kteří si budují soukromé armády, ochraňují ty, kdo jim slouží (včetně nejvyšších politiků), okrádají a terorizují všechny ostatní.

Hned počátkem devadesátých let proběhla módní vlna studií postkomunistického vývoje, která hýřila frázemi o demokratizaci a modernizaci společnosti. Tato móda nenápadně vyšuměla, aniž by dokázala vysvětlit, proč se místo slibované modernizace posilují v zemích jihovýchodní a východní Evropy naopak prvky předmoderní, včetně klientelismu a náboženského fanatismu, které dobře známe například z dějin 15. a 16. století. Bylo by laciné vysvětlovat tyto projevy makrosociální patologie přežíváním pozůstatků z dob takzvaně komunistických. Příliš by to připomínalo propagandu minulého režimu, který vše nepohodlné označoval za buržoazní přežitek.

Existuje však nápadná shoda s výsledky poválečné vlny modernizace, která měla přinést demokracii například do arabských a afrických zemí, vyústila však v ustavení diktátorských režimů, jež využívaly prvky moderní technologie v prvé řadě k účinnější kontrole a podřízení vlastního obyvatelstva mocenské elitě nejednou vyškolené v zemích západu.
I když se jedná o otázky složité, bez jejich zodpovězení by bylo naprosto iluzorní domnívat se, že zemím procházejícím hlubokým sociálním regresem lze pomoci jakkoliv vysokými finančními dotacemi či dokonce jejich mechanickým přičleněním k Evropské unii.

Jedinou věcí, kterou lze prokázat naprosto spolehlivě, tak zůstává, že Západ se ani v nejmenším nepoučil z krachu první vlny tolik ambiciózní modernizace po druhé světové válce. K čemu to povede, to už je další otázka.

Zdroj: Právo 22.8.2014



 

Podivný souběh

Spojené státy a Evropská unie zavádějí nové a tvrdší hospodářské sankce proti Rusku.

Z hlediska politického to není příliš zajímavé. Rusko má jen dvě možnosti a je dopředu jasné, kterou z nich zvolí.

První volbou, které jistě nevěří ani ti, kdo sankce zavádějí, je, že Rusko vrátí Krym, omluví se za to, že krajní militantní křídlo ukrajinských ultranacionalistů považovalo za neofašisty, a začne výhodně dodávat pohonné hmoty zbylým funkčním tankovým jednotkám svého souseda. Řekněme si otevřeně, že tento scénář není příliš pravděpodobný.

Druhou možností je, že se Rusko úžeji propojí s ekonomikami těch států, které na ně sankce neuvalily. Urychlí se tím proces integrace ekonomik zemí BRICS, o nichž se již nějakou dobu soudí, že se brzy stanou dominantními ekonomikami světa.

Mnohem zajímavější jsou ekonomické sankce z hlediska tržně ideologického.

Přicházejí v době nebývalé vlny deregulace a odbourávání zbylých tarifních a netarifních bariér volného obchodu. Stoupenci bezbariérového obchodování vyčíslují, o kolik desítek či stovek miliard dolarů zbohatneme, když jen trošku upravíme své hygienické, bezpečnostní, ekologické a další normy tak, aby bylo možno bez dnešních zábran rozšířit toky zboží mezi kontinenty.

Zájmům producentů a obchodníků nemají stát v cestě žádné státy se svými parlamenty, neboť byznys nejlépe ví, co je pro spotřebitele nejlepší. Kritici smluv naopak poukazují na riziko, že pokud se to přežene, bude spotřebitel méně chráněn před nezdravými potravinami, nebezpečnými chemikáliemi a ekologicky škodlivými látkami.

Podivný souběh naprosté deregulace trhu v rámci jedné části světa a zároveň absolutní politická regulace v podobě sankcí vůči druhé části světa může mít řadu vyústění.

Nejhorším scénářem by bylo, pokud by někteří lidé u nás přišli o práci v důsledku sankcí uplatňovaných jedním směrem a zároveň byli všichni vystaveni přílivu laciného, ale o to problematičtějšího zboží plynoucího k nám z jiného směru.

Nebuďme však zbytečně škarohlídy. To raději věřme, že Rusové dostanou rozum a začnou zásobovat tanky svých slovanských sousedů pohonnými hmotami s co nejnižší (takzvanou urbanovskou) daňovou sazbou

Zdroj: Právo 31.7.2014



Jak dokonalé

Ve stejné době svedou naši politici boj na dvou frontách. Jednak se utkají o to, zda zvýšit minimální mzdu nejhůř placeným zaměstnancům o sedm stovek měsíčně, jednak povedou bitvu, zda zavést daň z luxusu. Je výborné, že tyto dva zápasy proběhnou simultánně. Aspoň přitom vynikne, v jaké to společnosti vlastně žijeme.


Ohledně zvýšení minimální mzdy se zvednou nářky, jak si už chce zase někdo žít troufale nad poměry. Vždyť sedm stovek měsíčně dává ročně navíc plných 8400 korun. Za minimální mzdu přežívá u nás zhruba sto tisíc lidí, to máme ročně bezmála miliardu z naší společné pokladny.


Ti samí lidé, kteří budou bědovat nad zbytečnými výdaji v době, kdy si musíme přece všichni utáhnout opasky, zvolí úplně jiný tón, když půjde o zdanění superbohatých. Předseda ODS Petr Fiala se už stačil vyděsit nad dalšími kontrolami a špiclováním lidí při posuzování, zda si někdo žije, nebo nežije nad poměry.


Když jde o to, přidat pár set korun měsíčně lidem, kteří často pracují v hodně nezáviděníhodných podmínkách, uslyšíme kázání, jak se všichni musíme společně uskrovnit v zájmu budoucnosti našich dětí.
Když jde o zavedení daně z jachet, letadel a zámečků se služebnictvem, vysvětlí nám stejní mravokárci, že závidět druhým úspěch je známkou nízkého charakteru.


Marek Benda (ODS) osvětlil poměry v naší zemi naprosto otevřeně: Samozřejmě existují majetky nabyté zcela nelegálně, ale představa, že tomu zabráníme, jsou těšínská jablíčka, prozradil profesionální zákonodárce bez uzardění.


Konečně je vše vysvětleno. I pravicový politik uznává, že některé velké majetky byly nabyty nelegálně. S tím však demokraticky zvolení politici nic nenadělají, i kdyby se snad dokonce o něco snažili. Zbývá jim prostor jen na to, aby peníze, které se různě poztrácely, ušetřili na lidech, kteří na rozdíl od těch, co si pomohli všelijak, nemají žádný vliv.


K dokonalosti systému postačí, když případní kritici jsou označeni v lepším případě za ubohé závistivce, v případě horším za populisty, či dokonce za podezřelá individua snažící se vyvolat třídní boj. Je to jednoduché a perfektně to funguje.

Zdroj: Právo 30.7.2014




Jak to jenom dělají

 

V souvislosti se zbytečně rozvleklým dohadováním české vlády o to, kdo bude navržen na post eurokomisaře, přišla opět na přetřes otázka zvýšení minimální mzdy.


Podle nedávno zvoleného prezidenta Hospodářské komory Vladimíra Dlouhého může zvýšení minimální mzdy zastavit vytváření pracovních míst, v horším případě povede k propouštění a pravděpodobně také ke zvýšení práce načerno.


Je docela možné, že předseda komory má pravdu a že v našich podmínkách by zvednutí mzdy poměrně malému počtu těch nejhůř placených zaměstnanců skutečně vedlo k vážným poruchám trhu práce, k dalšímu bujení nelegální ekonomiky, prostě k hospodářské pohromě.


Pak je ovšem nepochopitelné, proč byla v sousedním Německu minimální mzda právě letos v létě zavedena, a to v přepočtu ve výši přes jedenáct dolarů na hodinu. Německo, které až dosud regulovalo trh práce bez použití nástroje v podobě minimální mzdy, usoudilo, že její zavedení bude přínosem.


Můžeme argumentovat tím, že Německo je na naše poměry příliš socialistické, takže se jeho příkladem řídit nemůžeme, nechceme-li skončit jako ekonomika německá.


Pak je ovšem třeba nějak vysvětlit, jak je možné, že ve Velké Británii právě v uplynulých týdnech minimální mzdu zvýšili, a to opět na více než jedenáct dolarů za hodinu.


Jak je možné, že v Dánsku činí minimální mzda víc než dvacet dolarů na hodinu, aniž by se tato vcelku prosperující země propadla do chaosu černé ekonomiky? Proč má mít zvýšení minimální mzdy tak devastující účinky pouze na naše národní hospodářství?


Rozhodně to nebude tím, že by si naši nejhůř placení zaměstnanci žili nad poměry. Minimální mzda v Česku patří k těm nejnižším v celé Evropské unii a v jejím zaostávání za mzdou průměrnou máme dokonce primát.


Jak to jinde v Evropě dělají, že placení aspoň trošku solidní odměny těm, kdo vydělávají nejméně, je na rozdíl od nás neruinuje? Proč slušnější životní podmínky deformují a ohrožují pouze nás?

Zdroj: Praha 29.7.2014


Za zavřenými dveřmi

Ve volbách do Evropského parlamentu se prakticky všechny strany shodovaly v tom, že rozhodování Bruselu je málo otevřené a nedostatečně transparentní. Slibovaly, že rozhodování za zavřenými dveřmi přestane a deficit demokracie bude odstraněn. Uprostřed července proběhla ve Štrasburku parlamentní rozprava o projednávané transatlantické smlouvě o obchodu a investicích (TTIP).


O stavu jednání referoval komisař pro obchod Karl de Gucht. Ujistil poslance, že smlouva nepovede ke sbližování evropských norem s americkými tam, kde jsou ty evropské kvalitnější a přísnější.


V rozpravě vystoupilo celkem 72 poslanců. Dvacet šest z nich smlouvu z různých důvodů odmítlo. Pětatřicet poslanců vyjádřilo podporu podmíněnou, pokud budou odstraněny nejasnosti ohledně toho, co smlouva vlastně obsahuje.


Pouze jedenáct poslanců smlouvu jednoznačně podpořilo a nevyjádřilo žádnou obavu z možných rizik. V naprosté většině se jednalo o poslance Evropské lidové strany.


Z tábora odpůrců i podmíněných stoupenců smlouvy opakovaně zaznívalo, že tento dokument je projednáván v rozporu se smlouvou o fungování Evropské unie. Poslanci si stěžovali, že není respektováno jejich právo být plně informováni, a obviňovali eurokomisaře, že vyjednává v ilegalitě.


Karl de Gucht připustil, že dosavadních šest kol vyjednávání probíhalo z velké části za zavřenými dveřmi. Ve zvláštní místnosti v Bruselu mají ovšem poslanci možnost nahlédnout do některých dokumentů a za jistých podmínek si činit poznámky. Nesmějí však dokumenty kopírovat a vynášet na veřejnost. V závěru eurokomisař pro obchod opět zdůraznil, že připravovaná smlouva přinese Evropanům pouze samé výhody a v žádném případě neohrozí existující normy, pokud jsou přísnější než ty americké.


Na dotaz, proč tedy nemá veřejnost, ale ani poslanci přístup k dokumentu tak blahodárnému, odpověděl z hlediska své dosavadní argumentace poněkud překvapivě: Jelikož naši američtí partneři nedávají svým senátorům možnost plného přístupu k projednávané smlouvě, těžko je můžeme přesvědčit, aby takovou výhodu měli europoslanci.


Zdroj: Právo 25.7.2014




Bajky o úřednících

Debata o služebním zákonu, která u nás probíhá, je mimořádně cenná. Nepřináší sice nic nového k problematice služebního zákona, je však svědectvím o tom, nakolik politici rozumějí mechanismům státu, který chtějí řídit.
Pozoruhodný je příspěvek Petra Fialy, předsedy ODS (Právo 23. 7.). Celou polovinu svého textu věnuje citacím z díla Franze Kafky a Eduarda Basse. Zde se dozvídáme, že Kafka psal o byrokracii, zatímco Bass o fotbalu.


Když si takto připravil půdu pro své vlastní sdělení, oznamuje profesor politologie Petr Fiala veřejnosti, že smyslem státní správy je služba občanům. Zde již začíná být patrné, proč jsou občanští demokraté Petrem Fialou tak fascinováni. Svěží, nové, neokoukané myšlenky, to je to, co jim tak dlouho a tak bolestně chybělo.


Jádrem Fialova sdělení je myšlenka, že jsou-li úředníci dokonale chráněni před politiky, jsou také chráněni před občany, což je špatné. Toto tvrzení na svého autora prozrazuje, že četba odborné literatury o fungování státní správy (tedy byrokracie) nepatří právě k jeho koníčkům.


Je to trochu jinak. Úředníci musejí být chráněni před politiky, protože mají hájit obecný, nadstranický zájem proti zájmům partajním. Pokud nejsou před politiky chráněni, pak se po každých volbách plní kanceláře kamarády těch, kdo právě vyhráli.


Nově příchozí vědí, že mají svůj pašalík v lepším případě na čtyři roky, a nejeden z nich se podle toho chová. Zároveň vědí, že o svůj post mohou přijít pouze tehdy, když přestanou být loajální vůči osobě, která si je do úřadu přivedla. Místo služby občanům pak nastupuje služebnost patronovi, kmotrovi, či jak mu budeme říkat.


Úředníci však musejí být svým způsobem chráněni i před občany. Musejí se držet zákonů a předpisů, jinak se stanou bezbranní vůči tlakům skupinek, které je přesvědčují, aby hájili právě jejich zájmy. Stane-li se úředník rukojmím jedné skupiny občanů, může to velice snadno poškodit občany jiné.


Miroslav Kalousek chce přijetí služebního zákona blokovat třeba i po celé roky nekonečným předčítáním nerelevantních textů. Mohl by za tímto účelem použít třeba Fialovy bajky o úřednících.

 

Zdroj: Právo 24.7. 2014


Přání z říše snů

 

Vládní kandidátka na eurokomisařku Věra Jourová prozradila svá tři ambiciózní přání, pokud bude v této funkci potvrzena.

Prvním jejím předsevzetím je, aby zvládla resort, který jí bude v komisi přidělen. Toto přání je reálné, dosavadní ministryně má všechny osobnostní i odborné předpoklady k tomu, aby na postu komisařky vynikla lépe než mnozí z těch, kteří funkce plnili v uplynulém pětiletém období. Pochybuji, že by vláda mohla najít na místo eurokomisaře lepšího kandidáta.

Druhým přáním Věry Jourové je vylepšit zvuk Evropské komise v České republice. To už bude úkol mnohem obtížnější. V uplynulých deseti letech bylo u nás z míst nejvyšších dehonestováno málem vše, co má něco společného s Evropskou unií, takže není v silách jakkoliv schopného jedince tuto směs stereotypů, pověr a škodolibých urážek jen tak překonat.

Poslední přání je pak už zcela nereálné. Případná eurokomisařka by chtěla dát dohromady Čechy v Bruselu a dohodnout se na českých národních zájmech. V tom případě by se ovšem musela rozdvojit. Povinností eurokomisaře je rozhodovat v zájmu celoevropském a jednoznačně ho upřednostňovat před národními zájmy, včetně zájmů země svého původu.

Pokud by eurokomisaři dávali přednost tomu, co považují za zájem své země, na úkor zájmů jiných, Evropa by se rozpadla. Hledat národní zájem by mohla Věra Jourová pouze po pracovní době a tohoto svého koníčka by při grilování v europarlamentu určitě neměla prozrazovat.

Není ani žádný důvod dávat dohromady české europoslance v Bruselu. Slíbil jsem svým voličům zastupovat zájmy lidí práce, podporovat sociální práva a odbory, bojovat za uchování sociálního modelu. Těchto cílů mohu dosáhnout ve spolupráci se socialisty a obecně s levicovými zastupiteli z ostatních evropských zemí.

Nemohu tohoto cíle dosáhnout ve spolupráci s Čechy, kteří naopak prosazují šetření na sociálně slabých, útočí na sociální stát a slovo „solidarita“ považují za výraz neslušný, který se v lepší společnosti neužívá.
Je však možno zůstat zcela klidný. Práce spojená s naplňováním prvých dvou slibů zabere nové eurokomisařce tolik času a energie, že už jí nebude schopna zbytečně plýtvat v marné snaze sbližovat ty, kdo chtějí mít Evropu solidárnější, s těmi, kdo se ji snaží rozbít.

 

Zdroj: Právo 22.7. 2014


Opakovací oslíci

Vždycky, když se vyhrotí mezinárodní situace, vynoří se na scéně politici, pro které je těžké najít přiléhavější označení než opakovací oslové. Místo aby se snažili krizi řešit, dál ji vyhrocují a komplikují, aniž by za to nesli jakoukoli zodpovědnost. V době, kdy se chystal útok na Irák, opakovali mnozí naši přední politici zprava a bohužel i zleva stále dokola, že mají poznatky o existenci zbraní hromadného ničení v této zemi. Vedlo to k akci, která Irák dokonale zdevastovala i bez použití zbraní hromadného ničení. Dosud se za tyto nepravdy nikdo z vysokých ústavních činitelů ani náznakem neomluvil. Dokonce ani tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDU-ČSL).


V době, kdy se rozhodovalo o umístění amerického radaru v Brdech, politici tohoto ražení při každé příležitosti vykládali, že bez instalace takového zařízení může vbrzku dojít k bombardování Prahy, a to třeba střelami odpalovanými odněkud z pouště. Ani v tomto případě nikdo z tvůrců podobných poplašných zpráv své nesmysly neodvolal. Dokonce ani tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová (tehdy KDU-ČSL).
Nyní vykládají odborníci na tento způsob argumentace, že Rusko rozumí pouze síle. Bylo by marné pátrat, kdo je k takovému tvrzení inspiroval. Byl to snad Napoleon, když se v zimě 1812 brodil přes řeku Berezinu pryč od Moskvy? Anebo to byl generál Paulus poté, co ztratil 32 divizí u Stalingradu? Či snad tuto moudrost vyřkl Adolf Hitler v dobytém Berlíně?


Opakovací oslíci zásadně nepotřebují historická fakta, vystačí si s donekonečna opakovanými frázemi. Rostoucí počty obětí konfliktů, jejichž nutnost zdůvodňují těmi lidskými nejvyššími hodnotami, vydávají za důkaz své pravdy. Mají plná ústa svobody a demokracie, a přitom považují lidi s odlišným názorem za zrádce, pokud ne přímo za agenty cizích mocností. Bylo tomu tak v případě Iráku i v případě radaru. Je tomu tak v případě občanské války na Ukrajině.


Opakovací oslík je tvor docela zábavný. Když se jeho chováním inspirují lidé působící v politice, může to tak leda zvyšovat počty mrtvých. Historickým faktům odporuje tvrzení o tom, že Rusko rozumí pouze hrubé síle. Vynořuje se však jiná naléhavá otázka: čemu vlastně rozumějí ti, kdo šíří podobná tvrzení?


Zdroj: Právo 21.7. 2014


Selektivní spokojenost

Čerstvě publikovaný výzkum agentury CVVM ukázal, že téměř dvě třetiny lidí v naší zemi jsou celkově spokojeny se svým životem. Jednoznačnou nespokojenost dalo najevo jen 14 procent. Tento výsledek by mohl vést k velkému nedorozumění. Nekritičtí stoupenci poměrů mohou triumfovat. Už slyším, jak se zadostiučiněním říkají: „Pořád tady někdo nadává na korupci, údajné nepravosti a vymýšlí různé skandály, ale přitom jsou téměř všichni spokojeni.“

Také politici mohou jásat: „Spokojenost se zvýšila od roku 2012 o plných deset procent, což znamená, že to děláme dobře a stále lépe.“

Potíž je v tom, že výzkum sledoval právě jen spokojenost se svým vlastním životem. Pokud bychom se lidí zeptali na to, jak jsou spokojeni s tím, jak vypadá společnost, ve které žijí, mohli bychom čekat výsledky diametrálně odlišné. Spokojenost s osobním životem se totiž i v jiných zemích stále více rozchází se spokojeností se stavem společnosti. Francouzi, kteří zjišťují postoje k soukromému a veřejnému životu již několik desítek let, zjišťují, že stoupenci pravice i levice jsou vcelku spokojeni s životem soukromým a se vztahy k nejbližším osobám. Jejich znechucení veřejným životem a politikou však soustavně narůstá.

A opět by si to mohl někdo vykládat zcela mylně. Přece nevadí, když lidé nemusí politiku, důležité je, že v soukromí se jim daří vcelku dobře.

Odvrácenou stranou tohoto stažení se do soukromí a znechucení politikou je, že narůstá počet Francouzů, kteří soudí, že v čele země by měl stát silný jedinec, který se nebude řídit parlamentem a výsledky voleb.

Již téměř polovina Francouzů se vyslovuje pro vládu expertů, kteří povedou zemi k rozkvětu, aniž by se nechali příliš svazovat parlamentními procedurami. Důvěru v politické strany a parlament stejně výrazně ztrácejí jak pravicoví, tak levicoví voliči. Více než polovina Francouzů se domnívá, že demokracie nedokáže udržet pořádek.

 Nenechme se tedy mýlit spokojeností lidí s jejich osobním životem. Neodráží se v ní spokojenost se společností a už vůbec ne s prací politiků. Narůstá trend nechat se vést silnými jedinci, kteří to za nás odmakají. U nás je to naštěstí zatím Andrej Babiš, nikoliv Marine Le Penová.

Zdroj: Právo 16.7.2014

 


K čemu je dobrá kriminalita

Kriminalita v naší zemi dosahuje vysokých hodnot a má mnoho různých forem. Stále výše a výše se umísťujeme v celosvětových přehledech zemí s velkou mírou korupce.

Politoložka Vladimíra Dvořáková dokonce nazvala jednu ze svých nejpřínosnějších knížek přiléhavě Rozkrádání státu. O tom, jak u nás bují nelegální šedá ekonomika, napsal fundovanou knihu náš přední ekonom Martin Fassmann. Kniha nese název Stínová ekonomika a práce načerno.

Existuje také několik investigativních studií pojednávajících přímo o prorůstání zločinu s politikou. Anejde zdaleka jen o ty, které se věnují kauze dříve politicky tak angažovaného podnikatele Mrázka.

Povrchnímu pozorovateli by se mohlo zdát, že na tuto neblahou situaci snad doplácí naše ekonomika a celá země. Naštěstí tomu tak zdaleka není. Máme-li věřit názorům vysokých politických a hospodářských autorit, zvyšují nejrůznější formy kriminality ve svém důsledku konkurenceschopnost naší ekonomiky.

Je známé stanovisko ministra financí Andreje Babiše, podle něhož není možno zvyšovat daně firmám, pokud není zaručeno, že jejich výnos nebude z nemalé části rozkraden. Protože něco takového u nás nikdo nezaručí, budou mít firmy nepochybně i nadále daně v porovnání s jinými zeměmi velice nízké, což je prý jednou ze základních podmínek jejich vyšší konkurenceschopnosti.

Hospodářská komora zase vydala stanovisko k návrhu zvýšit celoplošně minimální mzdu.

Mezi důvody, proč by něco takového nebylo prozíravé, se uvádí, že v našich podmínkách by to vedlo k nárůstu nelegální práce, tedy k dalšímu bujení stínové ekonomiky. Nedůstojně nízké mzdy méně kvalifikovaných zaměstnanců patří, jak známo, k dalším z nezbytných předpokladů zdravé ekonomiky. Jenom si představme tu pohromu, pokud by u nás kriminalita ve zmíněných formách poklesla. Zmizel by jeden z hlavních důvodů, proč nezvyšovat daně firmám, a zmizel by jeden z pádných důvodů, proč ožebračovat pracovníky nízkými mzdami.

Bereme-li zmíněná stanoviska vážně, pak se nelze zbavit dojmu, že nám kriminalita zaručuje nejen klid pro práci, ale dává i větší prostor pro budování prosperity. Alespoň pro některé.

Zdroj: Právo 15.7.2014

 


Jak Petra pravicovou pohádku rozmetala

Útočit na naši úspěšnou tenistku, která s řadou svých neméně slavných kolegů platí daně raději v Monaku než v Česku, je přinejmenším politicky krátkozraké.

Petra Kvitová toho udělala pro levici více než kdo jiný. Přispěla svým dílem k rozmetání pravicové pohádky o tom, že stačí skokově snížit daně fyzickým osobám i firmám, aby v zemi zavládla nevídaná prosperita.

Výrazné snížení daně přivítají jen ty fyzické osoby, které vykonávají činnost, jež je vázána na území daného státu. Takové aktivity jsou ovšem v globalizované ekonomice zpravidla hůře odměňovány, takže daná osoba si snížením daně příliš nepomůže.

Nadstandardně odměňované činnosti jsou vesměs vysoce mobilní, nejsou vázány na teritorium určitého státu a ti, kdo je vykonávají, stejně odejdou dříve nebo později do země s ještě nižšími daněmi.

Ani snižování daní firmám nepomůže, pokud se daná země přímo nerozhodne stát se daňovým rájem, tedy zcela zjevně parazitovat na ekonomikách druhých zemí. Jak ukazují nejen data pro Českou republiku, nadnárodní firmy nevyužívají nižší daně primárně k vytváření nových pracovních míst, nýbrž ke zvyšování transferů zisku mimo zemi, ve které vytvářejí hodnoty.

Ani špičkově odměňované osoby, ani vysoce ziskové firmy se po snížení daní pod úroveň jiných zemí nezačínají chovat vlastenecky, nýbrž snaží se své zisky dále maximalizovat. Ti, kteří by tak nečinili, snižují svoji konkurenceschopnost ve srovnání s druhými, srovnatelně úspěšnými.

Pravice, která na jedné straně horuje za snižování daní a na straně druhé má plnou pusu vlastenectví a obhajoby národních zájmů, pouze dokazuje, že nepochopila nic z fungování globalizované ekonomiky.

Výsledkem snižování daní pod úroveň okolních zemí není větší věrnost firem či osob dané zemi, nýbrž pouze oslabování státu a chátrání veřejného sektoru. Úspěšní pak volí odchod do zemí, kde soukromé služby jsou na vyšší úrovni než v zemi původu. Ti, kdo odejít nemohou, anebo nechtějí, žijí v poměrech, které se jim líbí stále méně.

Odebírání občanství těm, kdo nás reprezentovali, není dobrý nápad. Měli bychom si však tyto souvislosti uvědomit pokaždé, když k nám bude z předvolebního billboardu vlastenecky promlouvat z daňového ráje ten či onen úspěšný tenista či hokejista.

Zdroj: Právo 14.7.2014



Úspěšní proti své vůli

K ústředním heslům neoliberální politiky patří volání po zvyšování konkurenceschopnosti skrze zeštíhlování firem a flexibilizaci zaměstnanců.
Zatímco „zeštíhlování“ je jen hezký výraz pro propouštění, flexibilizace znamená vnucovat lidem neplnohodnotná a hůř placená pracovní místa.

Neoliberály nezajímá, že nezaměstnaní a ti, kdo pobírají nižší mzdu, nemohou platit daně, a tedy přispívat k financování chodu veřejného sektoru. Veřejný sektor chtějí beztak zeštíhlit.
Nezajímá je ani to, že lidé bez práce či s prací jen nárazovou snižují kupní sílu populace. Mohou se přece kdykoli svobodně zadlužit, aby firmy měly pro své výrobky a služby odbyt.
Z právě vydané zprávy o dopadech krize na jednotlivé země Evropské unie je pěkně vidět, že hospodářská krize je svým způsobem pokračování neoliberální politiky jinými prostředky. Právě díky krizi jsou neoliberální priority úspěšně naplňovány.

Pouze pět evropských zemí vykazuje dnes stejnou míru zaměstnanosti, jakou měly před nástupem krize. Těm ostatním se podařilo zeštíhlit v souhrnu o více než pět a půl miliónu lidí, které by bez krize potřebovaly. Nejvíc vzrostla nezaměstnanost mladých, takže se zdá, že právě oni jsou pro zdravou ekonomiku nejpostradatelnější.
Neméně hezkého úspěchu se podařilo dosáhnout s ohledem na zeslabování pozice a práv zaměstnanců. V letech 2008 až 2012 výrazně vzrostl počet neplnohodnotných, tedy časově omezených a hůř placených pracovních kontraktů.

V roce 2012 bylo již 58 procent všech nově zaměstnaných lidí přijato na tyto nestandardní smlouvy, i když naprostá většina z nich, jak ukázal výzkum, by dala přednost plnohodnotné práci. Byli flexibilizováni proti své vůli.

Příznačné je, že ke zmíněným pěti zemím, které mají v současné době stejně nízkou nezaměstnanost, jakou měly před vypuknutím krize, patří vesměs země se silně rozvinutým sociálním státem.
Jedná se o Belgii, Německo, Rakousko a Švédsko. Mezi ně se podařilo vloudit pouze Maltě. Naopak nejvíce lidí ztratilo práci ve východních a jižních státech Evropské unie, kde je sociální stát nejméně rozvinutý.
Můžeme to považovat za další důkaz toho, že sociální stát stojí v cestě prioritám neoliberálů, a pokud nebude zlikvidován, budeme na prosperitu v pravicovém provedení čekat marně.


Zdroj: Právo 10.7.2014



Jako z jiného světa

Většina médií, politiků i vláda se u nás snaží budit dojem, že s připravovanou transatlantickou smlouvou o obchodu a investicích (TTIP) je všechno v pořádku. Pokud má snad někdo nějaké pochyby, je v lepším případě zesměšňován, v případě horším podezříván ze zlých úmyslů.

Pro zmíněná média, politiky a možná i pro vládu by asi bylo překvapením úterní vystoupení Jeana-Clauda Junckera, lidoveckého kandidáta na předsedu Evropské komise.
Protože o jeho dosazení do funkce bude příští úterý rozhodovat Evropský parlament, přišel představit své názory europoslancům z frakce, do které patří i naše sociální demokracie.

Na svůj postoj k projednávané smlouvě byl dotázán opakovaně, zvědaví byli především němečtí europoslanci.
Vzhledem k tomu, co o smlouvě slýcháme z našich oficiálních míst, byl projev tohoto evropského pravicového politika prakticky nepochopitelný. Nejprve i přes svůj diplomatický slovník přiznal, že informovanost o konkrétních projednávaných ustanoveních je obecně mezi vládními činiteli i členy parlamentů nízká.

Poté zdůraznil, že jako případný předseda Evropské komise nehodlá jít na žádné kompromisy ani ve věci postavení zaměstnanců, ani v otázce bezpečnostních standardů potravin. Člověk nemusí být v zajetí zlých úmyslů, aby z toho usoudil, že taková rizika doopravdy hrozí a že jejich bagatelizování je nezodpovědné.
Nakonec se pravděpodobný budoucí předseda Evropské komise vyjádřil k té části připravované smlouvy, která by měla upravovat zacházení s daty na obou stranách Atlantiku. Zde již tolik diplomatický nebyl, když podotkl, že je obtížné vyjednávat o férovém zacházení s daty s někým, kdo vás dost možná právě špehuje.

Pro ty, kdo jsou připraveni okamžitě znemožnit každého, kdo by měl o zmíněné smlouvě jakékoliv pochybnosti, i pro vládu, která považuje za svoji povinnost vystavit bianko šek všemu, co se po ní z míst nejvyšších požaduje, by musel podobný projev ne zrovna druhořadého evropského politika působit jako krajně záhadný jev z jiného světa.


Zdroj: Právo 9. 7. 2014



Rumun Mach

Politická frakce Evropa svobody a demokracie vedená Nigelem Faragem je jedním ze tří euroskeptických uskupení Evropského parlamentu.

Belgičan Guy Verhofstadt, který vede Alianci liberálů a demokratů, pohotově poznamenal, že Farageho družina právě názorně předvedla, kterým směrem chce Evropu reformovat.
Nigel Farage se práci europarlamentu kromě výplatních dnů příliš nevěnuje, rád však dává najevo, že ovládá svoji mateřštinu. Působí dojmem člověka, který potřebuje vyniknout, přičemž je mu vcelku jedno, v čem zrovna boduje.
Mezi jeho řečnické skvosty patří prohlášení, že by v životě nebydlel vedle Rumuna. Petr Mach, který jako jediný Čech patří do Farageova mírně xenofobního a jen trochu rasistického týmu, je přesvědčen, že každý člověk má přece právo říct, vedle koho chce, nebo nechce bydlet.
Předsedovi českých Svobodných ovšem uniklo, že Nigel Farage nemá ve skutečnosti nic proti Rumunům. Výraz „Rumuni“ používají rasově čistí lidé Farageova typu pro označení lidí žijících na východ od Německa. Používají sice ochotné lidi z východu k tomu, aby měli více hlasů při bojkotování práce Evropského parlamentu, bydlet by však vedle nich rozhodně nechtěli. Využívají je k naplnění svého programu, který každému určí, kde je jeho místo.
Britští poslanci Farageovy frakce mají na svých stolech upevněnu anglickou vlaječku. Jedinci ze zbylých šesti států, kteří pro tuto delegaci tvoří křoví, se vlajkami svých zemí neprezentují. Ani Petr Mach nemává českou vlaječkou. Kdo ví, jestli by mu to vůbec prošlo. Třeba by na něho začali Farageovi lidé bučet jako na všechny, s jejichž argumenty nechtějí anebo nejsou schopni věcně polemizovat. Farage si ponechává Petra Macha v pronájmu, dokud mu to vyhovuje.
Až splní svůj cíl a Evropu rozbije, pošle ho bydlet mezi ostatní Rumuny.


Zdroj: Právo 8.7.2014


Exodus mladých

Lék na řešení problémů národních ekonomik spatřují mnozí v budování vzdělanostní společnosti. Zpravidla přitom zdůrazňují, že vzdělání se musí přeorientovat tím směrem, aby více odpovídalo potřebám firem.

Jak už to tak bývá, realita je trochu složitější. Podle zjištění obchodní a průmyslové komory v Paříži stoupají rok od roku počty mladých, vzdělaných, špičkově kvalifikovaných Francouzů, kteří zemi opouštějí.
Zatímco francouzská populace jako celek vzroste za rok v průměru o zhruba půl procenta, odliv mladých kvalifikovaných lidí stoupá během poslední dekády ročně o tři až čtyři procenta.

V absolutních číslech to znamená, že každým rokem opouští Francii 60 až 80 tisíc mladých nadprůměrně zdatných pracovníků. Ze země odcházejí jak špičkoví profesionálové, tak mladí a perspektivní podnikatelé.
Pokud by šlo jen o krátkodobé odchody na zkušenou, nebylo by to alarmující.
Stoupá však podíl těch, kteří hodlají být v cizině déle než deset let, a více než čtvrtina se už nechce do Francie vrátit vůbec.

V tomto bodě se jistě zaradují ti, kteří spatřují ve Francii socialistickou zemi se strnulou byrokracií, stagnující ekonomikou a zbytečně rozvinutými sociálními jistotami obyvatel. Exodus mladých a aktivních budou považovat za potvrzení svých stereotypů o tom, co snižuje konkurenceschopnost země.
Potíž je v tom, že ještě výrazně silnější vlna emigrace vysokoškoláků, mladých manažerů a začínajících podnikatelů zasáhla ekonomicky dynamické země, jako je Německo, země s nižším sociálním zajištěním, jako je Itálie, a země vyloženě neoliberálně orientované, jako je Británie. Zde už s nadávkami na sociální stát nevystačíme.

Skutečnost je prostě taková, že vzdělávací systémy národních států produkují stále více špičkových absolventů pro potřeby globalizovaných firem. Přesně těch korporací, které pak vyžadují nejrůznější úlevy, aby se v zemích, které jim vychovaly kvalifikované řídící pracovníky, alespoň na pár sezón usadily.
Za těchto okolností se budování vzdělanostní společnosti stává spíše způsobem sponzorování velkých nadnárodních firem než cestou k posilování národních ekonomik.

Zdroj: Právo 7.7.2014


Barák na odstřel

Stačila tuna dynamitu, aby byl se zemí srovnán tovární areál Oděvní závody Prostějov. Jiné české firmy s tradicí byly se zemí srovnány už dříve, a to za pomoci neméně spolehlivé nálože zvané tunelování.

Když projíždíte českým pohraničím od Bruntálska přes Jesenicko a dále východními Čechami na Liberecko a poté podhůřím Krušných hor do Pošumaví, vypadají obce a městečka hodně podobně. Téměř v každém je chátrající areál zlikvidované továrny, opodál opuštěné hospodářské budovy a blíže k centru uzavřené menší obchody, které zruinoval příchod supermarketu. Část lidí na blízkém sídlišti žije ze sociálních dávek, jiní dojíždějí do práce na vzdálenost třiceti a více kilometrů. Mladých lidí příliš nevidět, místní škola často bojuje o přežití.

Díky tomu, že na naše předvolební mítinky nechodili prakticky žádní lidé, mohl jsem si takových malých i větších měst v klidu prohlédnout desítky.

V těchto posmutnělých kulisách se hezky vyjímala hesla o budování prosperující ekonomiky, vzdělanostní společnosti a rovných šancí pro všechny.

Člověk si jen pomalu zvyká na to, jak má vypadat to správné hájení národních zájmů. Může mít třeba podobu horování za stavbu skladů firmy Amazon, anebo nadšení nad příchodem nadnárodní firmy vyrábějící pneumatiky. Vzdělanostní společnost budujeme přece proto, abychom měli nejvzdělanější skladníky v celé Evropě.

Mnoho koutů naší země se podobá baráku na odstřel, než abychom se mohli divit, že lidé přestávají věřit všem politickým stranám a demokracii považují za divadlo, které ze svého repertoáru odstranilo všechny hry pojednávající o něčem reálném, skutečném, prostě ze života.

A tak docela vážně hrozí, že dalším barákem na odstřel se stanou samy politické strany. Střelmistři Topolánek s Nečasem umístili nálože tak dovedně, že modré stavení se sesypalo dříve, než by člověk stačil říci „Fiala“.

Podle všeobecného mínění je nyní na řadě sociální demokracie. Dynamit, který může rozmetat její podzimní volební výsledky, je směsí vnitrostranických půtek, řady místních afér s příchutí korupce a bruslení v církevních restitucích. Pokud to na podzim bouchne, může tlaková vlna zasáhnout i křehkou budovu naší demokracie.

Zdroj: Právo 1.7.2014



Juncker je i českým kandidátem

 Bývalý dlouholetý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker se patrně stane novým předsedou Evropské komise, tedy šéfem exekutivy Evropské unie. Tento krok vyvolává řadu odmítavých reakcí.

Pro část levice je tento politik nepřijatelný proto, že je považován za horlivého stoupence finančního kapitálu, ne-li přímo kasinového kapitalismu. Část pravicových konzervativců ho odmítá jako stoupence federalismu a britský premiér pohrozil, že jeho jmenováním se přiblíží odchod Británie z Unie.

Existuje však pádný důvod, proč by se Juncker vrchním komisařem stát měl. V předvolební kampani prakticky všechny strany kritizovaly nedostatek demokracie v EU. Jako jeden z kroků k nápravě navrhovaly, aby novým šéfem Komise nebyl ten, kdo bude sympatický premiérům, ale ten, koho navrhne frakce, která zvítězí v evropských volbách.

Před květnovým kláním dávala většina průzkumů evropských preferencí větší šance na vítězství socialistům než lidovcům. Předpokládalo se, že socialisté získají více než 200 křesel, zatímco lidovci skončí těsně pod touto hranicí. Z toho plynulo, že předsedou Komise by se pak stal favorit socialistů a dosavadní předseda europarlamentu Martin Schulz.

Zvítězila však Evropská lidová strana, jejímž kandidátem je právě Juncker. Socialistům je nyní předhazováno, že souhlasí s jeho jmenováním výměnou za to, že Schulz se opět stane předsedou EP.
Květnové volby v Česku vedly při rekordním nezájmu voličů k tomu, že právě naše země dodala lidovcům do Bruselu rekordních sedm europoslanců (čtyři za TOP 09 a tři za KDU-ČSL).

Naprostá většina lidí svou neúčastí u voleb jasně naznačila, že jejich výsledek pro ně není důležitý. Neměli by se tedy divit, když v čele Komise stane člověk, který je skutečně mluvčím velkého kapitálu, což vadí levici, a zároveň je stoupencem úzkého evropského federalismu, což vadí nemalé části pravice. Patříme přece k zemím, které udělaly maximum, aby se právě Jean-Claude Juncker naprosto demokratickým a nezpochybnitelným způsobem stal nejmocnějším mužem tak často proklínané byrokratické mašinerie.

Zdroj: Právo, 30.6.2014


Doháníme Ameriku

Jak zjistil nedávný průzkum, klesá u nás nejen ochota lidí chodit k volbám, ale také angažovat se v politických stranách a v jiných formách veřejného života. Něco lze jistě vysvětlit skandály politiků a neplněním předvolebních slibů. Potom ovšem zůstává záhadou, proč se lidé stále méně zapojují i do činnosti spolků, odborů, ekologických a jiných hnutí a dalších forem občanské společnosti.

Dřív, než začneme hledat příčinu v nemodernosti politických stran, měli bychom se rozpomenout na dnes již klasické studie amerického politologa Roberta Putnama. Ten doložil, že ve Spojených státech už od šedesátých let 20. století prudce upadá politická participace, ať již ji měříme účastí u voleb, členstvím ve stranách, zájmem o zastávání úřadů, či návštěvností politických mítinků.

Snižuje se rovněž zapojení do činnosti dobrovolných asociací, stejně tak jako angažovanost na poli filantropie a dalších veřejně užitečných dobrovolných aktivit. Máme tedy před sebou obecnější kulturní trend, který nelze vysvětlit zdaleka jen zhnusením lidí z české politiky a neschopností stran mobilizovat voliče novými a atraktivnějšími tématy.

Jedním z možných vysvětlení úpadku veřejné angažovanosti je vítězství neoliberální mentality. Proč se angažovat ve veřejné sféře či usilovat o podíl na rozhodování ve státu, jestliže veřejné je již z definice horší než soukromé a stát, pokud již musí existovat, by měl být co nejmenší, nejskromnější a málo vlivný.
Proč se solidarizovat s druhými a vystupovat společně s nimi, když je nám vtloukáno, že solidarita je strategie neschopných, zatímco schopný si za všech okolností pomůže sám?

Této pravicové propagandě, která dehonestuje veřejnou sféru, uvěřili u nás především vysokoškoláci a mladí lidé. Pokud k volbám jdou, pak volí především strany, které se o politice vyjadřují štítivě a dělají vše pro rozklad veřejného sektoru a privatizaci jeho zbytků.

Nejen naše sociální demokracie, ale prakticky žádná levicová strana nenašla zatím recept na to, jak lidi přesvědčit, že solidarita s druhými je modernější než sledování svých vlastních zájmů a veřejný sektor není o nic méně potřebný než soukromé firmy.

Zdroj: Právo, 16.6.2014


Oddechový čas

Blíží se prázdniny a s nimi tak toužebně očekávaný oddechový čas pro žáky, studenty i učitele. Jsou to jediné dva měsíce v roce, kdy naše školství nevykazuje žádné větší problémy. O zbytku roku se to říci nedá.


Už čtvrt století reformujeme vzdělávací systém. Výsledkem je, že umístit potomka do jeslí či školky představuje dnes větší problém než dostat se na vysokou školu. Zatímco síť jeslí jsme prakticky zlikvidovali, nejvyšší stupeň vzdělávání jsme předimenzovali tak, že máme patrně největší hustotu vysokých škol na hektar v celé Evropě.
Reformátoři našeho školství, mezi nimiž nechyběla ani taková jména jako Josef Dobeš či Petr Matějů, viděli spásu vzdělanosti v placení školného. Ještě dřív, než stačili zavést kulturně a historicky nám zajisté nejbližší australský systém, skončili ve svých funkcích. Ten prvý po masových protestech studentů, ten druhý po rozhořčených protestech akademiků.


Nejprve byly vysoké školy přinuceny chrlit stále vyšší a vyšší počty studentů proto, aby si vůbec vydělaly na svůj provoz.


Vyhodit od zkoušky studenta neschopného znamená ohrozit financování pracoviště. Škola se tak stala jedinou firmou, která je odměňována stejně tak za produkci špičkové kvality jako za produkci zmetků.
Když populační ročníky zeslábly natolik, že by vysoké školy neuživilo ani to, kdyby je absolvovali všichni mladí, začal se klást ve financování provozu větší důraz na publikační aktivity učitelů.

Fraška jménem reforma tím vstoupila do dalšího jednání. Vysokoškolští učitelé mají stále méně času na studenty, kteří protékají jejich fakultami, protože musejí chrlit texty, aby za ně byly body a za ty zase peníze na chod školy. A opět nejde o kvalitu textů, nýbrž o jejich počet.


Pokud by chtěl akademik sepsat důkladné dílo, což vyžaduje dlouhá léta práce, okrádal by tím své pracoviště. Ztrácel by čas, který má využít k publikování článečků sice drobných, však v množství větším než malém. Bylo by zajímavé v oddechovém čase spočítat, kolik činily honoráře nejrůznějších reformátorů školství za uplynulé čtvrt století. Možná by se za ně dal dlouhodobě financovat chod i hodně početné fakulty.

Zdroj: Právo (14.6.2014)


Trest se odkládá

Vláda Petra Nečase předložila 10. října 2012 do Poslanecké sněmovny návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, zvaný též finanční ústava. Zákon navrhoval řadu opatření pro případ, že veřejný dluh překročí určitý limit.
Například při růstu dluhu nad 45 procent mělo dojít ke zmrazení platů ve veřejném sektoru, k omezení růstu starobních důchodů, ale i k poklesu platů ústavních činitelů. V současné době veřejný dluh u nás činí skoro 47 procent HDP, zmíněná opatření by tedy již vstoupila v platnost.

Současná vláda předložila velmi podobný návrh, ovšem s tou změnou, že dluhová brzda bude uvedena do chodu, překročíli veřejný dluh 55 procent HDP.

Je jistě dobrá zpráva pro zaměstnance veřejného sektoru i pro seniory, že budou potrestáni nikoliv už letos, ale až o něco později.

Od trestu je dělí ještě nějakých osm procent. Nečasově vládě stačily k tomu, aby veřejný dluh poskočil o osm procent, pouhé dva roky 2011 a 2012.

Předpokládejme, že současná vláda bude úspornější, než byla „úsporná vláda“ Petra Nečase. Postih za špatné hospodaření státu, krajů a obcí pak dopadne na zaměstnance i důchodce třeba až za tři či čtyři roky.

I přes tuto velkou úlevu, kterou voliči jistě ocení, však základní problém zůstává. Proč mají být postiženi právě oni? Skutečně roste zadlužení státu a dalších institucí primárně kvůli tomu, že zaměstnanci si žijí nad poměry a senioři nevědí co s penězi? Může kterákoliv ze tří stran současné vlády takovou tezi obhájit?

A pokud roste dluh z jiného důvodu, proč to mají odskákat právě ti, kteří se nemohou bránit? Nemáme rostoucí dluh například proto, že byly až příliš sníženy daně těm nejbohatším a velkým firmám? Nemělo by se při překročení 55procentní hranice uvažovat spíš o zvýšení daní z velkých majetků a vysokých příjmů?

Není to tak dávno, co jsme byli tehdejšími opozičními politiky ubezpečováni, že k vyrovnanému rozpočtu se nelze proškrtat. Když se z nich stali politici vládní, zdá se, že se proškrtat chtějí. Pokud je nezachrání hospodářské oživení, hodlají tak učinit jen o něco později, než měla v úmyslu Nečasova vláda.

Zdroj: Právo (13.6.2014)


Přírůstek do firmy

Mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem financí se rozhořel spor o to, zda při zavedení porodného na druhé dítě zvýšit okruh rodin, které na porodné mají mít nárok.

Ministerstvo financí nesouhlasí s tím, aby porodné mohly pobírat i rodiny, které vydělávají měsíčně zhruba o dvě tisícovky více než ti, kdo zatím nárok mají.

Cílem zmíněného opatření je samozřejmě přispět k zastavení vymírání našeho národa. Z hlediska stavu státní pokladny je tento cíl ovšem luxusem, na který nemáme. Mohli bychom sice zvýšit daně firmám a nejbohatším a peníze směrovat do propopulační politiky, to by však byla podle všeho příliš vysoká cena za zastavení našeho vymírání. Je nutno uznat, že Andrej Babiš má systémovější přístup než Michaela Marksová. Pokud budeme řídit domácnost jako firmu, pak je zřejmé, že porodné je systémovou chybou. Nové členy do firmy je možno přijímat pouze v případě, že si na to podnik vydělá. Porodné je signálem pro špatně fungující firmy, že se mohou chovat nezodpovědně. Počet mladých lidí, kteří si to uvědomují, naštěstí stoupá a dítě si prostě nepořizují. Vymírání národa je tak vlastně důkazem toho, že naši mladí se konečně naučili chovat ekonomicky. Čtvrt století trvající tržní osvěta nese svoje plody.

Děti si ovšem nepořizují ani mnohé domácnosti mladých, kteří vydělávají dost na to, aby nového člena firmy financovat mohli.

Uvědomují si totiž, že předpokladem konkurenceschopnosti je podnik zeštíhlovat, nikoliv zbytečně rozšiřovat.
Náklady na přírůstek do firmy, postaru zvané rodina, se v současné době odhadují na zhruba milión a půl korun po dobu prvních osmnácti let. Takové plýtvání se rostoucímu počtu zodpovědných mladých příčí.

Je mnohem racionálnější použít zmíněnou sumu třeba na zabezpečení vlastního klidného stáří. V národě, který vymírá, přece nebude mít na dnešní mladé kdo pracovat.

Až jednou pověsíme na vrata firmy fungující zatím v české kotlině tabulku s nápisem „Z finančních důvodů uzavřeno“, bude to hrdým svědectvím toho, že jsme odmítli žít si nad poměry.

Zdroj: Právo (12.6.2014)


Zatloukání hřebíků

Když někdo říká něco stále dokola, mají pro to Francouzi pěkný výraz - „zatloukat hřebíky“. Jiří Pehe stále znova opakuje, že ČSSD se nemá orientovat na mamky a taťky, jak jejím voličům beze vší ironie říká, nýbrž na vzdělané lidi ze středních vrstev. Pak nebude sociální demokracie v Praze a dalších velkých městech prohrávat volby.


Střední vrstvy získá tím, že přestane nadbíhat globálnímu kapitálu a bude se víc věnovat lidskoprávní problematice, jak ji pěstoval Václav Havel. Při vší úctě k Jiřímu Pehe se obávám, že pokud by sociální demokraté jeho rady vyslyšeli, už brzy by dýchali na záda i takové ODS.


Těžko se mi mluví o středních vrstvách souhrnně a heslovitě, protože jsem analýze jejich složení a jejich mentality věnoval tři své poslední knihy. Proto vím, že některé její části levice neosloví, i kdyby jim ve svých programech snesla oranžové z nebe. Budou se nekriticky ztotožňovat s mocnými a úspěšnými, i kdyby na chleba nebylo. Starší příslušníky středních vrstev v menších městech, tedy Peheho „mamky a taťky“, oslovuje už nyní, pokud je neznechutila svými vnitřními rozmíškami a podivným chováním některých funkcionářů.


Těžko se nám například v kampani přesvědčivě brojilo proti korupci, když kousek od našeho mítinku vyváděli z radnice sociálnědemokratického starostu v želízkách. I kdybych v té chvíli sebevíce ohnivě brojil proti globálnímu kapitálu, asi by to příliš nepomohlo.


Zaklínat se středními vrstvami nemá příliš smyslu, pokud si je nevymezíme a alespoň zhruba nepopíšeme situaci a perspektivy jejich jednotlivých částí.


Při masivním příklonu ke hnutí ANO je pravděpodobné, že právě střední vrstvy z větších měst slyší na Babišovo volání, že politika je prohnilá věc a společnost mají řídit manažeři. Většina mladých lidí byla okouzlena obrázkem knížete u kormidla, jak o tom svědčí výsledky voleb nanečisto na středních školách.


Můžeme donekonečna zatloukat hřebíky, donekonečna tvrdit, že právě tyto segmenty populace je třeba oslovit. Dokud si oni sami neuvědomí, že nestačí nechat se manažovat bohatými a kormidlovat urozenými, žádný levicový program je bohužel neosloví. Mamky a taťkové to naštěstí vědí.

Zdroj: Právo (10.6.2014)


Zelené prázdno

Ondřej Liška odstoupil z funkce předsedy Strany zelených poté, co jeho strana nepřekonala pětiprocentní hranici pro vstup do Evropského parlamentu. Je to gesto sympatické, které ovšem nic neřeší.

Problém našich zelených je v tom, že už skoro po celou jednu generaci hledají svoji identitu. Na západ od našich hranic se zelení formovali jako pokus o modernizaci levice. Hlasitě upozorňovali na neblahé ekologické dopady honby za ziskem.

Naši zelení se ve svých počátcích snažili o něco podobného. Posilou české levice se však nestali. Nejprve byli okouzleni chimérou nepolitické politiky, poté se v režii Martina Bursíka stali součástí politiky nepokrytě asociální.

Nedokázali se věrohodně distancovat ani od Bursíkovy podpory pro americký radar v Brdech, ani od nálepky diletantismu, o kterou se zasloužila Kateřina Jacques svými památnými výroky o biomase.
Výsledkem je, že veřejnost pohlíží na zelené v lepším případě jako na partu ztřeštěných podivínů, v případě horším jako na vychytralé pokrytce, co si udělali z ochrany přírody docela dobrý kšeft. Je to škoda, protože ve straně působí řada obětavých lidí, kteří si uvědomují ekologické limity našeho počínání. Nedobrý výsledek zelených ve volbách do Evropského parlamentu (3,77 %) nelze vysvětlit ani pokusem Martina Bursíka odlákat jim voliče založením konkurenčního spolku.

Jeho Liberálně ekologická strana (LES) nezískala ani půl procenta hlasů, což dobře ilustruje skutečný vliv člověka, který ještě donedávna sloužil téměř všem zeleným jako nedotknutelná ikona. Musel z jejich strany odejít sám kvůli její údajné „levicovosti“, jinak by se ho nezbavili.

Na ideovou bezprizornost našich zelených doplácí i sociální demokracie. Místo toho, aby jí ukázali, jak modernizovat stranické struktury, jak získávat mladé voliče a jak oslovovat příslušníky středních vrstev, odsuzují ji k vládním koalicím s lidovci. Výsledky našich zelených jsou mimo jiné důkazem toho, že modernizaci nelze chápat jako kombinaci liberální rétoriky, lidskoprávních hesel a více či méně dovedně skrývaného nezájmu o prohlubující se sociální problémy.

Zdroj: Právo (9.6.2014)


Najednou je na penze času dost

Není tomu tak dávno, co jsme byli svědky vyložené hysterie v souvislosti s reformou starobních důchodů. Pravicová vláda vytvořila poradní orgán, ve kterém měli početné zastoupení nejrůznější lobbisté za soukromé penzijní fondy. Tento poradní orgán vymyslel reformu, ve které shodou okolností dominovaly zájmy soukromých penzijních fondů.


Potom jsme se prakticky každý den z médií, z debat politiků i z placených inzerátů dozvídali, jak je reforma naléhavá. Pokud se co nejrychleji nenastartuje druhý penzijní pilíř, celý systém zabezpečení ve stáří krachne a my prožijeme zbytek života v bídě a nouzi. Jestliže se v co nejranějším věku nestanou klienty penzijních fondů příslušníci nové generace, pak se mladí řítí do zkázy.


Existovaly sice propočty odborníků, které ukazovaly, že křivky demografického vývoje vypadají poněkud jinak, než jak je líčili propagandisté penzijních fondů, nikdo „zodpovědný“ jim však nevěnoval pozornost.


Existovaly propočty odborníků na důchodové systémy, které svědčily, že druhý pilíř v připravované podobě nepodpoří, nýbrž naopak oslabí pilíř průběžný. Ani to nikoho nezajímalo. Krize důchodů se dramaticky přibližovala, nebylo radno rozptylovat se názory těch, kdo nepatřili mezi lobbisty soukromých fondů.


Penzijní reforma byla spuštěna. K překvapení jejích protagonistů přineslo do soukromých fondů peníze tak málo lidí, že to nebylo zajímavé ani pro ty, kdo pro ně tak usilovně agitovali.


Pokud je stav našeho penzijního systému skutečně tak kritický, jak jsme byli ještě nedávno ujišťováni, pak by autoři neúspěšné reformy měli pomoci nové vládě hledat urychleně řešení. Není snad v sázce osud všech budoucích seniorů?
Místo toho se jeden z garantů zpackané reformy snaží poťouchlým způsobem diskreditovat člověka, který se na rozdíl od něho penzijními systémy celoživotně zabývá a něco o nich ví.


Kde vlastně bere bývalý a všemi oblíbený ministr financí jistotu, že pro lidi, které podle jeho vlastních prognóz čeká stáří v bídě a chudobě, není cennější odbornost člověka, jenž byl kdysi v KSČ, než kádrovácké vlohy bývalého člena strany Národní fronty?

Zdroj: Právo (6.6.2014)


Co z toho vzejde?

Nebývale nízká účast voličů ve volbách do Evropského parlamentu je mnohem závažnější než to, jak se mezi strany rozdělilo 21 křesel europoslanců.

Můžeme uvažovat o několika důvodech, proč lidé k volbám nešli. Ten první vystihuje postoj, který poměrně často zazníval na besedách a debatách s občany: „Evropská unie mně osobně nijak nepomůže.“
Slýchával jsem ho od horníků, kteří mají strach o práci, od seniorů, kterým po zaplacení nájmu nezbydou už skoro žádné peníze na léky, od lidí, kteří mluvili o rozkradené republice a nepotrestaných darebácích.
Nezájem o evropskou politiku je docela pochopitelný ze strany těch, kteří ztratili důvěru, že jim v jejich problémech pomohou zastupitelé na místní, krajské či národní úrovni. Svou neúčastí ve volebních místnostech jen oplácejí nezájem, který více či méně oprávněně cítí u politiků ohledně svých vlastních problémů.

S postojem těchto lidí rezonuje výrok Václava Klause o tom, že volby do Evropského parlamentu nejsou důležité. Bohužel Klaus nikdy nepochopí, nakolik se právě jeho vládnutí podepsalo na následném znechucení lidí politikou.

Nezájem o jarní volby je ovšem zlověstný z perspektivy voleb podzimních. Vždyť volby do Bruselu měly sloužit jako barometr zájmu o souboj stran na domácím poli.

V loňských sněmovních volbách byl pokles přízně pro etablované strany nahrazen vlnou důvěry, jíž se dostalo dvěma novým protestním hnutím. O půl roku později už nedokázalo mobilizovat ani Okamurovo referendum, ani Babišovy koblihy.

Mnoho lidí domýšlí Klausovu filozofii do jejích důsledků. Nejen volby do Bruselu, vůbec žádné volby nejsou důležité.

Bylo by krátkozraké radovat se z toho, že protest proti ustaveným stranám už podruhé (první byly veverky) ztrácí dech ještě dřív, než dokázal politiku obrodit. Z beznaděje velkých skupin obyvatelstva a z jejich zklamání z politiky a politiků ještě nikdy nic dobrého nevyrostlo.

Zdroj: Právo (26.5.2014)


Pejsek, kočička a modrý dort

Když pekli pejsek s kočičkou volební dort ODS, museli být v hodně dobrém rozmaru. Vrazili do něho všechno, co měli zrovna po ruce. Nešetřili výzvami k volnému obchodu, do toho zamíchali sladké národní zájmy a vše zalili mazlavou omáčkou deregulace.

Podívejme se, jak vypadá svobodný obchod a kolik místa v něm zbývá pro národní zájmy. Spojené státy, které jsou vlajkovou lodí volného obchodu, dovážejí rostoucí kvanta zboží z Číny. I když putuje přes půlku zeměkoule, je lacinější než to, které se vyrábí v Americe.

Když se ale podíváme, kdo toto zboží pro Ameriku v Číně vyrábí, zjišťujeme, že z velké části jde o filiálky amerických koncernů. V rámci svobodného obchodu přesunuly své provozy tam, kde platí výrazně nižší mzdy, a tedy dosahují vyšších zisků. Je ztráta pracovních míst v národním zájmu Američanů?

Když bychom proměnili Evropu pouze v zónu volného obchodu, jak si přeje ODS, budou první obětí deregulace národní zájmy, kterých mají občanští demokraté plná ústa.

Hlavními hráči v aréně svobodného obchodu jsou velké koncerny a silné finanční instituce. Ani koncerny, ani banky nemají svoji vlast. Česko nemá žádné koncerny a žádné banky. Které zboží nadnárodních koncernů bychom měli v obchodních řetězcích vlastněných zahraničními majiteli kupovat, aby to odpovídalo co nejvíce našemu národnímu zájmu?
A u kterých dceřiných poboček zahraničních bank bychom si měli ukládat úspory, které sice nejsou velké, ale zato je máme nikoliv v hloupých eurech či dolarech, ale v ryze českých korunách? Neregulovaný volný trh dokáže přesunovat výrobu tam, kde to momentálně přináší maximální zisky majitelům a akcionářům. Zboží vyrobené v zemích chudších dokáže se ziskem prodat v zemích bohatších. Žádný národní zájem se mu přitom nesmí plést do cesty.

Jakákoliv obhajoba národních zájmů je z hlediska trhu pouze jednou z netarifních bariér svobodného obchodování a jako taková musí být odstraněna, deregulována. Škoda že si to pejsek s kočičkou při pečení svého modrého volebního dortu, který chutná zároveň jako guláš, v zápalu práce neuvědomili.

 Zdroj: Právo (23.5.2014)


Lze Evropu řídit jako firmu?

Hnutí Andreje Babiše získalo podporu opakováním dvou prostinkých hesel. Prvé z nich praví, že stát lze řídit jako firmu. Druhé tvrdí, že místo politiků by měli nastoupit odborníci. Jak by tomu bylo v případě Evropy? Pokud by měla být EU řízena jako firma, musela by být napřed očištěna od „ztrátových provozů“.

To se netýká jen zemí, jako je Řecko či Španělsko, ale prakticky všech států, které jsou čistými příjemci evropských peněz, tedy i České republiky. Žádná firma si přece nemůže natrvalo dovolit rozpouštět zisk ve ztrátových provozech. Takové hospodaření vůbec nedává smysl. Čím více makáte, tím více doplácíte na ty, kteří jsou v červených číslech. Pokud by takto hospodařil Andrej Babiš, jeho firma by už dávno skončila v konkurzu.

Druhá poučka hnutí ANO je ještě závažnější. Jestliže mají místo pouhých politiků nastoupit na slovo vzatí experti, pak Evropa vlastně nepotřebuje většinu svých institucí.

Špičkoví odborníci jsou přece vybíráni do Evropské komise, kde mají uplatňovat pouze svoji odbornost a profesionalitu, aniž by stranili zájmům kteréhokoliv ze členských států Evropské unie.

Naproti tomu Evropská rada i Rada EU se skládají výhradně z politiků. Ta první je složena z hlav států, druhá z ministrů členských zemí. Žádný z nich nebyl vybrán z hlediska toho, nakolik odborně a nestranně je schopen řídit firmu jménem Evropa. Všichni dostali mandát v národních volbách, včetně těch, kteří si zmíněnou firmu z celé duše oškliví a přejí si její neúspěch, ba její rozpad. Je správné, aby o firmě rozhodovali ti, kteří šli do voleb s heslem jejího bankrotu?
Pokud má být Evropa řízena pouze odborníky, pak bude třeba zrušit také samotný Evropský parlament.

Na rozdíl od komisařů se od europoslanců očekává, že budou mimo jiné hájit národní zájmy těch zemí, v nichž byli zvoleni. To ale znamená, že parlament bude zaplevelen lidmi ze zemí, kterých se měla Evropa dávno zbavit, neboť na ně doplácí.

Jen na České republice by za posledních deset let ušetřila víc než 330 miliard korun, jež do ní převedla ze svých lépe fungujících provozů.

Pokud chce Andrej Babiš, aby i Evropa fungovala jako firma, neměli by jeho lidé podporovat Evropský parlament tím, že do něho budou kandidovat. Je s podivem, že jim to majitel firmy Babiš nezakázal.

 Zdroj: Právo (21.5.2014)


Kdyby levice nešla volit

Zatím poslední průzkum volebních preferencí z dílny Jana Herzmanna přináší velké překvapení. Je samozřejmě třeba brát ho s rezervou, neboť samotní výzkumníci uvádějí, že v něm tak trochu experimentovali se způsobem sběru dat. Preference zjišťovali skrze internet a telefon, což mohlo poměrně výrazně zkreslit výsledek.
Největším překvapením uvedeného výzkumu není údajný raketový vzestup TOP 09. Největším překvapením je zjištění, že z těch, kdo by k volbám přišli, by stoupenci a sympatizanti levice netvořili ani čtvrtinu.
To by byl velký rozdíl nejen proti sněmovním volbám, ale také ve srovnání s minulými eurovolbami před pěti lety. Tehdy získaly naše dvě levicové strany přesně polovinu mandátů. Nyní by se musely podělit pouze o třetinu. Pokud Janu Herzmannovi jeho odhad vyjde, pak získají sociální demokraté a komunisté dohromady jen o jeden jediný mandát víc než Babišovo ANO. Údajný raketový vzestup pravicové TOP 09 by pak byla kapitola sama pro sebe. Nebyl by to výsledek nějakého zmasovění podpory pro Kalouskovu stranu.
Byl by to prostý aritmetický důsledek toho, že lidé, které mnohdy krutě postihly škrty pravicové vlády, ale též lidé, kteří nesouhlasí s protlačenou podobou církevních restitucí, k volbám nepřijdou, a tím umožní topce politický restart.
Zmíněný průzkum se od těch ostatních odlišuje také tím, že dává hned čtyřem malým stranám možnost překročit pětiprocentní hranici. Pokud by se to podařilo všem zároveň, podělilo by se o 21 mandátů rovných deset stran s často velice odlišnými programy.
Oficiální heslo Evropské unie zní: „Jednota v rozmanitosti.“ Česká delegace v Bruselu by byla v tomto ohledu zaručeně nejevropštější ze všech. Potíž by byla v tom, že bychom byli rovnoměrně rozptýleni snad mezi všechny politické frakce Evropského parlamentu, což by byla záruka toho, že významnější hlas bychom neměli v žádné z nich.
Možná však dopadne všechno úplně jinak. V tom případě by bylo snad dobré přestat experimentovat při výběru vzorku a způsobu dotazování.

 

Zdroj: Právo (20.5.2014)


Test úrovně našich politiků

Jeden z českých serverů, který si s ověřováním svých informací příliš starostí nedělá, uveřejnil zprávu, podle níž jsem prý v Plzni za bílého dne vykládal lidem na ulici, že Češi platí příliš nízké daně.

Oslovení politici velmi ochotně reagovali, aniž by se kterýkoliv z nich pokusil zprávu si ověřit. Nikoho z nich nenapadlo, že jde o provokaci. Určitě se totiž ještě nenarodil kandidát, který by pár dnů před volbami voličům vytýkal, že platí nízké daně. Dokonce ani politiky, kteří mne běžně označují za populistu, vůbec nenapadlo, že takhle by se populista tedy určitě nechoval.

Andrej Babiš, kterého jsem svého času považoval za chytrého člověka, prohlásil, že mé nápady by poškodily ekonomiku a občany. Nicméně jsem mu vděčen, že mi aspoň neslíbil ránu lopatou. Jeho přesvědčovací praktiky jsou známy.

Předseda KSČM Vojtěch Filip mne začal místo alespoň kratinkého zauvažování poučovat, jak se chovat ve vícerychlostní Evropě. Děkuji, nechci. Místopředseda ODS Martin Novotný vyčerpal své analytické schopnosti konstatováním, že jsem velice nebezpečný brouk Pytlík. Pak si ještě kopl do Evropské unie, kterou pro změnu nazval brontosaurem. Kromě modrého ptáka prostě odesáci přírodu tak nějak nemusí.

Petr Gazdík (STAN) mne jako univerzitního profesora zcela deklasoval, když mne prohlásil za osobu, která stále znova potvrzuje, že není zcela při smyslech. Z úst tohoto špičkového intelektuála mne podobná výtka obzvláště zamrzela.

František Laudát (TOP 09) navrhl, aby na mne někdo hodil síť. Prozradil tím sice, že jeho rodiče si nestihli udělat dostatek času na jeho vychování, žádnou další informaci však jeho sdělení nenese. O poznání laskavější byl senátor Jiří Oberfalzer (ODS). Prohlásil mne za nositele typicky komunistických myšlenek, což mne od modrých kádrováků už léta nepřekvapí.
O to víc mne však překvapil Milan Urban z ČSSD. Důrazně se od mého výroku, který jsem nikdy nevyřkl, distancoval. Mohl mi přece zavolat a zeptat se, kdo na mne ušil boudu. Raději si však kopl do lídra kandidátky své strany. Je to opravdu radost kandidovat za stranu s takovými zkušenými politiky.

 

Zdroj: Právo (17.5.2014)


Zdravý rozum ODS

 

Osobně nemám rád billboardy. Když je vidím, zavírám oči, ať už na nich pózuje kdokoliv, i já.
Zvláště evropská problematika je natolik komplikovaná, že ji prostě nelze shrnout do hesel napsaných velkým písmem. Nejstručnější billboard, který bych dokázal vymyslet, by určitě neměl méně než pět hustě psaných stránek.

Hesla na billboardech lze rozdělit do tří velkých skupin. V té lepší jsou slogany vyžadující alespoň hodinové vysvětlení, v té druhé hesla nic neříkající, ve třetí vyloženě hloupá. I když je cílem všech volebních štábů vměstnat se pokud možno do prvých dvou skupin, někdy to prostě nevyjde.

Za opravdovou kuriozitu lze považovat předvolební nástěnku Občanské demokratické strany. Její předseda, který vůbec do Evropské unie nekandiduje, na ní tvrdí, že obrana koruny proti euru je výrazem zdravého rozumu. Kdyby si Petr Fiala přečetl třeba jen zběžně program své vlastní strany, zjistil by, že jejím cílem je Evropa volného obchodu, volného trhu. Evropa má být jen prostorem pro co nejhladší tok zboží, osob a investic. Stačí odbourat všechno, co tento tok brzdí a komplikuje, pak bude podle ODS zbytečné sjednocovat a integrovat Evropu v jakémkoliv dalším ohledu.

Pokud bychom sáhli ke zdravému rozumu, na který se poutače ODS kupodivu odvolávají, asi by nás napadlo, že občanští demokraté budou jako svoji další prioritu požadovat urychlené přijetí eura. Volný trh a jednotná měna jsou přece dvě strany téže mince.

Jak to jen občanským demokratům vysvětlit? I kdybychom rezignovali na společnou zahraniční, obrannou a další politiky a omezili Evropskou unii na prostor volného směňování, přechod na jednotnou měnu by byl první nezbytností. Nutnost přepočítávat každou transakci neustále na národní měny možná vyhovuje vekslákům, volný tok zboží to však brzdí a komplikuje.

Jestliže někdo požaduje zároveň odbourání všech bariér hladkého obchodování, a zároveň lpí na zachování národních měn, pak míru jeho rozumnosti je možno ohodnotit mnoha přívlastky. Slovo „zdravý“ však mezi ně určitě nepatří.

Zdroj: Právo (16.5.2014)


Rodina v jednom kole

Lidé, kteří by se rozhodli brát naprosto vážně doporučení pravicových ideologií, riskují, že se u nich rozvine těžká schizofrenie. Muži i ženy vyznávající program pravice musejí především podávat naprosto špičkový výkon, a to v jakémkoliv věku. Musejí být tělem i duší oddáni firmě, ať již své vlastní, anebo té, která jim dává práci.

Zároveň se pravicově orientovaní stachanovci výkonu nesmějí spoléhat na stát. Mají se o sebe postarat sami a druhým dopřát ušlechtilou svobodu starat se také jen sami o sebe.

Poté, co odepsali údajně příliš utlačivý a nákladný stát, zbývá těmto neposedným individualistům již jen vlastní rodina. V jejím rámci by se měli při plném pracovním nasazení pečlivě starat o slabší a nemocné členy. Zároveň by se měli věnovat výchově dětí a zodpovědně je připravovat na boj všech proti všem, který si svobodně vybrali jako svoji životní náplň.
Mělo by být samozřejmostí, že budou pečovat o rodiče, když zestárnou, zároveň živit a ubytovávat své potomky, než se někdy kolem třicítky pevněji uchytí na trhu práce, aby se mohli už konečně zadlužit kvůli pořízení vlastního bytu.
Čím víc se jim podaří oslabit stát, tím víc se budou muset spoléhat jen na svoji rodinu, která jim ovšem spoutává křídla v rozletu za tržními šancemi.

Protože bývají dobrými počtáři, vědí, že když si nepořídí dítě, mohou počítat nejen s větším prostorem pro profesní kariéru, ale také s dvojnásobnými příjmy na osobu v domácnosti. Pokud si naopak děti pořídí, odčerpá jim to mimo jiné prostředky, které nutně potřebují na pojištění vlastního stáří. Investice do dětí se jim může zle nevyplatit, pokud jejich potomci nebudou schopni anebo ochotni investovat do stáří svých rodičů.

Kvůli posílení své vlastní konkurenceschopnosti je přenechají péči veřejného sektoru, který se zároveň snaží programově co nejvíc zredukovat. V tom případě zbude našim dobrým počtářům už jen svoboda k živoření.

Zároveň musejí být mobilní, neustále sledovat nové příležitosti na trhu práce. Nesmějí se vázat na žádné místo, musejí dynamicky putovat, aby byli u nové výzvy k podnikání či zaměstnání dříve než konkurenti.

Zároveň se pravicově orientovaní stachanovci výkonu nesmějí spoléhat na stát. Mají se o sebe postarat sami a druhým dopřát ušlechtilou svobodu starat se také jen sami o sebe.

Poté, co odepsali údajně příliš utlačivý a nákladný stát, zbývá těmto neposedným individualistům již jen vlastní rodina. V jejím rámci by se měli při plném pracovním nasazení pečlivě starat o slabší a nemocné členy. Zároveň by se měli věnovat výchově dětí a zodpovědně je připravovat na boj všech proti všem, který si svobodně vybrali jako svoji životní náplň.
Mělo by být samozřejmostí, že budou pečovat o rodiče, když zestárnou, zároveň živit a ubytovávat své potomky, než se někdy kolem třicítky pevněji uchytí na trhu práce, aby se mohli už konečně zadlužit kvůli pořízení vlastního bytu.
Čím víc se jim podaří oslabit stát, tím víc se budou muset spoléhat jen na svoji rodinu, která jim ovšem spoutává křídla v rozletu za tržními šancemi.

Protože bývají dobrými počtáři, vědí, že když si nepořídí dítě, mohou počítat nejen s větším prostorem pro profesní kariéru, ale také s dvojnásobnými příjmy na osobu v domácnosti. Pokud si naopak děti pořídí, odčerpá jim to mimo jiné prostředky, které nutně potřebují na pojištění vlastního stáří. Investice do dětí se jim může zle nevyplatit, pokud jejich potomci nebudou schopni anebo ochotni investovat do stáří svých rodičů.

Kvůli posílení své vlastní konkurenceschopnosti je přenechají péči veřejného sektoru, který se zároveň snaží programově co nejvíc zredukovat. V tom případě zbude našim dobrým počtářům už jen svoboda k živoření.

Na pomoc maturantům

Odstartovaly maturity. Stále větší část absolventů středních škol se po složení zkoušky zralosti bude hlásit na školy vysoké. Nelze se jim divit.

Maturita dnes nijak zvlášť nepojišťuje proti nezaměstnanosti ani nezaručuje vyšší příjem. Teprve absolvování školy vysoké zatím ještě působí jako pojistka vyššího příjmu i nižšího rizika ztráty práce.

Vysokoškolské studium se však stále více prodražuje. Soukromé vysoké školy vyžadují školné, studium na veřejných vysokých školách obnáší nemalé náklady na dopravu, bydlení, stravování, na placené kurzy i na nákup skript a učebnic.

V sérii poučných přednášek dostupných na YouTubu komentuje přední americký ekonom Richard Wolff měsíc po měsíci vývoj ekonomiky a společnosti nejen ve Spojených státech.

Také u našich přátel za Atlantikem se rostoucí množství mladých snaží udržet co nejvíc na vysokých školách, aby oddálili nástup na trh práce znejistělý hospodářskou krizí.

Když se v době krize situace jejich rodičů zhoršila, stále víc mladých se kvůli studiu zadlužuje. Lidé, kteří mají peněz dostatek, formou půjček investují do jejich studia. Po ukončení školy jim pak absolventi odevzdávají část svého platu na splácení půjček i s úroky.

Jak upozorňuje Richard Wolff, není to vlastně tak úplná novinka. V dobách osídlování Ameriky byl tento způsob podpory nemajetných používán vcelku běžně. Říkalo se mu smluvní otroctví (indentured servitude) a byl součástí právního řádu.

Chudí Britové anebo Němci, kteří neměli na jízdenku do Ameriky, byli kapitánem po příjezdu do svobodného světa prodáni třeba bohatému farmáři, kde si pak svoji cestu léta odpracovávali. Po tuto dobu se nesměli oženit bez svolení majitele a mohli být fyzicky trestáni.

Dnes jsme už mnohem dál. Povinnost vysokoškoláka splácet po několik let jízdenku do vzdělanostní společnosti je jistě inspirativní i pro naše neoliberály, vždyť ani smluvní otroctví nikterak neodporovalo zásadám svobodného trhu.

Už před třemi sty lety mohly být tyto smlouvy volně prodávány a kupovány. Pro naše finanční instituce by se tak rýsoval nový a zajímavý bankovní produkt.

Zdroj: Právo (9.5.2014)


Spory o minimální mzdu

Záměr zvýšit minimální mzdu o pět set korun vyvolává velkou diskusi. Stoupenci tohoto opatření argumentují tím, že i po navýšení budou lidé, kteří dělají za nejnižší mzdy, stále ještě pod hranicí chudoby.

Odpůrci naopak upozorňují, že pro mnoho drobných zaměstnavatelů by bylo takové navýšení likvidační. Nejsou na tom tak dobře, aby mohli svým pracovníkům přidat šest tisíc ročně.

Za minimální mzdu, která činí 8500 Kč, u nás pracuje přibližně sto tisíc zaměstnanců. Její navýšení o pětistovku by tedy připravilo podnikatelskou sféru každý měsíc o nějakých 50 miliónů korun. Bylo by dobré vědět, kolika z tisíců firem, které zaměstnávají za minimální mzdu, by to zlomilo vaz, takže jejich majitelé by se i se svými zaměstnanci ocitli na úřadu práce.

Pokud by bylo toto číslo vysoké, nezbývá než konstatovat, že nezanedbatelný podíl českých firem dokáže fungovat pouze za předpokladu, že jejich podnikání dotuje stát formou nejrůznějších sociálních dávek, na které vzniká mizerně placeným pracovníkům živořícím pod hladinou chudoby nárok.

Každého drobného podnikatele, který by doplatil na zvýšení minimální mzdy, by byla velká škoda. Na rozdíl od některých velkých nadnárodních koncernů totiž tito lidé z republiky neodejdou ani ji nevydírají požadavky na nejrůznější zvýhodnění svého „čistě tržního“ podnikání jako ti velcí a finančně silní.

Několik otázek bychom si však položit určitě měli. Jak je to vlastně s naší ekonomikou, jestliže výdělky těch, kdo pracují za minimální mzdu, jsou proti mzdě průměrné mnohem nižší než v naprosté většině evropských zemí, a to nejen na západ, ale i na východ od našich hranic.

A jak je možné, že v zemích, kde je minimální mzda mnohem blíž mzdě průměrné než u nás, i drobné firmy toto břemeno unesou a nehroutí se kvůli solidním výdělkům vlastních zaměstnanců. Proč právě my stojíme před nesnadným dilematem, zda lidem slušně zaplatit za odvedenou práci, anebo si existenci své firmy vykupovat mizernými výdělky těch, kteří pro nás pracují?

Zdroj: Právo (6.5.2014)


Co je politická řezničina

O nevalné úrovni naší politiky a některých politiků zvláště bylo toho napsáno již mnoho. Pro osvětlení tohoto problému navrhuji použít termín „politická řezničina“.

Za jeden z jejích projevů lze považovat šíření výroků, které jsou nepravdivé, nekorektní a politicky nerozumné. Cenný analytický materiál ke zkoumání tohoto kazu naší politiky dodává průběžně například předseda lidovců Pavel Bělobrádek. Je autorem tvrzení, že jeho prioritou je spolupráce a koheze, nikoli levicová závist či pravicové sobectví.

Tento výrok je nepravdivý. Základem levicového myšlení není závist, nýbrž solidarita neprivilegovaných a touha po spravedlnosti. Jak známo, tento motiv je obsažen již v křesťanství. Nemohu se zbavit dojmu, že předseda lidovců četl jen velmi ledabyle svatého Augustina: „Remota iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia?“ (Když není spravedlnost, co jsou státy nežli velké bandy lupičů?).

Bělobrádkův výrok je zároveň nekorektní. Pravicové myšlení nelze redukovat na sobectví. Historicky vyrůstá z obhajoby individuálních práv a svobod proti utlačivé moci.

Za problém pravice lze považovat, že nečiní rozdílu mezi mocí monarchů, v odporu vůči nimž se konstituoval liberalismus, a mocí v podobě demokratického státu a jeho pojistky – státu sociálního.

Je pravda, že pravicové myšlení se v našich poměrech často mění ve svou karikaturu, když je používáno spíše jako obhajoba pro tunelování a poškozování veřejného zájmu. To však není vina pravicové ideologie, nýbrž těch, kdo se jí zaštiťují.

Výrok Bělobrádkův je konečně také projevem politického nerozumu. Předseda lidovců líčí sám sebe a celou svoji stranu jako lidi, kteří se v zájmu svých ušlechtilých hodnot střídavě spojují s levicovými závistivci a pravicovými sobci.

Je pravda, že lidovci hrají v těchto podivných koalicích s těmi, kdo společnost zprava i zleva pouze rozeštvávají, obvykle jen druhé housle. Jak chce však z této strategie vytěžit cokoliv jiného než jen momentální prospěch těch, za jejichž majetkové zájmy pilně lobbují, to je velké tajemství Pavla Bělobrádka, politika, který je prost všeho pokrytectví.

Zdroj: Právo (3.5.2014)


Svátek (bez) práce

Oslavy svátku práce získávají trpkou příchuť.


Tím trpčí, čím víc lidí o práci přichází a čím víc jich má místo plnohodnotného pracovního poměru jen cosi, co silně připomíná brigádu sezónních dělníků.


V naší zemi je oficiálně více než šest set tisíc nezaměstnaných. Mnohé návrhy, jak tuto situaci napravit, vlastně jen dokreslují zoufalost situace. Není to tak dávno, kdy chtěl ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09) bojovat proti nezaměstnanosti tím, že bude lidi bez práce prohánět kontrolami na poštovních úřadech. Dodnes žije v bludu, že to bylo k něčemu dobré.


Štafetu boje proti nezaměstnanosti pak převzal Miroslav Singer (ČNB). Nasliboval 35 tisíc nových pracovních míst jako sladkou odměnu za oslabení koruny. Prozíravě neprozradil, v jakém horizontu hodlá tento slib naplnit.
Nejnověji přislíbil nezaměstnaným pracovní místa Pavel Telička (ANO). Má přesně spočteno, že smlouva o volném obchodu mezi USA a Evropskou unií může do Česka přinést až 23 tisíc pracovních příležitostí (Právo 23. 4.).


To ovšem pouze v případě, dodává Telička jako správný profesionál, že nás tato smlouva o pracovní místa naopak nepřipraví. Třeba tím, že poškodí náš automobilový průmysl. Ať již nám pracovní příležitosti přibudou, anebo ubudou, Pavel Telička bude mít v obou případech pravdu. Štafetový kolík Jaromíra Drábka je ve správných rukou.


Všichni víme, že práce, kterou by bylo třeba udělat, je všude kolem nás hodně. Je jí skoro tolik jako peněz, které jsou odváděny z produktivní ekonomiky, aby roztáčely spirály spekulací a nafukovaly spekulační bubliny.
Dokud se tyto peníze nesetkají s těmi, kdo hledají práci, bude vcelku zbytečné prohánět lidi kontrolními místy, oslabovat korunu vzhledem k euru anebo mazaně slibovat, kolik práce přibude v případě, že žádná neubude.
Pokud budou pokračovat dosavadní trendy, bude nám práce odcházet do zemí s ještě lacinější pracovní silou, než je ta naše, bude osekávána a zeštíhlována spolu s výplatami těch, kdo ještě nějakou práci mají.
Oslavy svátku práce by potom měly příchuť stále trpčí. Stále víc by připomínaly nostalgická setkání těch, kdo si ještě pamatují doby, kdy práce a hlavně odměna za ní nebyly jen virtuální.

Zdroj: Právo (30.4.2014)


Příliš slabá Evropa

Když se vloni v květnu zabýval Evropský parlament daňovými úniky, konstatoval, že jejich výše dosahuje astronomických rozměrů. Pokud bychom chtěli nahradit ztrátu, kterou způsobují, musel by každý občan Evropy zaplatit zhruba 2000 eur, tedy více než padesát tisíc korun každým rokem.


Velké firmy dokážou díky síti dceřiných společností přelévat administrativně své zisky tak dovedně, že daně neplatí v těch zemích, kde mají nejvyšší obrat a zisky, ale tam, kde mají největší daňové úlevy.


Víc než 3000 dvoustranných smluv ošetřuje, aby firemní zisky nepodléhaly dvojímu zdanění. Podivně s tím kontrastuje mizivý počet opatření, která by čelila „dvojímu nezdanění“. Některé firmy tak neplatí daně ani v zemi, kde mají své hlavní sídlo, ani v zemích, kde dosahují svých zisků.


Evropské instituce zatím nedokázaly prosadit důrazný postup ani proti daňovým oázám, které kvetou dokonce i v některých členských zemích. Zdá se, že Evropa není zdaleka tak všemocná, jak tvrdí ti, kdo ji vydávají za hrozbu naší svobodě. Přinejmenším strůjci daňových úniků si dokážou svoji svobodu před bruselskými úředníky velice dobře pohlídat.


Existují nástroje, jak různé formy daňových úniků minimalizovat. Jejich základem je společný systém zdanění firemních zisků. Nutil by firmy platit daně v jednotlivých zemích podle toho, kolik v nich investovaly kapitálu, jaký v nich mají obrat a kolik pracovníků v nich zaměstnávají.


Jestliže velká nadnárodní firma realizuje polovinu své výroby v Česku, odváděla by u nás i polovinu svých daní. Byl by to krok k vysušení daňových oáz.


Příslušné instituce EU však v tomto ohledu zatím příliš silné svaly neukázaly. Evropská komise předložila sice již v roce 2011 první návrhy, podnět však rychle upadl v zapomenutí.


O to rychleji se rozvíjejí závody v tom, která země přetáhne těm druhým víc investorů právě na příslib nízkých daní. Portugalsko oznámilo koncem loňského července, že snižuje firemní daně ze třiadvaceti na devatenáct procent. Zdůvodnilo to obavou, aby velké investory nepřetáhlo Česko a Polsko.


Údajně všemocná Evropa zatím jen trpně sleduje, jak daňový závod ke dnu vysušuje pokladny především jejich chudších členských zemí.

Zdroj: Právo (29.4.2014)


Ba i program máme

Europoslanec ODS Edvard Kožušník se podělil o historku, kdy si mu měl nejmenovaný kolega za ČSSD postěžovat, žesociální demokracie nemá ve volbách žádné téma (Právo 23. 4.).
Politolog Lukáš Jelínek se dokonce domnívá, že ani eurolídr ČSSD nedokáže nabízet odpovědi na palčivé otázky dneška. Umím prý jen kritizovat, nemám žádný pozitivní program (Právo 24. 4.).


Podobné nezasvěcené výlevy ve mně vzbuzují směs lítosti a vzteku. Během dvou měsíců jsem na desítkách besed hovořil se stovkami a tisíci občany po celé republice. Spolu s dalšími eurokandidáty jim přibližujeme obsah manifestu, který je společným programem soc. dem. stran všech členských zemí Evropy.


Hovoříme o projektech zaměřených na snížení nezaměstnanosti mladých, o možnostech získat nová pracovní místa v rámci ekologicky citlivé reindustrializace Evropy, o možnostech podpory malých a středních podniků prostřednictvím příslušných operačních plánů.


Hovoříme o tom, jak konkrétně pomoci miliónům lidí, kteří v různých zemích Evropy pobírají minimální mzdu. Zdůvodňujeme, proč v případě vítězství naší frakce nahradíme dosavadní politiku slepých škrtů důrazem na podporu inovací, vědy a výzkumu.


Přesvědčujeme občany, že má smysl k volbám jít. Jedině soc. dem. Evropa bude schopna dosáhnout, aby finanční sektor opět sloužil reálné ekonomice. Vysvětlujme, jak by fungovala daň ze spekulativních operací a jak je možno bojovat s daňovými úniky a přivést peníze zpět na zem z daňových rájů.


Nejmenovaný poslanec za ČSSD, který se údajně vyplakal na rameno Edvardu Kožušníkovi, i Lukáš Jelínek, který pláče na nesprávném hrobě, si možná časem všimnou billboardů, na kterých naše priority v nutné zkratce připomínáme, anebo zhlédnou televizní spoty, které zmiňují hlavní body našeho programu trochu zábavnější formou.


Až zase přijedu utahaný z další šňůry besed a přednášek, snad si od těch údajně zasvěcených přečtu něco, co souhlasí se skutečností.

Zdroj: Právo (28.4.2014)


Vysněná Evropa

Podíváme-li se na programy stran kandidujících do Evropského parlamentu, překvapí nás jejich podobnost. V každém z nich nalezneme tytéž priority.

Všichni chtějí čelit vlně nezaměstnanosti, která v členských zemích EU pohltila už téměř 28 miliónů osob. Všichni vyjadřují podporu místním drobným a středním podnikům, které to nemají v globalizované ekonomice ovládané giganty jednoduché. Všichni jsou připraveni hájit regionální a kulturní různosti, ohrožované přílišnou centralizací. A všichni se chtějí zasadit o zdravé životní prostředí a slibují, že budeme jíst kvalitnější potraviny.
Jsou-li cíle všemi sdílené, vypadá to, že bychom mohli sestavit jednotnou kandidátku, na které by figurovali v družném objetí uchazeči napříč spektrem.

Problém je v tom, že žádná shoda neexistuje ve věci příčin zmíněných problémů, a už vůbec ne ohledně cest, jak jim čelit.

V prvém případě proti sobě stojí pravicové a levicové vidění. Podle neoliberálů problémy nezmizí, dokud dále nesnížíme daně firmám a nezjednodušíme pravidla pro byznys. Teprve pak bohatství poteče plným proudem a nakonec prokape i k těm potřebným. Levice upozorňuje, že bez přiměřené redistribuce nově vytvořené bohatství dolů nikdy neproteče. Spíše odteče do daňových rájů a rozplyne se v bublinách finančních spekulací.
Také v otázce strategie stojí proti sobě dvě zcela odlišná pojetí. S jistým zjednodušením je můžeme rozdělit na reformisty a lobbisty.

Reformisté spoléhají na to, že na půdorysu sjednocené Evropy je možno čelit tlakům, které před všechny země staví ekonomická globalizace. Evropa své členy zatím dostatečně nechrání. Je toho však schopna a na výsledku voleb záleží, zda a nakolik tuto šanci využije.

Lobbisté chtějí existující provizorium naopak využít, aby pro své chráněnce získali co nejvíce výhod na úkor ostatních. Protože se o totéž budou snažit lobbisté ze všech zemí, výsledkem může být vnitřně rozklížená Evropa, která je vysněnou zemí euroskeptiků.

Zdroj: Právo (25.4.2014)


Svět je mnohem složitější

Už je to skoro rok, co mne předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek obvinil z propagace třídního boje. Trpělivě jsem se mu pak snažil vysvětlit, proč nikdo, kdo se vážně zabývá problémy společnosti, neuvažuje už hodně dlouho v kategoriích třídního boje. V článku nazvaném Nestrašme se třídním bojem (Právo 15. 6. 2013) jsem se mu snažil složitost dnešního dění aspoň trochu přiblížit.


Asi jsem Pavla Bělobrádka přecenil. Využil času velikonočního, který alespoň my, ateisté, považujeme za symbol naděje a za čas smíření, k úplně zbytečnému útoku na moji osobu.


Nazval mne „starým komunistou“ jen proto, že nejsem nadšen návrhy na přijetí plošných hospodářských sankcí vůči Rusku. Můj pedagogický optimismus, který jsem si ohledně lidoveckého předsedy tak usiloval zachovat, získal další vážnou ránu.


Místopředseda české vlády nechápe, že Rusko není o nic komunističtější než Ukrajina. Na východě proti sobě stojí dva pravicové režimy, ani na jedné straně nechybějí krajní nacionalisté. To, že se jedná o nástupce státu, který se svého času vydával za předvoj světové levice, jen dokresluje tragikomičnost situace.


Věkově by mohl být Pavel Bělobrádek mým synem. Z tohoto hlediska chápu jeho výrok o tom, že jsem starý komunista. Stejně se ale nedovedu zbavit hlubokých obav, když vidím na postu vicepremiéra pro vědu a výzkum člověka, jehož analytické schopnosti ustrnuly někde na úrovni kádrováka.


Nevíru v účinnost plošných sankcí vůči Rusku sdílejí přece liberálové, pro které jsou sankce jen pokřivením pravidel trhu, s pacifisty, kteří upozorňují, že sankce jsou výrazem bezradnosti diplomacie a zahnáním Ruska do kouta pouze eskalují napětí.


Pokud by byla opatrnost vůči sankcím proti Rusku projevem komunistické mentality, pak by za starého komunistu bylo třeba považovat i Williho Wimmera, předního politika pravicového křídla CSU. Také on varuje před jednostranným pohledem a před ukvapenými kroky.


Nezbývá než se modlit, aby lidovci v květnových eurovolbách získali tolik procent, aby nemuseli zasednout v Bruselu do stejné frakce s těmi, o jejichž bolševismu má člověk, který vyměnil profesi veterinární za ideologickou řezničinu, naprosto jasno.

Zdroj: Právo (24.4.2014)


Jak to bylo s farmářskými trhy

Ten příběh byl pro mne velice poučný.


Vystoupil jsem na přelomu března a dubna s upozorněním, že je v až nepřirozeném utajení dojednávána smlouva o obchodu a investicích mezi Spojenými státy a Evropskou unií.


Pokud má tato smlouva zaručit tak velký ekonomický růst a přinést tolik nových pracovních příležitostí, jak je slibováno, je tajnůstkaření při jejím projednávání opravdovou záhadou. Proč s tou dobrou zprávou neseznámit veřejnost, unavenou léty trvající hospodářskou krizí.


Místo toho otevírá ono tajnůstkářství prostor pro dohady o možných dopadech smlouvy. Spekuluje se zejména o ohrožení státní suverenity ve prospěch obchodních zájmů velkých nadnárodních korporací. Objevují se úvahy o nestejné přísnosti hygienických norem na obou stranách Atlantiku a o možných dopadech na kvalitu prodávaných potravin.


Mezi ilustracemi jsem víceméně na okraj uvedl možnost, že velké nadnárodní obchodní řetězce budou chtít zcela ovládnout trh s potravinami a prosadit se třeba i na úkor farmářských trhů, které často fungují s podporou místních orgánů.


Moji oponenti začali hovořit jen o tomto dílčím případu. Z celého příběhu vytrhli jedinou větu a nechali ji ožít jejím vlastním životem. Začaly se množit mé karikatury, začaly kolovat montáže. Dokonce syn jinak neobyčejně úspěšného premiéra Nečase stvořil na počítači mimořádně duchaplný obrázek, který ukazuje, jak Keller brání stánky farmářů před útoky bezpilotních letounů. V jinak zajisté zcela seriózních mediích se objevily titulky: Keller chrání mrkev proti imperialistickým agresorům.


Nic proti podobným legráckám. Když jsem sám býval ještě v pubertě, také jsem vymýšlel žertíky a spolužáci se jim smáli. Zatímco já jsem z toho vyrostl, dnes se něčím podobným živí lidé, kteří sebe sami považují za seriózní analytiky.


Podobné finty mají dosáhnout dvojího efektu. Líčí mne jako člověka, který je tak potrhlý, že do evropských voleb táhne s jediným heslem – Zachraňme farmářské trhy. Zároveň to umožňuje zcela potlačit diskusi o jiných a závažných rizicích, o kterých se v zemích Evropy začíná intenzivněji diskutovat.

Zdroj: Právo (23.4.2014)


Předvolební evropský speciál  serveru skutečnosti - Jan Keller: Vyhlídky střední vrstvy se zhoršují

Předvolební evropský speciál je série rozhovorů se všemi lídry nejdůležitějších politických stran, kteří kandidují do Evropského parlamentu. Prof. PhDr. Jan Keller, CSc je známý sociolog, publicista a filozof. Jan Keller kandiduje za ČSSD.

Jaké jsou Vaše hlavní priority při vstupu do EU? Proč by vás měli lidé volit?

Dlouhá léta se věnuji studiu současné společnosti. Lze prokázat, že posledních zhruba třicet let narůstá i v ekonomicky úspěšných zemích počet lidí žijících v bídě a chudobě, zhoršují se i vyhlídky středních vrstev. Tento proces nelze zastavit na úrovni jednotlivých zemí.  V prostoru sjednocené Evropy je větší šance zastavit tyto rozkladné procesy.  Politická frakce Progresivních socialistů a demokratů, do které patří také ČSSD, má program, jak proti rozkladným tendencím bojovat. Lidé, kterým tento neblahý vývoj není lhostejný, mají možnost volit stranu, která zcela konkrétně navrhuje, jak sociální problémy řešit.

Z jakého důvodu je podle vás možné, že například Poláci si jsou schopni vyjednat neuvěřitelné množství výhod nejen v zemědělství?

Poláci mají v Evropském parlamentu díky své početnosti více poslanců než my. Jejich hlavní síla je ovšem v tom, že poslanci zvolení za různé strany jsou ochotni a schopni spojit se k prosazení zájmů své země. Naši europoslanci toho zatím schopni nebyli.

Jaký je váš návrh na zlepšení pozice vyjednavatele reprezentující zájmy občanů České republiky na Evropské úrovni?

Vinou euroskepticismu prosazovaného europoslanci za ODS byla naše pozice velmi slabá. Považovali nás za někoho, kdo není ochoten jednat konstruktivně a nejednou jsme byli spíše pro smích. Je třeba ukázat, že si do Bruselu nejezdíme jenom pro výplatu, ale jsme schopni spolu s dalšími státy naší velikosti hájit národní zájmy. Nemusíme trpět komplexy méněcennosti. Z 28 členských zemí má 19 stejný, anebo dokonce nižší počet europoslanců než Česká republika.

Evropský parlament schválil 5. února navýšení podpory obnovitelných zdrojů energie, čímž se zvýší každé domácnosti i podnikatelům náklady. Před volbami jste jako ČSSD mluvili o snižování, popřípadě stabilizace cen energie. Jak si vysvětlujete porušení slibu Vašich kolegů? Budete Vy lepší?

Byla by demagogie, kdybych vám tvrdil, že já to zařídím. V demokracii to funguje tak, že se člověk musí podvolit tomu, jak hlasuje většina. Mohu se spolu s dalšími kolegy snažit získávat ostatní, aby při hlasování vzali do úvahy mé argumenty. Nemohu vám ale slíbit, že tak skutečně učiní. Něco takového by vám mohl slíbit pouze podvodník.

Která volební frakce v Evropském parlamentu je Vám nejbližší a proč?

Kandiduji na kandidátce ČSSD. Ta je součástí frakce Progresivních socialistů a demokratů. Celoevropský program této frakce reaguje naprosto adekvátně na sociální problémy, o kterých jsem hovořil úvodem. Proto je mi nejbližší.

Česká republika dlouhodobě nedokáže využít všechny finanční prostředky z dotací EU. V čem je podle vás problém?

Domnívám se, že problém je na příslušných ministerstvech. Vidíme to z toho, že prostředky z Regionálních operačních programů, které se rozdělují na krajské úrovni, jsou čerpány uspokojivěji, než prostředky z tématických operačních programů, kde za čerpání zodpovídají ministerstva. Nečerpání prostředků ministerstvem školství z dob pana Dobeše patří k nejkřiklavějším případům.

Jaký je Váš postoj vůči rozepři koruna vs. Euro?

Na jednu stranu je pravda, že k přijetí eura jsme se dobrovolně zavázali a závazky by se měly dodržovat. Na druhé straně je evidentní, že země eurozóny mají problémy, které se nepodařilo zatím uspokojivě stabilizovat.  Dokud si tyto problémy nevyřeší, bylo by riskantní přijetí eura uspěchat. Ze spěchu však strach nemám, řada zodpovědných činitelů prohlásila, že do roku 2020 euro u nás platit nebude. Rád bych ovšem upozornil na to, že o přijetí eura stejně nerozhodují europoslanci, nýbrž vláda, takže v souvislosti s květnovými volbami je tato otázka zcela mimo mísu.

Co si myslíte o výstavbě logistického skladu Amazon na jakémkoliv území ČR?

Nemám k této firmě důvěru. Informace o jejích praktikách například v Německu tuto důvěru rozhodně neposilují. Obecně myslím, že bychom se měli prosazovat v kvalifikačně náročnějších oblastech než je ta, které se věnuje zmíněná firma.

Co si myslíte o euthanasii?

Dovedu si představit zdravotní situaci, kdy bych o ni sám pro sebe žádal. Zároveň mám nemalou obavu z možnosti zneužití.

Podporujete adopce dětí homosexuálními páry?

Možná mám příliš tradicionalistické představy, ale myslím si, že ve výchově dětí především v raném věku hrají větší roli ženy než muži. Proto bych v případě, když už o takových věcech budeme uvažovat, viděl poměrně velký rozdíl v pohlaví žadatelů o adopci. Vím, že mne gayové mohou nařknout z diskriminace, ale jako sociolog jsem pod vlivem myšlenek Augusta Comta o správné a žádoucí výchově dětí.

Jaký máte názor v otázce integrace?

V některých oblastech je integrace Evropy žádoucnější než v jiných. Takže bych byl pro větší integraci v oblasti daňové, zejména daní firem. To neznamená stejné daně všude, nýbrž harmonizaci daňové povinnosti v určitém pásmu. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou příliš veliké, což podporuje daňový dumping, na který v poslední instanci doplácejí všichni. V sociální oblasti si velký pokrok v integraci nedovedu představit. V Evropě se historicky ustavily čtyři typy sociálních států a systémů sociálního zabezpečení, které vycházejí z odlišené kulturní a sociální situace jednotlivých zemí. To se nedá překonat nějakým nařízením z Bruselu. A naštěstí se o to ani nikdo nesnaží.

V západní Evropě se již vehementně řeší otázka kouření, respektive jeho omezování. Jaký Vy máte názor v této otázce?

V životě jsem neměl cigaretu v ústech. Jsem ale tolerantní, ať si každý určuje sám tempo svého zdravotního chátrání. Ti, kteří sami sebe systematicky poškozují kouřením, mají na to plné právo. Měli by ovšem platit vyšší zdravotní pojištění. Proč mám na výdaje spjaté s léčením jejich rakoviny, ke které se mnozí z nich dopracují, přispívat já jako nekuřák?

Jak se stavíte k názorům euroskeptiků, kteří tvrdí, že bychom měli z EU vystoupit?

Rozhodně bychom v tom případě měli vrátit dotace, kterými nás Evropa proti naší vůli zahrnovala. V uplynulém sedmiletém období jsme měli evropské dotace na osobu nejvyšší ze všech zemí Evropské unie. Když rozhodný postoj, tak se vším všudy.

Jaký vliv má podle vás naše členství v Evropské unii na českou ekonomiku? Přesněji řečeno, jaká by byla u nás ekonomická situace, kdybychom do EU nevstupovali?

To je spekulativní otázka, na kterou je těžké dát přesnou odpověď. Chci jen připomenout, že naše banky a naprostá většina výrobních kapacit jsou dnes v cizích rukou. Zbavili jsme se jich ještě předtím, než jsme vstoupili do EU. Zahraničním vlastníkům a akcionářům odplová do ciziny v současné době z naší země více než 300 miliard Kč každým rokem. To je suma třikrát vyšší, než kolik činí v poslední doby schodky státního rozpočtu. Nedonutil nás k tomu Brusel. Rozhodli o tom čeští politici, kteří se bili v prsa, jací jsou velcí národovci. I kdybychom do Evropy nevstoupili, či z ní vystoupili, na této věci by se už nic nezměnilo.

Jak vnímáte situaci na Ukrajině? Jak byste ji nyní řešil z pozice europoslance?

Situaci na Ukrajině si musejí vyřešit sami Ukrajinci. Jejich země není členem Evropské unie a v době příštího pětiletého funkčního období se členem EU ani nestane.

Myslíte si, že je Putin demokrat?

Nemyslím si, že je Putin demokrat. Nejsem ale ani schopen vyjmenovat vám demokraty zasedající v současné ukrajinské vládě. Možná je to moje chyba, že o žádných nevím.

Jste pro vstup Turecka do Evropské unie?

Ne.

Jaký výsledek byste považovali za úspěch?

Za úspěch bych považoval, pokud by se podařilo ČSSD obhájit sedm mandátů. Rozhodující pro tento výsledek nebude ani tak míra úspěšnosti Babišova ANO, ale spíše to, zda se lidovcům a ODS podaří překonat pětiprocentní hranici. Podle posledního průzkumu mají lidovci 5,4% preferencí a ODS 5,2%. Bylo by příjemné rozdělit si jejich mandáty.

Zdroj: Předvolební evropský speciál serveru skutečnosti

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jako ryba ve vodě

Lídr eurokandidátky ANO Pavel Telička soudí, že sociální demokracie vede ve volbách do Evropského parlamentu negativní kampaň. Dokonce ji přirovnal ke kampaním proti Evropské unii praktikovaným ODS (Právo 18. 4.).
K této pozoruhodné myšlenkové zkratce ho vedla má upozornění na možné dopady připravované smlouvy o obchodování mezi USA a EU.


Aniž by sám měl pocit, že vede negativní kampaň, jedním dechem varoval před dopady zmíněné smlouvy na evropský automobilový průmysl. Pavel Telička soudí, že je stále čas donutit Evropskou komisi, aby ve smlouvě lépe ošetřila zájmy členských států EU. Z toho by se dalo soudit, že zatím tyto zájmy komisaři dostatečně nehájí.
V programu Babišova ANO najdeme ohledně zmíněné smlouvy jen jednu větu. Je v ní vyjádřena podpora brzkému sjednání zásadní dohody o volném obchodu a podpoře investic. Bez jakýchkoliv výhrad a v čase co nejkratším.


V této neopatrné podobě se ocitla i v programovém prohlášení vlády. Teprve nyní pan Telička apeluje na to, aby Česko a ostatní země smlouvu ještě pořádně promyslely a na eurokomisaře zatlačily.
Pavel Telička je vydáván za mistra kuloárového jednání a zákulisních praktik. Prý se v takovém prostředí cítí jako ryba ve vodě. Kdo umí, umí.


Tímto způsobem však je možno lobbovat za dílčí zájmy zadavatele, který je ochoten za neveřejný tlak ve prospěch svých cílů solidně zaplatit.


Stěží si lze představit, že tato strategie zabere tam, kde je v zájmu veřejnosti především průhlednost vyjednávání a čitelnost výsledků.


Po volbách se poslanci zvolení za ANO podle všeho v Evropském parlamentu zařadí do politické frakce liberálů a demokratů (ALDE). Ta má v současnosti 87 členů, existují však průzkumy, které jí předpovídají až poloviční úbytek mandátů. S takovou silou lze jen stěží vyvinout účinný politický tlak, i pokud by si liberálové své stanovisko ke smlouvě ujasnili.


Hannes Swoboda, předseda frakce socialistů a demokratů, jejímž členem je i ČSSD, se vyjádřil bez lavírování: „Určitě nikdy nepřijmeme dohodu, která by podrývala základní práva našich občanů.“


Pavel Telička by podle všeho označil podobný přístup za negativní kampaň. Třeba by ji přirovnal k euroskepticismu ODS, aby voličům pořádně zamotal hlavu. Když před volbami rozvíříme trochu bahna a šikovně v kalných vodách zalovíme, byl by v tom čert, aby v síti neuvíznul potřebný počet hlasů.

Zdroj: Právo (19.4.2014)


Co zakrývá strašení eurem

Občanští demokraté založili kampaň do květnových voleb na strašení eurem. 
Je to podobně duchaplné jako jejich kampaň vloni na podzim. Tehdy vyzývali střední třídu, aby se bránila. Tu samou střední třídu, o které jejich lídři tvrdili, že si žije nad poměry a že má už beztak předplaceno. 
Přijetí eura neovlivní nikdo z 21 poslanců, kteří budou u nás zvoleni do Evropského parlamentu. O této věci rozhoduje výhradně česká vláda. Řada ministrů už prohlásila, že evropskou měnu nebudeme mít v horizontu příštích pěti let. 
Hlasité kampaně s nesmyslnými tématy však dokážou spolehlivě přehlušit události důležitější. Bez větší pozornosti proběhla informace, že Evropský parlament právě schválil tři klíčová opatření připravované bankovní unie. 
Je mezi nimi vznik záchranného bankovního fondu, který by měl snížit rizika v případě otřesů na bankovním trhu. Toto opatření je vnímáno rozporně. 
Jedni ujišťují, že díky němu už nebude v budoucnu hrozit, že ztráty bank, které jsou příliš velké na to, aby padly, zaplatí opět daňoví poplatníci. Druzí varují, že přijatá opatření bankám umožní vyvlastnit střadatele od jejich vkladů. Ponechme rozřešení tohoto sporu odborníkům. 
Náš problém je v něčem jiném. Vlastních bank jsme se pro jistotu zbavili, aby nemohly být rozkradeny. Zároveň jsme nepřijali euro, aby pro nás neplatila tvrdá pravidla eurozóny. 
V důsledku toho nevíme, na čem vlastně jsme. Na dceřiné banky působící u nás se pravidla bankovní unie nevztahují, pro jejich matky působící v zemích eurozóny však platí. Podle některých kritiků budou banky působící v eurozóně v pokušení pořizovat si předepsané rezervy právě z prostředků svých dceřiných společností. 
Možná k tomu dojde, možná ne. Kdopak se dnes v bankách vyzná. V každém případě by mohla ODS vyrazit do předvolebního boje s dalším originálním heslem. Mohla by vyzvat střední třídu, která svými vklady sejfy bank naplňuje, aby se nějak bránila v případě, že nás finanční instituce působící v zemích eura tímto způsobem převezou. 

Zdroj: Právo (18.4.2014)


 Umění vážit slova

Těžko, přetěžko se diskutuje v naší milé české kotlině. Chybí totiž schopnost pečlivě vážit slova.

Chybí dokonce i lidem, které by k tomu měla zavazovat jejich profese.
Eurolídr KDU-ČSL Pavel Svoboda je takovým příkladem. Nejprve mne jen tak nazval demagogem a šiřitelem nesmyslů. Nelíbily se mu totiž mé pochybnosti ohledně dojednávané obchodní smlouvy mezi USA a Evropskou unií. Teprve když jsem se proti jeho urážkám ohradil, napsal vyjednávačům, aby mu prozradili, co je v oné smlouvě vlastně přesně obsaženo.
U právníka a diplomata bych předpokládal spíše opačný postup. Nejdříve si zjistím, jak se věci mají, teprve poté budu osočovat druhé z šíření nepravd. Nepochybuji o tom, co američtí a bruselští vyjednávači ve své odpovědi Pavlu Svobodovi sdělí. Řeknou mu, že v žádném případě nehodlají zakazovat konání farmářských trhů.
Zákaz farmářských trhů existuje totiž pouze v hlavě docenta Svobody. A také bohužel v titulcích, jimiž obdařuje své články. Ten poslední pojmenoval: Keller zbytečně straší zákazem trhů (Právo 14. 4.).
Já jsem ale o zákazu trhů nikdy nemluvil. Žijeme přece ve svobodném světě, ve kterém se nic nezakazuje. Od počátku používám jiné slůvko – „omezit“. Jak se mají národy domluvit, když diplomaté neovládají ani svoji mateřštinu?
Omezit se dá přece i bez zakazování. Například tím, že se podpora poskytovaná farmářským trhům řekněme ze strany státu či jiných institucí prohlásí za bariéru rovných podmínek prodejců a jako taková bude penalizována.
Upřímně řečeno, kolem farmářských trhů se jistě nebude odehrávat zásadní boj o to, zda podmínky investování a obchodování budou určovat státy, anebo je budou diktovat velké nadnárodní korporace.
Časem upozorním docenta Svobodu na další možná úskalí projednávané smlouvy. Budu se těšit, že opět požádá vyjednávače, aby aspoň jemu prozradili, oč přesně jde ve smlouvě tak pečlivě utajované. Už dopředu se těším na jejich jasné, nedvojsmyslné a snadno ověřitelné odpovědi.

Zdroj: Právo (17.4.2014)


 Odsouzeni ke koalici

Hvězda Andreje Babiše dále stoupá a očekávání veřejnosti vůči jeho hnutí či spíše vůči jeho osobě lámou všechny rekordy.

Jiří Pehe, který je tímto vývojem znepokojen, navrhuje sociální demokracii, aby jako protiváhu začala budovat spojenectví s našimi zbylými dvěma pravicovými stranami (Právo 12. 4.).

Troufám si tvrdit, že takovýto obrat by sociální demokracii nesmírně poškodil. Občanští demokraté jsou dnes i pro mnoho pravicových voličů symbolem korupce a kmotrovství bez závoje. Novými sponzorskými aférami tento svůj obraz pouze rámují.

TOP 09 je zase symbolem reforem, které chtěly být úsporné, ale vedly pouze k chaosu, a navíc ještě stačily poškodit nejen ty nejchudší, ale i velkou část domácností středních vrstev.

Babišovo hnutí šlo raketově vzhůru právě kvůli tomu, co v uplynulých letech předváděly obě zmíněné pravicové strany. Pokud by k nim sociální demokracie hledala koaliční můstky, jen by utvrdila další a další voliče v tom, že je v podstatě ze stejného těsta jako ony. To by bylo to nejhorší, co by se jí mohlo přihodit.

I když určitě není jednoduché vládnout s člověkem, který má tendenci redukovat politiku na vychytralý handl, ČSSD na vybranou nemá. Flirtování s tím, co napravo zbylo po Nečasově vládě, by ji zahubilo.
Sociální demokraté nejsou ve skutečnosti vůči Babišovi tak bezradní, jak to na prvý pohled vypadá. Vždy mu mohou naznačit, že podrazit tuto koaliční vládu není v jeho zájmu.

Pokud by vláda padla, vůbec by si nepomohl sestavováním nové. Velice rychle by se přesvědčil, že jeho koaliční potenciál je téměř nulový. S výjimkou sice univerzálně použitelných, avšak početně příliš slabých lidovců by nemohl oslovit nikoho.

Ani od předčasných voleb si nemůže Andrej Babiš nic slibovat. Dost možná by se v nich už projevilo rozčarování části jeho minulých voličů. A pokud by naopak dále posílil, bylo by to pro něho ještě horší. Jen na něho by padla odpovědnost za přetrvávání problémů, nepořádků a samozřejmě i dluhů, které se zde za minulých vlád nakupily.

Andrej Babiš umí dobře počítat. Příliš dobře na to, aby svého hlavního koaličního partnera dále podrážel.

Zdroj: Právo (15.4.2014)


 

Když chybí práce pro mladé

Ve všech zemích Evropské unie představuje jednu z hlavních otázek volební kampaně tíživý problém nedostatku práce, a to zejména pro mladé lidi. V průměru je v zemích EU z mladých do 25 let, kteří nestudují, bez práce už plná třetina. V některých zemích je to dokonce více než polovina.

Jako příčina neutěšeného stavu se obvykle uvádí nedostatek praxe u mladých lidí, popřípadě nevhodnost jejich profesní orientace z hlediska požadavků trhu práce. Tyto faktory samozřejmě působí, nevysvětlují však všechno.

Mladých bez práce přibývá ve stejné době, kdy se ve většině zemí posunuje věk odchodu do důchodu. Situace je dokonale absurdní. Senioři jsou ze zákona nuceni pracovat do stále pokročilejšího věku, zatímco šance mladých lidí práci sehnat se již řadu let snižuje.

Česká republika netvoří výjimku. Jak u nás upozornil Ivo Patta, proti polovině 90. let minulého století odcházíme dnes do důchodu v průměru o tři a půl roku později. Pár set tisíc pracovních míst je v důsledku toho obsazeno lidmi, kteří by jinak byli již v důchodu.

Samozřejmě že jejich co nejpozdější odchod na zasloužený odpočinek uleví průběžnému penzijnímu systému. Místo aby z něho čerpali zajištění na stáří, přispívají do něho ještě po několik let platbami sociálního pojistného. Statisíce pracovních příležitostí, které budeme volky nevolky okupovat do stále pokročilejšího věku, budou ovšem chybět pro zaměstnávání mladých lidí. Je sice pěkné, že státu ušetříme, budemeli pracovat až do kmetského věku, zároveň tím však odsoudíme k nezaměstnanosti mnohá naše vnoučata.

Tlak na to, aby si lidé užili důchodu po co nejkratší dobu i za cenu, že spousta mladých bude po stále delší dobu marně shánět práci, je v poslední instanci výsledkem cynického kalkulu.

Průměrný starobní důchod je výrazně vyšší než dávka v nezaměstnanosti. Pobírání této dávky je navíc omezeno v řádu měsíců, zatímco starobní důchody se vyplácejí po celá dlouhá léta. Když pak mladý nezaměstnaný přejde

A úspory jsou, jak známo, jedním z hlavních výrazů modernizace sociálního systému.

Zdroj: Právo (14.4.2014)


Naslouchejme Americe

Bylo by velkým nedorozuměním, pokud by někdo považoval debatu o problémech zón volného obchodu za jakousi kampaň proti Spojeným státům. Vždyť přímo v USA zaznívají v této souvislosti silné pochybnosti. Americký odborový svaz AFL-CIO zveřejnil minulý čtvrtek svoje hodnocení důsledků Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA), která byla právě před dvaceti lety uzavřena mezi Spojenými státy, Kanadou a Mexikem.

Odboráři uznávají, že také v důsledku této dohody došlo v posledních dvou dekádách v jejich zemi k poměrně výraznému růstu hrubého domácího produktu taženému růstem obchodu a především přímých investic. Došlo také k velmi výraznému vzrůstu produktivity práce.

To je však jen polovina pravdy, dodávají odboráři. Plody tohoto slibného ekonomického vývoje byly rozděleny velmi nerovnoměrně. Ve stejné době došlo totiž k rozpojení křivky produktivity práce a křivky vývoje mezd. Zatímco produktivita stoupá strmě vzhůru, mzdy zaměstnanců prakticky stagnují, a to ve všech třech zúčastněných zemích.

I když šla ekonomika nahoru, míra nerovnosti se dále zvýšila. Zatímco kupní síla 15 miliónů Američanů, kteří pobírají nejnižší mzdu, setrvale klesá, malé procento nejbohatších si přisvojuje stále větší díl nově vyrobeného bohatství.

Podle názoru amerických odborářů právě obrovský růst příjmů a majetků těch nejbohatších spolu se stagnací příjmů velké části ostatních připravil půdu pro nafukování spekulativních bublin a posléze pro kolaps roku 2008.

Předseda zmíněné odborové organizace doslova prohlásil: „Z dvacetileté existence NAFTA jsme si odnesli jedno ponaučení: chceme-li dosáhnout našich cílů, vyjednávání o dohodách o volném obchodu musí být vedena otevřeným, demokratickým a zodpovědným způsobem. Obchodní dohody, které mají dopad na pracovní místa, mzdy, zdravotní péči, bezpečnost potravin a ceny elektrické energie, mají vliv na nás a my musíme zapojit občany, aby je podle potřeby podpořili, pozměnili nebo zamítli.“

Česká pravice nepochybně tento názor označí za populistický. Kdo to kdy viděl zapojovat do rozhodování občany. Možná by však neškodilo dopřát čas od času sluchu i hlasu z Ameriky.

Zdroj: Právo (12.4.2014)


Co upečou diplomati

Můžeme očekávat, že napětí mezi Ukrajinou a Ruskem bude mimo jiné využito k tomu, aby byla co nejrychleji protlačena silně kontroverzní Smlouva o transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP).

Bude se argumentovat tím, že zrušení cel a dovozních kvót mezi Evropou a USA nás zbaví závislosti na dovozu z východu. Málokdo ví, že už dávno jsou cla a kvóty v americko-evropském obchodování věcí zanedbatelnou. Tato bariéra se už dnes týká pouze pěti procent na evropské a méně než čtyř procent na americké straně obchodu.

Přijetí smlouvy, kterou v režimu utajení projednávají vybraní diplomaté z obou stran Atlantiku, může výrazně zasáhnout do mnoha oblastí našeho života. Může oslabit nejen ochranu zaměstnanců, ale také hygienické, ekologické a spotřebitelské standardy, které jsou v Evropě zpravidla na vyšší úrovni než v USA.

Podle informací, které z jednání unikly, se vyjednává například o vzájemném uznávání chemikálií, které na jedné či druhé straně prošly schvalovací procedurou. Pokud by se americké jídlo ocitlo na evropských talířích, museli bychom se připravit nejen na větší porce pesticidů, ale také například růstových hormonů v hovězím.

Mohli bychom si pochutnat také na ractopaminu, přípravku podávaném prasatům, aby maso rychleji rostlo a bylo libovější. Existují studie, které varují před zdravotními důsledky, v Evropě se tato látka do krmiva přidávat nesmí.

Náš jídelníček by mohla obohatit také chlorovaná kuřata s typickou příchutí, která ovšem dostatečně nechrání před salmonelózou. Zatím Evropská unie nedovoluje prodej kuřat z USA, pokud při jejich chovu nebyly splněny evropské hygie-nické standardy. Přijetí smlouvy to může změnit.

Je velice nešťastné, že zmíněná smlouva se připravuje v tak vysokém režimu utajení. To, co upečou diplomati, sníme totiž nakonec stejně my. Bude to jistě okořeněno notnou dávkou hezkých řečí o našich společných hodnotách, zahrnujících mimo jiné úctu k individuálním preferencím a možnost svobodné volby.

Při nedostatku informací nezbývá než se svobodně rozhodnout, že budeme bezmezně důvěřovat těm, kdo problematické dohody tajnůstkářsky pečou za zavřenými dveřmi.

Zdroj: Právo (3.4.2014)


Se Slováky na jedné lodi

Nápad rozdělit Československo nebyl možná politicky úplně nejlepší, ze sociologického hlediska je však přímo k nezaplacení.

Získali jsme dva vzorky populace, které se vyvíjejí nezávisle na sobě a v jistém smyslu ze své vlastní vůle. Výsledky jsou až překvapivě podobné.

Oba národy přišly zhruba o čtyři pětiny národního majetku. Byl převeden do cizího vlastnictví a stalo se tak za vlád politiků, kteří se bili ve svou národoveckou hruď. Cena pracovní síly v obou zemích stagnuje, či dokonce mírně klesá v porovnání se zeměmi, ve kterých žijí vlastníci bank, továren a obchodů obou dvou našich jinak zcela suverénních států.

Podíl lidí pod hranicí chudoby je v obou zemích srovnatelný a postupně narůstá. Pro ty nejchudší na Slovensku už přicházejí ze Západu balíčky rýže a mouky, na nichž je napsáno „Pomoc Evropské unie“.

Také politický vývoj je srovnatelný. Nejprve ovládly v obou zemích scénu pravicové vlády. Slibovaly nebývalou prosperitu a brzké dosažení životní úrovně zemí ležících na západ od nás. Politici, kteří se v těchto vládách vystřídali, již vesměs západní životní úrovně dosáhli, zbytku obou národů se to zatím jaksi nedaří.

Po rozčarování z pravicových vlád nastoupila v obou zemích levice. Na Slovensku byla výrazně silnější, v Česku zůstala rozbita mezi dvě víceméně antagonistické levicové strany. Výsledek je ovšem zase stejný.

Voliči zjišťují, že pravicové vlády stačily zafixovat u moci nové vlivové skupiny tak spolehlivě, že manévrovací prostor vlád je silně omezen. Ať již mínily své volební sliby sebeupřímněji, rychle zjišťují, že prosperita se ani za nich nedostaví, majetek, který byl rozdán, se nevrátí a chátrající veřejný sektor se bude dále propadat.

Nespokojení voliči přestávají v obou zemích volit strany a jako k poslední naději se upírají k nejbohatším jednotlivcům, kteří prokázali, že se v nových poměrech vyznají.

Evropská unie nalévá do obou zemí peníze. Část z nich je použita nehospodárně, respektive mizí neznámo kam. Jen pro ilustraci. Z Bruselu budeme nyní každoročně až do konce této dekády čerpat zhruba 30 miliard korun. Každým rokem odplyne z České republiky desetinásobek této částky formou zisku velkým zahraničním investorům.

Na tomto půdorysu mohou superbohatí spasitelé v obou zemích předvést, jak dokážou naplnit očekávání frustrované společnosti.

Zdroj: Právo (2.4.2014)


Podíl eura na polidštění ODS

Bude trvat ještě dlouhé roky, než u nás zavedeme euro. Přesto má již nyní na naše poměry blahodárný účinek.

Díky diskusi o něm se dokonce i Občanská demokratická strana pomalu rozpomíná na občany a demokracii. Tedy na demokracii jinou, než je ta partajní, kterou až dosud uznávala za jedině přípustnou.

Občanští demokraté vždy tvrdili, že neexistuje nic takového, jako je občanská společnost. Existuje jen stát a jednotlivci. Někteří jsou silní, ti tíhnou k pravici. K rozhodování v rámci státu mají mandát jedině politické strany. Pokud se to někomu nelíbí, má naprostou svobodu založit si stranu vlastní.

Vystupovat mimo rámec ustavených politických stran je nepřípustné. Různí odboráři, ekologisté a další podivné spolky apelující na veřejnost, či dokonce se dovolávající jakéhosi referenda představují ohrožení parlamentní demokracie.

Na hlas lidu, a to především v podobě petic všeho druhu, pohlíželi občanští demokraté vyloženě štítivě. Zmínky o referendu je přiváděly až ke vzteku, jak jsme toho byli svědky třeba v případě sporů o umístění amerického radaru v Brdech.

Nyní tedy ODS odvolává vše, co tvrdila, a tvrdí vše, co jednou provždy zavrhla. Její činovníci se rozejdou do ulic, budou apelovat na lid stranicky neorganizovaný a vyzývat ho, aby připojoval svůj podpis pod její petice. Budou se dožadovat referenda, které by svou silou zvrátilo rozhodnutí vládních parlamentních stran.

Možná se dočkáme i toho, jak Petr Fiala s Janem Zahradilem vyčítají Tomio Okamurovi, že příliš spoléhá na parlamentní mechanismy a málo pracuje s prvky přímé demokracie. Budou nosit hustě popsané petiční archy do těch samých kanceláří vysokých státních činitelů, ve kterých jsou narovnány opomíjené a opovrhované petice z dob, kdy ještě vládla ODS.

Kampaň proti přijetí eura byla načasována do doby těsně před volbami do Evropského parlamentu. V Bruselu ani ve Štrasburku se přitom o přijetí eura vůbec nerozhoduje. Toto rozhodnutí je plně v kompetenci české vlády. To je však prkotina. Důležité je, že ODS má právě díky euru k lidu tak nějak blíže.

Zdroj: Právo (31.3.2014)


Společnost násilí

Útok na vychovatele v Králíkách rozvířil otázku agresivity v naší společnosti.

Jedná se jen o vrcholek ledovce. Ve Spojených státech jsou školy poměrně často dějištěm krvavých tragédií, ve Francii má řada středních škol svoji ochranku.

Francouzský badatel Vincent de Gaulejac se pokouší tento jev vysvětlit. Říká, že žijeme ve společnosti, ve které zuří boj o to, kdo se prosadí na úkor ostatních. Jsme krmeni ideologií, podle které je konkurenční válka všech proti všem vydávána za přírodní zákon. Solidarita s druhými je naopak brána jako projev slabosti těch méně zdatných.

Dobře živení mladí bojovníci si na fotbalových stadiónech i ve školních lavicích dokazují, že jsou na tento boj dobře připraveni. Často se jedná o sociálně znevýhodněné, kteří chtějí silou svalů kompenzovat minimální šance v soupeření o příjem a majetek.

Násilí ekonomické je podporováno násilím v rovině psychologické. Narůstá propast mezi tím, co je doporučováno jako známka úspěchu, a zdroji, jimiž lidé reálně disponují ve snaze takového úspěchu dosáhnout. Toto napětí mnoho jedinců frustruje. Někteří se snaží dosáhnout úspěchu nelegálními prostředky, jiní vybíjejí pocit zmaru agresivním jednáním. To vše doprovází násilí v rovině symbolické. Kult výkonnosti a soupeření posiluje polarizované vidění společnosti. Obraz úspěšných je črtán v ostrém kontrastu s opovržením vůči slabým, starým, lidem všelijak znevýhodněným. Lidé už nejsou pozvolna odstupňováni podle svého přínosu celku. Ostrou hraniční čárou jsou rozděleni na vítěze a poražené. Na jedné straně jsou ti, kdo jakýmkoliv způsobem vyhráli, na straně druhé ti, kdo v soupeření podlehli a jsou tedy zbyteční a bezcenní jako všichni poražení. Byl by zázrak, pokud by ve společnosti nabité ambicemi, které jsou pro mnohé nesplnitelné, nerostla agresivita těch, kteří už dopředu vědí, že mezi vyvolené patřit nebudou. Ve společnosti rozdělené na hrstku vítězů a dav poražených se bude násilí ventilovat mnoha různými způsoby. Nemusíme s tímto výkladem francouzského badatele souhlasit. Přesto ale tušíme, že tvrdší postih fotbalových chuligánů i větší právní ochrana učitelů řeší pouze důsledky, nikoliv příčiny násilí v naší společnosti. Ve společnosti, ve které hrstka pochybných vítězů pohlíží na ty ostatní jen jako na masu závistivých socek.

Zdroj: Právo (29.3.2014)


Společnost služeb, nebo služebníků?

Ekonomové a politici přišli na to, jak vylepšit ekonomickou bilanci země a zároveň zastavit proces vymírání národa.

Řešení je jednoduché. Stačí, aby ženy rodily více dětí a zároveň nastupovaly do práce od jejich nejútlejšího věku. K tomu revolučnímu řešení vyzval českou vládu dokonce i generální tajemník OECD Ángel Gurría.

Poslední výkřik ekonomického rozumu není tak originální, jak se tváří. Právě zvýšení počtu dětí při současném zvýšení pracovního výkonu požadoval po ženách už sociolog Esping-Andersen v knize publikované roku 1999, tedy před plnými patnácti lety.

ánský badatel si tehdy všiml, že ženy ve Skandinávii mají víc dětí než ženy ve Španělsku či Itálii a zároveň tráví mnohem více času v zaměstnání. Podmínkou takového nasazení je fungující sektor služeb, který se stará o děti a domácnosti zaměstnaných žen.

Zde je ovšem skryt problém, který v dnešní diskusi zachránců ekonomiky a porodnosti nezaznívá. Aby si mohla jedna skupina domácností dovolit platit za hlídání dětí, úklid, praní, přípravu jídla a další domácnostní aktivity, musejí být tyto služby poskytovány lacino. Takové služby ovšem poskytují zpravidla zase jiné ženy, které si pak při nízkých příjmech nemohou dovolit zaplatit služby za svoji vlastní domácnost. Ženy zaměstnané v obslužných činnostech si příliš dětí dovolit nemohou, protože z nízkých výdělků by nezaplatily ty, kdo by o ně měli pečovat.

„Rozvoj osobních služeb není možný jinak než v kontextu rostoucí sociální nerovnosti, kde jedna část populace si přivlastní dobře placené aktivity a nutí druhou část, aby převzala roli jejích služebníků,“ upozornil na tuto drobnou vadu na kráse před více než čtvrt stoletím francouzský sociolog André Gorz.

Pro pravicové ekonomy a politiky bude takové řešení jistě přijatelné. Ti levicoví by však měli dodat, že je v zájmu sociální spravedlnosti, aby byly zmíněné obslužné činnosti poskytovány veřejným sektorem financovaným z daní velkých firem a nejbohatších příjmových kategorií.

Jinak budeme mít místo společnosti služeb jenom společnost služebníků.

Zdroj: Právo (28.3.2014)


 

Nemoc z povolání

Bankéř Luděk Niedermayer patří bezesporu k našim špičkovým ekonomům.

Jeho profese ho však zformovala způsobem, který je poněkud nevhodný, má-li se vyjadřovat k věcem jiným, než je šustění bankovek.

V podstatě říká, že máme jít do tvrdých ekonomických sankcí proti Rusku, protože na tom nemůžeme příliš prodělat (Právo 26. 3.). Náš export do Ruska je relativně nevýznamný, i na malé Slovensko vyvážíme dvakrát tolik. Nepříjemná je naše závislost na ruském plynu a ropě, tu však můžeme kompenzovat závislostí na jiných dovozcích. Patrně ze zemí, které už máme vojensky pod kontrolou, i když demokracie je v nich domovem ještě méně než v Rusku.

Když Rusko postrašíme, ruští oligarchové budou v panice převádět své astronomické majetky do našich bank. Je to sice eticky sporné, ale koneckonců mohou naše banky na boji za demokracii v Rusku ještě pěkně vydělat, mne si ruce Luděk Niedermayer.

Pokud Rusko vyškrtneme ze seznamu našich obchodních partnerů, příliš to nepocítíme. Podíl vývozů zboží z EU do Ruska činí méně než osm procent. To je směšně málo proti 60procentnímu podílu exportu Ruska do Evropy.

V okamžiku, kdy by měla začít skutečná analýza politických a sociálních dopadů těchto kroků, nemá již bankéř k věci co dodat. Ani slovo o tom, kolik firem u nás i u nich krachne, kolik lidí ztratí u nás i u nich práci, kolik z nich to přivede do řad extremistických hnutí a bojůvek.

Ani slovo o tom, co dělají autoritativní režimy, jsou-li zahnány do kouta. Kupodivu se nekají, neapelují na občanskou společnost a nevykročí radostně k budování demokratických institucí. Jejich mocenská elita obrátí hněv sociálně deprivovaných lidí proti sousedům a proti obětním beránkům ve vlastních řadách. Ke slovu se pak hlásí politici a političky, kteří své máslo na hlavě zakrývají voláním po „postřílení sousedů atomovými zbraněmi“. Bohužel nám ani ti nejtalentovanější bankéři nespočítají, s jakou pravděpodobností povedou velkoplošné ekonomické sankce k tomu, že se Rusko jako první země na světě zřekne svých geopolitických zájmů, a nakolik hrozí, že válka obchodní se stane jen předstupněm války skutečné.

Zdroj: Právo (27.3.2014)


 

Politika tajných depeší

Součástí politiky sociální demokracie je snaha otevřít se více občanské společnosti.

Beru tuto snahu naprosto vážně, a proto mám problém pochopit opakované tvrzení Lukáše Jelínka, podle kterého by se například ke konfliktu na Ukrajině měli vyjadřovat pouze lidé, kteří mají přístup k diplomatickým depeším. Stanovisko ostatních je jen směsí dojmů, nálad a emocí (Právo 14. 3. a 21. 3.). Vzpomínám si, jak jsem v době nevyhlášené války proti Iráku přinesl vysokému ústavnímu činiteli balík s podpisy několika desítek tisíc občanů, kteří vyjádřili svůj protest vůči postupu koalice ochotných.

Onen vysoký ústavní činitel mne vlídně přijal a při jednání se neustále prohraboval v kupě tajných depeší, která pokrývala velkou část jeho parlamentního stolu.

Řekl mi, že protesty občanů nejsou na místě, protože dvě věci jsou mimo jakoukoliv pochybnost. Za prvé je jasné, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení, za druhé je zcela zřejmé, že Američané se z Iráku stáhnou v horizontu několika týdnů. Poté mi vlídně pokynul a opět se věnoval svým depeším.

I bez této zkušenosti bych byl velice opatrný při vynášení soudů o tom, kdo má právo vyjadřovat se k důležitým otázkám, které hýbou veřejností.

Na jedné straně tvrdíme, že žijeme v informační společnosti, kdy díky nebývalé demokratizaci přístupu k informacím všeho druhu má každý možnost vytvářet si svůj vlastní nezávislý názor. Když však jde o věci skutečně podstatné, dozvídáme se, že je tomu ve skutečnosti úplně jinak.

Nevylučuji, že má Lukáš Jelínek pravdu. Dost možná jsou klíčové informace skutečně dostupné jen pro hrstku vyvolených. Ti ostatní včetně méně zasvěcených politiků mají přístup pouze k informačnímu braku, který jim neumožňuje nic než vytvářet povrchní soudy a nechat se unášet emocemi.

Z tohoto obrazu mi ovšem plyne, že sociální demokracie se otevírá občanské společnosti naprosto zbytečně. Vždyť ani velká část jejích vlastních politiků nezná celou pravdu. Jak by ji mohli znát nějací občanští křiklouni odkojení zprávami z informačního second handu? Ti jsou dobří leda tak k vytváření modernizačního křoví, které si jen tak na parádu pěstuje jádro informovaných.

Zdroj: Právo (25.3.2014)


 

Kam se poděla levice?

Takzvaná revoluce v Kyjevě a následný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou mají řadu kuriózních rysů.

Zvláštní je na nich například to, že na obou stranách konfliktu zcela absentuje levice.

Protesty na Majdanu byly v prvé fázi neseny liberálními aktivisty, kterým se nelíbilo, že v čele země stojí proruský oligarcha. Od přiblížení k Evropské unii si podle všeho slibovali zavedení civilizovanější formy kapitalismu. Poté, co Janukovič nakonec vypadl z role perspektivního spojence Evropy, převzaly iniciativu překvapivě vysoce efektivně vycvičené a naprosto vzorně organizované ultrapravicové bojůvky.

V rozkradené zemi zmítané bídou a beznadějí se levice široce neuchytila. Jak konstatuje jeden z hrstky levicových ukrajinských aktivistů přihlížejících bezmocně „revolučním“ událostem: „Nenávidím sebe a ostatní levicové aktivisty za to, že jsme strávili více času vzájemným obviňováním než budováním silné politické organizace. Ve své nejednotě jsme neměli na Majdan ani na Antimajdan skoro žádný vliv. Část viny proto leží i na nás.“

Na druhé straně konfliktu stojí Rusko, které je pravicovým a nacionalistickým zrcadlovým obrazem Ukrajiny. Možná se chystá na expanzi, možná si brání zbytky svého předpolí. Nějakou výraznější levici bychom tam však hledali marně.

Je pikantní, že toto se děje v části světa, která sebe sama ještě historicky docela nedávno vydávala za baštu světové levice a dokázala diskreditovat marxismus v měřítku celoplanetárním.

A jak se v tomto konfliktu orientuje česká levice? Navýsost trapně. Rozděluje se na ty, kdo fandí Rusku, a na ty, kdo drží pěsti Ukrajině. Jako kdyby rudí oligarchové byli snad blíže myšlence sociální spravedlnosti než oligarchové oranžoví.

Plně zaujati tímto sporem tráví naši levicoví aktivisté více času vzájemným obviňováním než hledáním odpovědi na otázku zásadní: Proč si v sociálně devastovaných, tunelovaných a rozkrádaných zemích nedokáže levice získat důvěru lidí, kteří na poměry doplácejí především?

Proč tito lidé věří více nacionalistům na jedné i druhé straně hranic? A jak asi může toto přetahování čerta s ďáblem pro levici dopadnout?

Zdroj: Právo (24.3.2014)


 

Řecké ticho

Jedno z hlavních zjištění výzkumníků analyzujících působení propagandy říká, že účinným nástrojem manipulace s veřejným míněním je volba témat k diskusi. Ještě důležitější než to, o čem se stále dokola mluví, bývá to, o čem se zarytě mlčí.

Příklad Řecka je z tohoto hlediska přímo učebnicový. Řecko bylo denně na tapetě na jaře roku 2010. Šlo totiž o to, ovlivnit volby a varování před „řeckou cestou“ bylo používáno jako klacek především na sociální demokracii. Byla obviňována, že v případě volebního vítězství zadluží naši zemi až někam na úroveň této jihoevropské země.

Sociální demokraté proti téhle účelové lži nenašli protizbraň, což přispělo k jejich malé volební úspěšnosti a otevřelo cestu do Strakovky „úsporné vládě“ Petra Nečase.

Uplynuly čtyři roky a situace Řecka je stejně bezútěšná, jako byla před tehdejšími parlamentními volbami. Životní úroveň se propadla, nezaměstnanost trhá rekordy, další škrty nedokážou redukovat enormní zadlužení.

Řecké drama však dnes nikoho nezajímá. O slepé uličce, ve které se země ocitla, se mlčí stejně tak jako o srovnatelně tíživých problémech Portugalska, o obrovské míře nezaměstnanosti mladých ve Španělsku, o prohlubujících se finančních problémech Itálie.

Tytéž politiky strany TOP 09, kteří v hrůze z vývoje v Řecku nemohli na jaře 2010 ani klidně spát, ponechává naprosto klidnými stejně zoufalé Řecko na jaře roku 2014. Vedou dnes totiž zcela jinou kampaň. Potřebují nafukovat přesvědčení, že Evropa je schopna řešit problémy Ukrajiny jejím přičleněním k Unii. Jakékoliv zmínky o malém Řecku, kterému nikdo pomoci nedokázal, jsou v této chvíli krajně nevhodné. Dnes se hraje s řeckou kartou tím způsobem, že je pečlivě zametána pod koberec. Při manipulaci s veřejným míněním je důležité, aby se o Řecku a evropských zemích, které jsou ve srovnatelných potížích, důsledně mlčelo.

Když Karel Schwarzenberg chválí sociální demokraty za jejich moudrou politiku, mohli by se nad sebou aspoň trochu zamyslet. Není to přece poprvé, kdy se je pokusili řeckou kartou v co nejvyšší míře poškodit.

Zdroj: Právo (20.3.2014)


 Sankce na zavolanou

Je silně pravděpodobné, že jakkoli tvrdé hospodářské sankce uvalené na Rusko nebudou mít dopad na ruskou politiku.

O to zajímavější by byly jejich dopady v oblasti ekonomické teorie a politické praxe.

Z hlediska ekonomie nejsou hospodářské sankce ničím jiným než velice výraznou formou regulace. Představují narušení tržního principu přímo v jeho základech. Znemožňují volný tok zboží, peněz a investic.

Jsou drastickým zásahem do svobodné směny, vyřazují ze hry zákon nabídky a poptávky, bez kterého nemůže tržní ekonomika fungovat. Znemožňují kalkulovat náklady a zisky ekonomicky racionálně, tedy podle jejich rentability. Mohli a měli bychom tedy očekávat rozhodné protesty z řad ekonomů, kteří odříkávají neoliberální mantru při každé příležitosti. Oni však až na výjimky tajuplně mlčí.

Celá řada expertů, kteří lomí rukama nad každým náznakem regulace v rámci Evropské unie, je najednou jako zařezaná, jednáli se o regulace mnohem drastičtější, mající podobu sankcí. Tak tohle si od nich neviditelná ruka určitě nezasloužila.

Zatímco pravověrným ekonomům by měly hospodářské sankce dělat velký problém, pravicovým politikům přicházejí jako na zavolanou. Budou si moci Sobotkovu vládu po libosti vychutnat.

Pokud budou sankce spíše jen symbolické a mnoho škod nenadělají, budou opoziční politici lamentovat nad vlažným přístupem vlády k ruskému expanzionismu.

Jestliže budou sankce naopak tvrdé a vedle ruské ekonomiky poškodí také tu naši, nečekejme od nich žádné slitování v příští volební kampani. Případný hospodářský pokles, další růst nezaměstnanosti a problémy koruny nebudou politici ODS a TOP 09 omlouvat zásadovými postoji Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše tváří v tvář ukrajinské krizi. Přičtou je na vrub neschopnosti jak premiéra, tak ministra financí.

Osobně nemám se sankcemi vůči komukoliv ani ten nejmenší problém. Chtěl bych jen věřit, že politici, kteří po nich budou volat, si dovedou spočítat, koho tím vlastně potrestají.

Zdroj: Právo (19.3.2014)


Rozhádaná Evropa

Téma národních zájmů bude zaručeně patřit k hlavním bodům kampaně všech stran, které se zúčastní voleb do Evropského parlamentu. Naprosto všechny budou mít obranu národních zájmů na prvním místě svého programu. Je to logické. Žádná strana nebude kandidovat do Bruselu pod heslem boje proti národním zájmům. Dokonce ani taková, která je připravena tam naše zájmy ohrožovat a poškozovat.

Pokud by byla sestavena společná kandidátka sdružující všechny, kdo se v obhajobě národních zájmů předhánějí, patrně by se ještě do voleb rozpadla.

Kandidáti by se dost možná nedohodli ani na obsahu národních zájmů, ani na jejich pořadí. Nedohodli by se ani na tom, zda je naším národním zájmem Evropu integrovat, anebo dezintegrovat, posilovat, anebo oslabovat, popřípadě jí to tak nějak oslazovat.

Pokud v květnových volbách převládnou ve více zemích euroskeptici, máme se na co těšit. Evropa se pak stane kolbištěm, kde každá ze zemí bude tvrdě a nesmlouvavě hájit svůj národní zájem na úkor druhých. Cílem každého a všech by pak byla nikoliv sjednocená, nýbrž rozhádaná Evropa, ve které by vítězové prosazovali svůj zájem na úkor poražených.

Je skutečně naším národním zájmem válka všech proti všem, které bychom tak trochu orwellovsky říkali „sjednocená Evropa“? Národní zájem je však možno chápat i jiným, ovšem neméně absurdním způsobem. Spočíval by v tom, že se zúčastněné země budou podílet na společném boji proti tzv. evropské byrokracii.

Za nepřítele Evropy by pak byli považováni ti, jejichž úkolem bylo a je společné úsilí koordinovat. Evropští politici a poslanci by pak bojovali proti komisařům a úředníkům, kteří pocházejí ze stejných zemí jako oni. To už by nebylo dílo George Orwella, ale jiného velkého Evropana, Franze Kafky.

Nic proti uplatňování národního zájmu v Evropě. Možná bychom si ale mohli napřed ujasnit, zda je levice a pravice skutečně schopna se na nějakém společném zájmu dohodnout. A také bychom si měli udělat jasno v tom, zda je možné jakýkoliv náš národní zájem prosazovat mimo Evropu, anebo dokonce proti ní.

Zdroj: Právo (18.3.2014)


Naši demokrati

Když u nás v roce 2008 vrcholily spory o instalaci amerického radaru v Brdech, odpůrci radaru sháněli argumenty, jeho stoupenci si vystačili s emocemi.

Strašili raketami odpálenými na Prahu z Iránu, ba i ze Severní Koreje. Sami sebe vydávali za autentické reprezentanty demokracie, s odpůrci radaru se moc nebavili. Tvrdili, že to jsou lidé jednající v zájmu, či snad dokonce v žoldu Ruska.

Když se na podzim téhož roku stal prezidentem Spojených států Barack Obama, potvrdilo se, co protiradaroví aktivisté tvrdili od samého počátku. Američané radar v Brdech vlastně nepotřebují. Naši demokraté svůj omyl nikdy neuznali.

Když na počátku roku 2013 vrcholila prezidentská kampaň, stoupenci Karla Schwarzenberga sami sebe považovali za jediné pravověrné demokraty. O těch, kdo měli v úmyslu volit Miloše Zemana, tvrdili, že ve svém důsledku nahrávají ruským zájmům. Když se stal Miloš Zeman prezidentem, ukázalo se, že jednoznačně směřuje k užší integraci Evropy, nikoliv do Ruska. Naši demokraté svůj omyl nikdy neuznali. Zhruba v době, kdy český prezident vystoupil vyloženě proevropsky v parlamentu ve Štrasburku, vyhlašoval Martin Bursík, že přestává legrace, neboť Rusko má prezidenta na Hradě. Zeman podle něho artikuluje ruské zájmy.

Mentalita našich rozených demokratů se prostě nemění. Pokud někdo jen špitne, že svět třeba není tak úplně černobílý, začnou ho vydávat v lepším případě za člověka manipulovaného ruskou propagandou, v případě horším rovnou za Putinova agenta.

Jak se vlastně pozná přesvědčený demokrat pocházející z tohoto tábora? Je pevně přesvědčen o tom, že na světě existují pouze andělé a ďábli. Andělé mají vždycky ve všem pravdu, ti ostatní se v jenom kuse mýlí.

Normální poměry podle jejich představ nebudeme mít dříve, dokud ti, kdo jsou už ze své povahy zcela křišťáloví, neumlčí ty beznadějně nečisté. Teprve až všichni mocně zahlaholí jejich hlasem andělským, zavládne u nás názorová pluralita a s ní ta skutečná demokracie. Všem Putinovým agentům navzdory.

Zdroj: Právo (17.3.2014)


Včelín v hlavě

Elity Evropy se odtrhly od lidu, Evropská unie zaznamenává stále menší ekonomickou výkonnost, euro přináší dluhovou krizi a tempo růstu Evropy je stále nižší. Takto vidí věci ekonomický expert ODS Jan Skopeček (Právo 14. 3.). Vinu za to všechno přičítá procesu evropské integrace.

Ponechme stranou, že v době, kdy ke všem těmto příznakům docházelo, měli zástupci pravicových stran většinu jak v Evropském parlamentu, tak v Komisi i v Radě Evropy. Patrně sami sebe přehlasovali, aby znemožnili blahodárné působení ničím neregulovaného trhu a Evropě, kterou vedli a přitom z hloubi duše nenáviděli, to patřičně osladili.

Zajímavější je včelín, který vládne v hlavě ekonomického experta ODS. Vůbec se nenamáhá hledat vztahy mezi příčinou a účinkem, nezajímá ho ani míra korelace mezi jevy, které sleduje.

Jen proto může například tvrdit, že sociální model je neufinancovatelný, protože pokud se nic nevytvoří, není ani možné nic přerozdělit. Empiricky lze prokázat, že země s nejsilnějším sociálním státem mají méně finančních problémů a stabilnější růst než země, kde sociální stát vznikl nejpozději a je zbytkový.

Místo stranického školení na téma hodné neviditelné ruky by se Jan Skopeček mohl podívat do čísel Eurostatu a porovnat třeba Švédsko se Španělskem anebo Dánsko s Řeckem.

Jan Skopeček považuje za symbol dluhové krize euro. A zase ho ani nenapadne jít do statistik a podívat se, jestli se náhodou zadlužení neurychluje nejvíce v těch zemích, které snižují přímé daně, a tedy i přítok peněz do státní pokladny.

Zde by nemusel pracně vyhledávat čísla Eurostatu, mohl by se podívat na data za Českou republiku a na vývoj jejího zadlužení po zavedení takzvané rovné daně. Není dobré být myšlenkově líný a myslet si, že neviditelná ruka za mne všechno vyřeší.

V jedné věci ovšem s Janem Skopečkem souhlasím. Evropská elita se skutečně odtrhla od lidu. Odbourávání tohoto demokratického deficitu patří mimochodem k hlavním bodům mého programu.

Rád bych však připomenul, že takzvaná elita se dokáže odtrhnout od lidu i v rámci jednotlivých národních států. U voleb ji pak za to čeká pořádný výprask. Ale kdo by to měl vědět lépe než právě expert Občanské demokratické strany.

Zdroj: Právo (15.3.2014)


Uživí nás?

Kampaň lidovců do evropských voleb znovu nastolila otázku kvality potravin, které u nás kupujeme. Lidovci si dali tak trochu malou domů, protože právě jejich frakce blokovala v Bruselu iniciativy, které upozorňovaly na nízkou kvalitu potravin k nám dovážených. Europoslankyně Olga Sehnalová (ČSSD) by o tomto pokrytectví lidovců mohla dlouze vyprávět.

To však není na celé věci nejdůležitější. Hlavní problém přece je, že jsme se dostali do situace, kdy úpěnlivě prosíme, aby nám z ciziny dováželi potraviny tak kvalitní, na jakých si pochutnávají třeba Francouzi nebo Němci.

O dovolené se mohou naši turisté přesvědčit, že třeba káva, čaj, víno, ovocné šťávy, ale i olej, ryby anebo koření koupené v obchodech na západ od našich hranic chutnají opravdu jinak než ty, které se k nám dovážejí. Cena přitom bývá srovnatelná, v některých případech dokonce ještě nižší než u nás.

Jednou z cest k nápravě je pochopitelně apelovat na Brusel, aby důsledněji než dosud zaručil jednotné a řádné označování obsahu potravin a jejich původu. Možná se pak kvalita dovážených potravin o něco zlepší.

Základ je však v něčem jiném. V řadě komodit jsme se zbavili potravinové soběstačnosti ještě před vstupem do Evropské unie. Dovážejí se k nám brambory z Maroka a česnek z Číny, i když je u nás dokážeme vyprodukovat v lepší kvalitě. Je to výsledek politiky nadnárodních řetězců v době globalizace.

Máme tak v podstatě jen dvě možnosti. Jedou z nich je obviňovat Brusel a pod heslem deregulace uvolnit dokořán prostor tlaku cizích peněz a cizích vlivných korporací. To je cesta, kterou navrhuje třeba ODS. Zároveň tato strana za sedm let svých vlád z úsporných důvodů osekávala kupní sílu zaměstnanců, seniorů i lidí marně shánějících práci.

Proč by měly velké zahraniční korporace dovážet pro příjmově stagnující obyvatelstvo ty nejkvalitnější potraviny? Odpověď na tuto otázku od pravicových politiků neuslyšíme.

Anebo se můžeme snažit posílit vlastní domácí zemědělství, či spíše to, co z něho ještě zbývá, a postupně napravovat nevýhodné podmínky, které přijali naši vyjednavači při vstupních jednáních do Evropské unie. Postupně získávat ztracenou soběstačnost v kvalitních potravinách.

Tato cesta je bezesporu mnohem pracnější. Určitě je však v našem národním zájmu, abychom se o ni pokusili.

Zdroj: Právo (14.3.2014)


Na chudé nedoplácíme

V souvislosti s připravovanou finanční pomocí Ukrajině se mnozí lidé domnívají, že to znamená, že budou muset doplácet na chudé Ukrajince právě tak, jako prý doplácejí na chudé Řeky.

Podobné obavy lze jednoznačně rozptýlit. Ukrajinci, kteří skutečně žijí ve velmi skrovných poměrech, nebudou mít z půjček směrovaných jejich vládě s nejvyšší pravděpodobností bezprostřední prospěch.

Lze předpokládat, že většina peněz, které z Evropy na Ukrajinu poplynou, bude použita stejně tak jako v Řecku na uspokojování požadavků převážně zahraničních věřitelů.

Jak za Janukovyče, tak za jeho předchůdců emitovala Ukrajina dluhopisy ve velkých objemech. Peníze získané za jejich prodej byly využity všelijak, k zastavení chudnutí většiny společnosti to však rozhodně nevedlo. Datum splatnosti velké části dluhopisů se blíží, nesplnění závazků hrozí bankrotem státu.

Struktura majitelů dlužných cenných papírů je k nedohledání. Můžeme se jen dohadovat, kolik je mezi nimi finančně silných skupin ruských, amerických, anebo třeba čínských. Jisté je jen to, že běžné ukrajinské domácnosti dluhopisy nevlastní.

Pokud jsou mezi vlastníky ruské banky, nasype jim Evropa plnými hrstmi peníze. Jinak by se kapitálové toky, o které tu jde především, zhroutily. Řeči o sankcích pro Rusko, o bojkotu jeho zboží, o vyřazení Ruska z různých tendrů ponechme politikům a raději se neptejme, jsou-li tak rafinovaní, anebo tak naivní.

Finanční ústavy a instituce, které Ukrajině půjčí tentokrát, budou poskytnutí úvěrů podmiňovat strukturními reformami v zemi. V podstatě to znamená, že si vynutí, aby byly odbourány třeba i jen zárodky sociálního státu, který se zde zatím nestačil ani ujmout. Sociální škrty naordinované Řecku byly podobně drastické a postihly všechny, snad jen s výjimkou velkých firem a bohatých neplatičů daní.

Na obyčejné Řeky ani Ukrajince nenadávejme. Další a další půjčky, které budou jejich země dostávat, neskončí v jejich kapsách. Právě naopak, na jejich úkor se bude platit splácení půjček právě tak, jako se z jejich kapes platily úroky plynoucí šťastným majitelům dluhopisů.

Zdroj: Právo (13.3.2014)



Do Evropy šijí zleva i zprava  

jak ukázal nejnovější průzkum, důvěra v Evropskou unii a v Evropský parlament je u nás na historicky nejnižším bodě.
Unii důvěřuje třetina lidí (34 procent podle STEM), jejímu parlamentu ještě o něco méně (30 procent).

Nevýhodou podobných průzkumů je, že nezjišťují příčiny poklesu důvěry. Omezují se na identifikaci skupin, které jsou vůči Evropské unii nejvíce skeptické. Víme, že většina z nich jsou lidé starší, se středním a nižším vzděláním, materiálně hůře zajištění a spíše levicově orientovaní. Jde o lidi, kteří jinak ve volbách podporují buď ČSSD, anebo KSČM.

Lze předpokládat, že jim na Evropě vadí, že je málo sociální, upřednostňuje zájmy ekonomicky silných aktérů, vyzývá členské státy k politice škrtů v sociální oblasti.

Je zde ovšem i další, i když méně početná skupina odpůrců Evropy. Jde o stoupence čistého trhu bez přívlastků. Vytýkají Evropě, že svými regulačními opatřeními omezuje volnost neviditelné ruky, a přirovnávají Evropskou unii k RVHP. Jedná se převážně o voliče ODS.

Zatímco nemalá část levicově orientovaných se k volbám prostě nedostaví, voliči pravicoví nastoupí v plné síle. I když jsou po posledních volbách v citelné menšině, přijdou volit takovou Evropu, která bude ještě více nahrávat privilegovaným.

Deregulace, po níž volají, totiž neznamená oslabení či dokonce zrušení pravidel. Deregulace znamená přesměrování pravidel tak, aby vyhovovala velkým na úkor malých a silným na úkor slabších. Deregulace ještě více posílí ekonomické imperativy individuálního zisku oproti zásadám sociální solidarity. Oba tábory kritiků Evropy se v den voleb zachovají odlišně. Levicoví kritici k volbám manifestačně nepůjdou, aby Evropu potrestali za její nízký stupeň sociální citlivosti. Pravicoví kritici k volbám půjdou s cílem zredukovat i ty sociální ohledy, ke kterým se Evropská unie hlásí.
Po volbách pak bude o to více důvodů nemít Evropu rád a nedůvěřovat Evropskému parlamentu. Všechno to, co levicovým voličům na Evropě vadí, bude v případě úspěchu pravice zase o něco umocněno.

Zdroj: Právo (12.3.2014)


Závistivý pan Kubera může být klidný...

Senátor a primátor Jaroslav Kubera (ODS) je zděšen tím, že někdo v naší společnosti by mohl vydělávat velké peníze. Zdá se, že z hlediska morálky občanských demokratů je úspěch a finanční zajištění něco špatného, něco, co se lidem neodpouští.

Mohu závistivého pana Kuberu uklidnit. Nejdu do politiky kvůli penězům. Jsem solidně zajištěn jako univerzitní profesor, jako autor zhruba třiceti knih, které jsou permanentně vyprodány a jako autor řady učebnic, z nichž se vyučuje na vysokých školách v celé republice. Zároveň přiznávám, že jsem placen i za své přednášky na evropských univerzitách.

Vše je uvedeno v mých daňových přiznáních.

Pokud bych do Bruselu zvolen nebyl, budu zase pouhým univerzitním profesorem, který pěstuje kontakty především s francouzskými univerzitami. Pokud by náhodou volbami neprošel pan Kubera, bude už jen náruživým kuřákem. To je zase jeho specializace.

Pan Kubera si v politice zvykl, že polopravdy jsou účinnější než pouhá pravda. Jen proto může tvrdit, že jsem vždy neúprosně kritizoval politické strany. Kritizoval jsem jeho stranu a předpovídal jsem jí pád do bezvýznamnosti. Moje prognózy se plní, i když chápu, že z toho pan senátor nemá radost a začíná být nervózní. Těžko jsem mohl kritizovat všechny strany, když jsem s řadou z nich po léta spolupracoval, zdaleka nejintenzivněji se sociální demokracií.

Je pravda, že jsem se vždy stavěl do role ochránce chudých. To však neznamená, že budu chránit lidi chudé duchem, jakkoliv to může být pro pana Kuberu nepříjemné.


 Hodnoty vysoké a hodnoty nízké

Kdyby nebyla situace tak třaskavá a krajně nebezpečná, byla by svým způsobem snad i zábavná.

Jak jinak pohlížet na postoj těch politiků, kteří se dožadují tvrdých ekonomických sankcí vůči Rusku.

Požadují přitvrdit, i kdyby to nás samotné mělo ekonomicky poškodit. Naopak ti, kdo by chtěli naslouchat také hlasu ekonomického rozumu, jsou pranýřováni. Jak si může někdo dovolit přihlížet k ekonomickému kalkulu, když jsou v sázce naše nejvyšší hodnoty?

Britové zajisté nemají tak vysoké mravní hodnoty jako naše elita. Jedině proto mohou trvat na tom, že nepoškodí svoji zemi příklonem k drastickým obchodním opatřením ve vztahu k Rusku. Zdánlivě tedy můžeme nad Brity mávnout rukou a těšit se z toho, že my se dokážeme povznést nad jejich kupeckou přízemnost. Proč je to nevěrohodné? Až donedávna jsme byli přesvědčováni, že určité hodnoty jsou přílišným luxusem, na který prostě nemáme. Konkrétně sociální práva občanů a jejich nárok na důstojný život měly ustoupit a držet krok s omezenými možnostmi naší ekonomiky.

Každý, kdo se těchto hodnot dovolával, byl obviněn, že chce žít trestuhodně nad poměry. Hledisko ekonomické rentability bylo všem sociálním hodnotám jednoznačně nadřazeno. Úsporné vlády si daly popření celé sady hodnot do svých programů. Ekonomické mantinely byly považovány za něco mnohem důležitějšího než nějaké sociální ohledy.

Bylo by tedy třeba vysvětlit, které hodnoty jsou tak vysoké, že si zaslouží, aby se v jejich zájmu ekonomika ignorovala, a které hodnoty jsou tak nevýznamné, že jim ekonomické zájmy nadřadit můžeme. Je třeba po lopatě vysvětlit, proč se máme v případě jedněch hodnot vykašlat na možné ekonomické dopady, zatímco jiné hodnoty máme beze všech ohledů obětovat ekonomickým tlakům.

Proč mají některé hodnoty přednost před ekonomickým zájmem země, zatímco jiné musejí počkat, až si na ně vyděláme a budeme dostatečně bohatí?

Proč mezi vysoké hodnoty patří priority zahraniční politiky, ale nepatří mezi ně hodnoty sociální soudržnosti a důstojného života našich vlastních obyvatel? Je snad ignorování těchto „nižších“ hodnot méně nebezpečné než zanedbávání těch „vysokých“?

Zdroj: Právo (11.3.2014)


Vítejte na levici

Někteří naši levicoví politici se domnívají, že nepokoje na Ukrajině jsou v prvé řadě vzpourou občanů proti korupci a rostoucím sociálním nerovnostem. Někteří levicoví komentátoři přirovnávají na svých serverech dění na Majdanu k radikálně levicovým vystoupením typu Occupy Wall Street či španělských indignados.

Pokud by tomu tak bylo, pak lze jedině přivítat postoj pravicových politiků, kteří bouře proti sociálním nerovnostem a korupci jednoznačně přivítali. Nebylo tomu tak vždy.

Když u nás demonstrovalo ještě za Nečasovy vlády sto tisíc odborářů na Václavském náměstí a protestovali proti reformám, které je poškozují, zaznívaly z řad pravice úplně jiné hlasy.

Od politiků ODS, TOP 09 i Věcí veřejných roztrpčená veřejnost příliš sympatií nesklidila. Dozvěděli jsme se, že jde o nenávistnou lůzu, která ve společnosti jen rozpoutává nejnižší pudy.

Poslanec ODS Aleš Rázl doslova prohlásil: „Je téměř symbolické, že krátce po odborářské demonstraci na Václaváku se na Staroměstském náměstí konalo asi největší shromáždění osob převlečených jako zombie, tedy osob živících se cizí krví. Není zcela jisté, že se jednalo o tytéž osoby, nicméně významově se jednalo prakticky o dva shodné srazy.“

Když býval ještě místopředsedou vlády Martin Bursík a odboráři se v červnu 2008 odhodlali ke stávce, vyslechli si od něho hodně nepěkných věcí. Spílal jim a kritizoval nepřípustnou politizaci odborů.

Uplynulo pár let a Martin Bursík pořádá demonstrace na podporu ukrajinských občanů bojujících proti neúměrně narůstajícím sociálním nerovnostem a bouřících se proti těm, kdo zbohatli všelijak.

Největším názorovým vyzráním však prošel nepochybně Karel Schwarzenberg. Kde jsou ty doby, kdy odborovému předáku Jaroslavu Zavadilovi, který nabádal účastníky demonstrace, aby zaktivovali veřejnost, vzkazoval: „Ať všichni drží hubu, nemá smysl ve složité situaci ještě hospodskými výroky ztěžovat nutný společenský dialog.“

Nebyl jsem si tehdy příliš jist, zda kníže má opravdu k lidu blíže. Teprve jeho jednoznačná podpora demonstracím proti nepravostem bohatých a za sociální rovnost mne přesvědčila.

Zdroj: Právo (10.3.2014)


Tak trochu povědomé

Když bylo na jaře roku 1999 ze Srbska pomocí cíleného bombardování vykrajováno Kosovo, našli se lidé, kteří jásali.

Nastává prý nový věk, kdy suverenita států bude muset ustoupit právu etnických a jazykových skupin na sebeurčení. Patřil jsem k odpůrcům likvidace jednoho z posledních pilířů mezinárodní stability. V článku nazvaném Místo jestřábů čeští holubi jsem své obavy vyjádřil: „Nestal se postup NATO v případě Kosova časovanou bombou, která může příště explodovat ve střední a východní Evropě prakticky kdekoliv?“ (Právo 10. 4. 1999)

Vzpomínám si, jak jeden vysoký zahraniční činitel tehdy na otázku, proč je bombardována Jugoslávie bez vyhlášení války, odpověděl lakonicky: „Protože na to máme žaludek.“ Bylo to stručné, výstižné a všem naprosto srozumitelné.

Karel Schwarzenberg se později vřele objímal s šéfem státu, který vznikl na troskách ideje státní suverenity.
Rusové okopírovali kosovský recept v případě Krymu. Karel Schwarzenberg to tentokrát považuje za „prachsprostou okupaci a anexi Krymu“. Pokud se takto chová muž třímající pevně prapor morálky, jak by asi reagovala nějaká zcela nemravná korouhvička?

Nejpozději Kosovem jsme se vrátili do epochy, kdy mezinárodní právo bylo nahrazeno počtem divizí. Už tehdy bylo jasné, že z toho nic dobrého nevzejde. Nebylo mi tehdy líto Miloševiče, nýbrž právě jen mezinárodního práva. Proto si dovolím ocitovat se ještě jednou: „To, co provedlo NATO v Jugoslávii, dává například volné ruce Číně, aby ve jménu svých nejvyšších hodnot zasáhla podle svého uvážení kdekoliv na asijském kontinentu.

Stejně se může zachovat kterékoliv další vojensky silné uskupení. Jestliže se z OSN stala firma v likvidaci, proč by si její majetek nerozkradli všichni, kdo na to mají sílu a žaludek.“ (30. 3. 1999)

Po patnácti letech se stejná historie v poněkud jiných kulisách opakuje. Ti, kdo tehdy mlčeli k bourání Srbska, se úpěnlivě dovolávají ideje státní suverenity. Je třeba mít dobrý žaludek na to, aby se mohli rozhořčovat: Rusy je třeba všemi prostředky potrestat. Dovolili si něco neslýchaného. Chovají se stejně jako my.

Zdroj: Právo (8.3.2014)


Chybějící instrukce

Vývoj na Ukrajině nepochybně povede k přehodnocení politiky Evropské unie.

Zatím jsme se domnívali, že Evropa chrání jazykovou, etnickou a rasovou různost. Zasazovala se o práva národnostních a etnických menšin všude tam, kde se jí to hodilo.

Když ukrajinský parlament zrušil jazykové právo regionů s ruskou menšinou, Evropa ani náznakem neprotestovala. Jedná se přitom o zemi, o jejíž přičlenění má EU eminentní zájem.

Někdo by tedy měl s bruselskou důkladností vydat podrobné instrukce, z nichž se dozvíme, které menšiny právo na ochranu mají a které si takové právo nezaslouží. Bez takového objasnění budeme zbytečně tápat a hrozí, že práva přiznáme i těm skupinám, které na to z humanitárního hlediska nemají nárok.

Zatím Evropa prosazovala politiku multikulturalismu. Je to politika, která zdůrazňuje, že v jednom státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale celé skupiny s různou kulturou.

Multikulturalismus vyzvedává prospěšnost kulturní rozmanitosti. Jeho cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, rasu či přesvědčení. Nyní Evropa uvažuje o sankcích pro ruské občany. Mají mít podobu restrikcí v oblasti vízového styku. Pokud k něčemu takovému dojde, nebude se na Rusy vztahovat jinak zcela univerzální pravidlo multikulturalismu. Bude na ně pohlíženo jako na riziko, jež představuje bezpečnostní hrozbu pro země Evropy, které přiznávají rovnoprávnost naprosto všem. S výjimkou Rusů.

Zatím proti multikulturalismu vystupovaly především ultrapravicová, nacionalistická a xenofobní hnutí. Pokud se jejich pohled na svět stane oficiální politickou platformou sjednocené Evropy, jistě si na to zvykneme.

Je však opět třeba vydat podrobné instrukce, jež ozřejmí, která kultura si rovnoprávnost zaslouží a která nikoliv. Jinak budeme zase tápat a hrozí, že rovný přístup dopřejeme i skupinám, s nimiž je nutno kvůli bezpečnostnímu riziku zacházet jako s lidmi druhé kategorie.

Rozhodně se nepřimlouvám za práva Rusů. Nechci být vnímán jako bezpečnostní riziko. Pouze mi chybějí přesné instrukce, na jejichž základě bych byl schopen dostatečně flexibilně vnímat řeči o rovnoprávnosti a stejné důstojnosti všech lidí bez ohledu na rasu, náboženské vyznání a politickou orientaci.

Zdroj: Právo (6.3.32014)


Fiskální pakt a Ukrajina

Po zkušenostech s Řeckem, Španělskem a dalšími přijala počátkem loňského roku většina zemí EU dohodu o právně vymahatelné rozpočtové kázni jednotlivých států (tzv. fiskální pakt).

Cílem je zabránit vysokým schodkům ve státních rozpočtech a růstu zadlužení. Země eurozóny, a tím méně Evropa jako celek, nejsou po pěti letech hospodářské krize natolik stabilizovány, aby byly s to výrazněji pomáhat ekonomicky slabým. I ty země EU, jejichž problémy zatím nejsou citelné, jsou vyzývány k přijetí tvrdých úsporných opatření.

Ve stejné době vede Unie rozhovory o přiblížení Ukrajiny. Zájemcem o členství je země, proti níž je Řecko učiněným ekonomickým tygrem.

Dluhy Ukrajiny jsou tak vysoké a šance na jejich splácení tak nízké, že ratingové agentury hodnotí její kredibilitu nejnižšími známkami. To odrazuje věřitele a prodražuje další půjčky. Devizové rezervy prudce klesají, země nemá peníze na zajištění běžného hospodaření státu.

Letos v červnu bude muset Ukrajina splatit velkou část svého zahraničního dluhu. Zatím se neví, kde na to vezme. Podle řady expertů byla kandidatura na členství v EU nabídnuta zemi, které bezprostředně hrozí státní bankrot.

Předpokládejme, že finanční trhy fungují na základě charity, nezištnosti a lásky k bližnímu. Dále předpokládejme, že pro EU není hospodářská stabilita prioritou. I pak ovšem zůstává řada otázek.

Jak motivovat země, které jsou podrobeny přísnému fiskálnímu dohledu, i když nehospodaří zdaleka tak špatně jako Ukrajina, aby svoji úspornost ještě zvýšily? Podle fiskálního paktu jim totiž v případě jakékoliv rozpočtové nekázně hrozí penále, které by musely odevzdávat do společné evropské pokladny.

Pomoc Řecku byla doprovázena tlakem na drastické škrty, v jejichž důsledku se velká část obyvatel propadla až na samotné dno, do bídy a chudoby. Klesli téměř na takovou úroveň, na které milióny Ukrajinců už nyní žijí i bez drastických škrtů.

Žili si pověstní řečtí důchodci ve větším komfortu a víc nad poměry než ukrajinští oligarchové? Bez uspokojivé odpovědi na tuto otázku mnozí lidé snahu o integraci Ukrajiny do EU možná nepochopí.

Zdroj: Právo (5.3.2014)


Naše drahá sKarta

Koncem února letošního roku neslavně skončila slavná sKarta bývalého ministra Jaromíra Drábka (TOP 09). Než ji poslední klienti vyhodí, doporučuje jim úřad práce ji pro jistotu radši znehodnotit přestřižením.

Nebude tak jednoduché na sKartu zapomenout. Ať totiž chceme, anebo ne, stala se právě ona výmluvným symbolem politiky TOP 09.

Tato strana slibovala maximální úspornost ve státní správě. Dnes nikdo neví, na kolik nás Drábkovo dědictví ještě přijde. Jen vlastní ukončení krátkého života sKaret spolkne hned přes pět miliónů korun. Ty nepůjdou z pokladny TOP 09, ale z kapes daňových poplatníků.

Novou ministryni práce pak hlavně čeká vyjednávání s Českou spořitelnou o případných náhradách za předčasné ukončení projektu. Banka své náklady údajně vyčíslila na 203,8 miliónu. Nic jí není platné, že získala právo provozovat sKarty až do roku 2024.

Možná by měl exministr Kalousek rozeslat občanům stvrzenky, kde jim oznámí – jak je jeho dobrým zvykem – kolik budou každého z nás včetně nemluvňat karetní kouzla bývalého ministra za jeho stranu stát.

Nejde však jen o peníze. Jednou z nejvyšších hodnot bytostně konzervativní strany Karla Schwarzenberga je úcta k našemu soukromí. V případě sociální karty, kterou nafasovalo zhruba 280 tisíc lidí, to však neplatilo. Jejich soukromá data měla být předána třetí straně, jež by s nimi mohla nakládat podle vlastního uvážení. Jejich život měl být zkomplikován, přičemž nikdo nebral ohledy ani na nářky tělesně postižených. Jako kdyby úcta k soukromí platila jen pro ty silné, zámožné a vlivné.

Topka slibovala dosáhnout vyšší účinnosti ve fungování státní správy. Důsledkem jejího pokusnictví však byl jen vznik zcela zbytečných komplikací. Stahování sKaret muselo být urychleno v obavě z dalších zmatků. Nově zaváděné informační systémy nemají aplikaci na tento způsob výplaty dávek.

Když už sKarta vznikla, měla by být aspoň nějak využita. Mohla by třeba sloužit jako stranické průkazy pro zbylé členy TOP 09. Dnes a denně by jim připomínala, jak je jejich strana úsporná, efektivní a jak delikátně respektuje jejich soukromí.

Zdroj: Právo (3.3.2014)


Zvětšovací sklo

I když by se mohlo na první pohled zdát, že ekonomické a sociální poměry na Ukrajině jsou zcela jiné než u nás a jinde v Evropě, jde spíš o rozdíl v kvantitě než v kvalitě. Jako kdybychom tam pod zvětšovacím sklem viděli to, co se v drobnějším provedení odehrává i jinde.

Na Ukrajině došlo k tomu, že oligarchové přesměrovali státní prostředky do svých kapes. Jejich část velká zmizela na bankovních kontech v cizině. Státní pokladna zeje prázdnotou a je iluzorní myslet si, že ji naplní oligarchové, kteří své peníze z úctyhodných bank vyzvednou a pokorně je vrátí.

Pokladnu bude nutné naplnit na úkor obyvatel, kteří toho moc nemají. Za tímto účelem bude třeba na Ukrajině provést reformy sociálního zabezpečení, penzijního systému a zdravotnictví. Víme o nich zatím jen to, že budou lidi hodně bolet.

V jiných zemích Evropy probíhá podobný proces, jenže ne tak drasticky. Přímá korupce odčerpává peníze do kapes vlivných kmotrů ne tak brutálním způsobem jako na východě. Větší úlohu hrají legální mechanismy. Bohatí a vlivní zvyšují svůj podíl při rozdělování nově vytvořeného bohatství. Zároveň se daňová zátěž postupně přesunuje na příslušníky středních vrstev a v důsledku růstu nepřímých daní také na ty, jejichž příjmy jsou nejnižší.

Ze stagnujících příjmů však není dost dobře možné dostatečně vydatně naplňovat státní pokladnu. Proto musejí nastoupit reformy, které budou chudší většinu společnosti hodně bolet. Jejich hlavním cílem je privatizovat nejlukrativnější části veřejného sektoru. Vyřeší se tím řada problémů. Ze státní pokladny se už nebude muset vydržovat chod rozsáhlého veřejného systému. Stálý tok peněz z kapes obyvatel bude vyváděn přímo na konta těch, kdo si zmíněné segmenty zprivatizují.

Oficiálně se vše zdůvodní tím, že sociální stát byl výrazem života nad poměry a sociální výdaje vedly k růstu státního dluhu.

Zametou se tak stopy nad tím, kde vlastně končily peníze, které nedoputovaly do státní kasy. Jejich šťastní majitelé jich pochopitelně využijí k privatizaci lukrativních částí veřejného sektoru. Státní dluh na východě i na západě poroste dál. Proto bude nutné sáhnout k dalším reformám, které budou obyvatelstvo bolet ještě víc. Oligarchové a reformátoři už dohlédnou na to, aby si zbytek společnosti nežil rozmařile nad poměry.

Zdroj: Právo (1.3.2014)


Informační společnost

Máme tu výsadu, že žijeme v informační společnosti.

Díky tomu jsme v přímém přenosu informováni o dění prakticky na celém světě.

V případě válečných konfliktů, povstání, revolucí a rebelií probíhají informace až překvapivě stejným způsobem.

Jakmile vznikne v jakékoliv části světa konflikt, vynoří se desítky a stovky zasvěcených komentátorů, z nichž naprostá většina se ještě týden předtím o dotyčnou končinu vůbec nezajímala. Nepotřebují o ní ani nic moc vědět, protože tok informací je již dopředu tak nějak předurčen.

Irák, Egypt, Gruzie, Libye, Sýrie, Ukrajina. Ve všech případech naprosto stejný informační tok. Již od prvého dne konfliktu přesně víme, na čí stojíme straně a proti komu nesmiřitelně vystupujeme. Vždy proti diktátorům, s nimiž se ještě nedávno naše politické elity nechávaly fotit, dodávaly jim zbraně (včetně bojových plynů), navazovaly politicky vstřícné dohody.

Přes noc se stávají z potentátů, které jsme diplomaticky uznávali, i když jsme si o nich nemohli myslet nic dobrého, zločinci prvého řádu. Jejich návštěvy v Paříži, Londýně či v Praze jsou rušeny.

Média jsou zaplavena důkazy o tom, jak nemravně a v jakém přepychu si žili. O přepychu, v jakém žijí jiní kmenoví náčelníci, jiní političtí dobrodruzi a šéfové konkurenčních mafií, se zásadně nemluví.

V záplavě intimních údajů o jejich milenkách už nezbývá prostor pro zevrubnější informaci o těch, kdo si sednou na jejich židli.

Předběžně o nich víme jen to, že to jsou zanícení demokraté a budou jimi určitě i v příštích dnech, týdnech, možná měsících.

Může nám to být ostatně jedno, protože to, v jakém rozsahu a s jakými dopady budou demokratizovat, se stejně už nedovíme. Nevhodnými obrázky z dalšího vývoje Iráku, Libye či Sýrie nás už nikdo nebude obtěžovat. Důležité je, že zmíněné země nám opět dodávají své suroviny, odebírají naše zbraně, popřípadě poskytnou prostor pro umístění mírové vojenské základny.

Pozornost se přesunuje k dalšímu adeptu na demokratizaci a modernizaci. Můžeme se jen spolu se všemi stranami ukrajinského konfliktu modlit k Panence Marii, aby tento nám tak blízký národ, kde mnozí z nás mají své dobré známé, nepotkal osud informační společnosti.

Zdroj: Právo (28.2.2014)


Parkovací lístek

V jednom americkém filmu se smrtelně nemocný pacient ptá svého lékaře, zda ho dokáže vyléčit.

Lékař po pravdě přiznává, že nikoliv. Tak se nebožák ptá znova, jestli by mu dokázal prodloužit život aspoň o pár měsíců. Lékař zase smutně krčí rameny. „Můžete mi teda aspoň potvrdit parkovací lístek?“ táže se nervózně pacient. „Ale samozřejmě, dejte ho sem,“ ožije lékař potěšen, že může být nemocnému přece jen něčím užitečný.

Tak trochu podobně vyznívá slib Pavla Teličky (ANO), že se v Bruselu zasadí, aby byly do roku 2016 v rámci Evropy zrušeny poplatky za volání do ciziny.

Možná je to správný přístup. Těžko slibovat, že snížíme počet lidí marně hledajících práci, kterých je v evropské osmadvacítce už 28 miliónů. Těžko slibovat, že snížíme počet lidí pod hranicí chudoby, jejichž odhady se pohybují podle použité metodiky mezi osmdesáti a sto dvaceti milióny. Těžko dělat něco se sociálním a daňovým dumpingem, kterým k sobě chudší země přetahují práci ze zemí zvyklých na určitý standard.

Trochu pohnout s touto nemocí Evropy by vyžadovalo návrat k sociálně tržní ekonomice, kterou jsme západu vždycky tak záviděli. To by se ale musela Unie úžeji integrovat, což stoupenci čistého trhu jen tak nepřipustí.
Nebudou ale určitě nic namítat proti dalšímu zlevnění mezistátních telefonních hovorů. Jejich ceny se snižují už řadu let a budou jistě klesat zcela bez ohledu na to, kdo se nově dostane do Evropského parlamentu. Po několika letech jednání spadly výrazně ceny odchozích i přijatých hovorů, za poslední dva roky klesly o plnou třetinu i ceny SMS zpráv.

Vloni v září představila Evropská komise další návrh telekomunikačního balíčku, který již prakticky počítá se zrušením roamingových poplatků. Evropský parlament podpořil tento balíček formou rezoluce. Nepředpokládá se, že by návrh komise neodsouhlasil.

Je tedy opravdu laciné slibovat, že do dvou let volání dále zlevníme. Podobá se to lékaři, který svému pacientu ochotně potvrzuje parkovací lístek, i když dobře ví, že parkoviště je bezplatné.

Zdroj: Právo (27.2.2014)


Podivná smlouva

Hodně nejasností panuje kolem smlouvy o transatlantickém obchodním a investičním partnerství.
I když by smlouva měla být připravena k přijetí do konce tohoto roku, tajnůstkářství kolem ní ani v nejmenším neustupuje.

Za hezkými řečmi o odbourávání bariér svobodného obchodu se podle kritiků smlouvy rýsuje zásadní oslabení států ve sporech s velkými nadnárodními korporacemi. Smlouva údajně obsahuje ustanovení, která umožní velkým firmám žalovat u zvláštních soudů státy, o kterých usoudí, že například svými zákony ohledně zdraví obyvatel či ochrany přírody poškozují jejich obchodní zájmy a snižují jejich očekávané zisky.

Například firmy prodávající cigarety by se mohly cítit poškozeny varováním ohledně zdravotních důsledků kouření. Vyčíslily by své ztráty a požadovaly by jejich náhradu.

Firmy podnikající v dodávkách energie či vody by mohly žalovat vlády zemí, které by chtěly regulovat výši tarifů. Důlní firmy by mohly žalovat vlády, pokud by se cítily omezovány ve své těžbě třeba legislativou na ochranu přírody. Ke všem takovým případům již dochází, zmíněná smlouva by z nich však udělala železné pravidlo, jež by státy odsuzovalo už dopředu k reparacím.

Kritici připravované smlouvy tvrdí, že soudní jednání u arbitrážních tribunálů by byla neveřejná a nebyla by proti nim možnost odvolání. Pokud by to byla pravda, pak by zmíněné soudy měly nejen větší moc než jurisdikce národních států, ale dokonce moc větší než parlamenty s demokraticky zvolenými poslanci. Na rozdíl od jiných zemí se u nás o těchto rizicích a podezřeních prakticky nemluví. V programovém prohlášení k eurovolbám vydaném Babišovou stranou naopak čteme, že ANO bezvýhradně podporuje „brzké sjednání zásadní dohody o volném obchodu a podpoře investic mezi EU a USA“.

Četní aktivisté, kteří smlouvu v mnoha zemích kritizují, tvrdí, že se jedná o produkt práce lobbistů činných ve službách velkých nadnárodních korporací.

Pokud nebudou podezření ohledně dopadů smlouvy kvalifikovaně vyvrácena, není možno vydávat s vážnou tváří podporu jejího přijetí za projev ochrany národních zájmů, jimiž se všechny strany tak rády ohánějí.

Zdroj: Právo (26.2.2014)


Zbytečný spor o euro

S blížícími se volbami se jako zástupné téma vede diskuse o to, zda a kdy přijmout euro. Vstupem do Evropské unie, který v referendu schválilo 77 procent obyvatel, jsme se k jeho přijetí zavázali.

ODS již oznámila, že právě na strašení eurem založí svoji kampaň. Občanští demokraté mají strašení jaksi v popisu práce. Ke hrozbě návratu komunismu, ke hrozbě cesty do Řecka, nového Mnichova a k dalším katastrofickým scénářům přidávají jako bonus vyvolávání hrůzy z eura. Jan Zahradil, který je v eurech placen již deset let, se této cizácké měny děsí s upřímností sobě vlastní.

Politici ostatních stran jsou soudnější, ale také mlhavější. Euro podle nich přijmeme, až přijde ten správný čas.

Jak už to bývá, vášnivé spory neponechají prostor pro střízlivou úvahu. Přitom by nebylo nic jednoduššího než vyhodnotit, nakolik přijetí eura pomohlo, či uškodilo našim slovenským sousedům. Mají s ním již pětiletou zkušenost.

Slovenská ekonomika je stejně tak jako ta naše z nějakých 80 procent v zahraničních rukou, slovenské bankovnictví je stejně tak jako naše ovládáno z ciziny, pracovní síla na Slovensku je stejně tak jako u nás výrazně lacinější než na západ od našich hranic. Podíl lidí žijících v chudobě je v obou zemích zhruba stejný, vyhlídky středních vrstev jsou zde i tam neslavné. Také dopady eura by tedy měly být srovnatelné.

Spory politiků o to, zda a kdy euro zavést, mohou najít nečekané rozuzlení. Jak známo, platí pro přijetí eura čtyři základní podmínky, byť je v současnosti z 18 zemí eurozóny plní pouze tři státy. Mezi ty dvě nejznámější patří, že roční deficit státního rozpočtu nesmí být vyšší než tři procenta a že celkový veřejný dluh země nesmí přesáhnout 60 procent HDP.

Zatím podmínky plníme, to však nemusí trvat dlouho. Během panování obou úsporných pravicových vlád se náš státní dluh zvýšil skokově z 29 procent HDP v roce 2008 na plných 49 procent. Ještě pár let takových úspor a podmínky pro přijetí eura plnit nebudeme.

Potom je naděje, že nám onu podezřelou měnu nebude už nikdo nutit a my budeme mít naprostou svobodu devalvovat korunu pravidelně, a tak srážet cenu naší práce někam k hranici pracující chudoby. Nejen politici ODS si pak budou moci s čistým svědomím odškrtnout splnění dalšího národního zájmu.

Zdroj: Právo (25.2.2014)


Nejsem zcela uklidněn

Marek Ženíšek, místopředseda TOP 09, mi na stránkách Práva (22. 2.) vysvětlil, že europoslanci za jeho stranu se po volbách stanou členy frakce evropských lidovců. Na této platformě budou vystupovat mimo jiné proti rozhazovačným socialistům.

Aby socialisty ještě o něco více poškodil, vzpomenul iniciativu rakouského socialisty Swobody, který navrhl na Nobelovu cenu míru teroristu Thaciho.

Ukazuje to prý, kam socialistická frakce v Evropském parlamentu směřuje.

Ani po tomto vysvětlení však nejsem zcela uklidněn. Polopravdy totiž člověka uklidní jen málokdy. Marek Ženíšek zamlčel, že šílený nápad europoslance Swobody byl okamžitě socialistickými europoslanci odsouzen. U nás se od něho veřejně distancoval Richard Falbr. Na tiskové konferenci mimo jiné uvedl, že podobně nestoudné návrhy budou účelově zneužity odpůrci socialistů. Zřejmě má pana Ženíška prokouknutého. Ponechme stranou, že šéf TOP 09 Karel Schwarzenberg si s panem Thachim, není tomu tak dávno, vřele tiskl ruku. To pan Ženíšek ve svém mravním rozhorlení tak trochu účelově zapomněl.

Větší starost mi dělá ujištění místopředsedy TOP 09, že jeho strana bude po volbách na evropské úrovni krotit rozhazovačnost socialistů. Už vidím ty milióny nezaměstnaných, kteří se v prostoru mezi Lisabonem a Tallinnem, Athénami a Dublinem pravidelně hlásí na poštách, aby měla topka přehled o tom, kdo v Evropě pracuje načerno.

Vidím osmdesát miliónů obyvatel Evropy, kteří jsou v současné době ohroženi bídou a chudobou, jak stojí ve frontě na evropské sKarty, které europoslanci za topku úsporně pořizují na náklady Evropské centrální banky.

Vidím proměnu dosud fungujících ANPE (úřady práce ve Francii) v místa chaosu, kde pravidelně selhávají jinak neobyčejně výhodně pořízené informační systémy. A vidím, jak ekonomický výkon Evropy padá stejně jako spadl v České republice, když v ní TOP 09 až do pádu své vlády ukazovala, jak svérázně bojuje proti rozhazovačnosti.

Je mi tak trochu líto evropských lidovců. Pokud se nechají přesvědčit k realizaci drábovské politiky bez Drábka, bude z toho ještě větší ostuda, než když europoslanec Swoboda v návalu tvrdé kritiky z řad své vlastní frakce svůj neomalený návrh stahoval.

Zdroj: Právo (24.2.2014)


Kam si sednout v Bruselu

Naše dvě nejvitálnější pravicové strany, tedy Babišovo ANO a Kalouskova TOP 09, mají dobrou šanci dostat se v květnových volbách do Bruselu. Na pravici přitom zeje po rozkladu ODS velká modrá díra. 

V okamžiku zvolení bude naše pravicové europoslance čekat nesnadné rozhodování. Obě zmíněné strany vznikly v reakci na ryze české poměry a anomálie, které mimo naše hranice nemusejí nikoho zajímat. Jedna z těchto stran trvá zhruba rok, ta druhá, ryze konzervativní, má za sebou pětiletou tradici. 

Babišovi europoslanci budou moci stěží říkat, že přišli řídit Evropu jako firmu. Ani heslo „Nejsme politici, makáme“ kolegové z Evropy možná nepochopí. Pokud chtějí europoslanci prosazovat svůj politický program a hájit zájmy své země, musejí se stát členy některé z vlivných frakcí. 

Jak Babišovi, tak Kalouskovi lidé budou takovou frakci hledat obtížně. Ty levicové je určitě přitahovat nebudou. Stěží se mohou zařadit také do některé ze dvou pravicových frakcí se silně protiunijními postoji. Zbývají tedy evropští lidovci a liberálové. K lidovcům budou asi směřovat případní europoslanci zvolení za TOP 09. Budou muset evropským křesťanským demokratům nějak vysvětlit, že kandidují za stranu, která vznikla na úkor českých křesťanských demokratů. Budou se muset stylizovat jako stoupenci tak trochu patriarchálního pohledu na rodinu a jako odpůrci práv sexuálních menšin. Zato jim bude snad dovoleno sedět s případnými zástupci KDU-ČSL v jedné frakci. 

Poslanci, kteří půjdou do Evropy za Babišovo ANO, to budou mít ještě těžší. Zbudou na ně už jenom evropští liberálové. Ti mají sice krásná hesla o sjednocování Evropy a zvyšování konkurenceschopnosti, avšak při hlasováních o konkrétních opatřeních jsou často nejednotní a nechávají se zlanařit silnějšími stranami. To může vyhovovat obratným lobbistům; jako program pro překonání krize a demokratizaci rozhodování je to však trochu málo. 

Postupný rozpad čitelné politické scény v České republice tak sice nahrál těm, kdo si pořizují své strany na zelené louce a budují je doslova z ničeho, mimo hranice naší země to však může přinést spoustu nových nedorozumění.

Zdroj: Právo (21.2.2014) 


Kde vzít a nekrást

Hlasování o důvěře vládě bylo příležitostí, jak poukázat na nepoměr mezi omezeností prostředků, které směřují do státního rozpočtu, a náročností výdajové stránky, pokud by vláda měla naplnit všechny své sliby a předsevzetí. Prezident Miloš Zeman navrhl inspirovat se skandinávským modelem, kde daně firem i nejvyšších příjmových kategorií jsou vysoké, výnos z daní se nerozkrade, ale je investován do lidského potenciálu, ať již jde o školství, anebo zdravotnictví.

Takové řešení se ale nebude líbit pravici. Jistě panu prezidentovi ráda vysvětlí, že vysoké daně pro velké firmy a nejbohatší jsou pouze trestem za úspěch a výrazem obyčejné lidské závisti. Když budeme trestat úspěšné, odejdou do daňových rájů a my od nich neuvidíme ani korunu.

Ptát se pravice na to, proč vysoce zdaněné firmy už dávno neutekly ze Skandinávie alespoň k nám do Česka, by bylo zbytečné. Prkotinami se její myšlenkové tanky nezbývají.

Narážka prezidenta Zemana na jakési rozkrádání výnosu z daní je z podobného soudku. Pro pravici to nutně zavání pokusem o kriminalizaci úspěšných. Po celá devadesátá léta jsme přece z jejích řad slýchávali: pokud víte, že někdo něco rozkrádá, nahlaste to. Pokud to nevíte, neurážejte lidi, kteří se dokážou postarat o sebe sami.

Jak známo, skoro nikdo nic závažného nenahlásil po celou dobu, kdy se výnosy z daní rozkrádaly a zadluženost státu stoupala. Ti, kteří se dokázali o sebe postarat sami kvůli bezzubosti příslušných státních orgánů, jsou nuceni odcházet do ciziny, kde nemusejí snášet pohledy sociálně slabých závistivců. K oblíbeným destinacím patří Bahamy, Seychely, Jihoafrická republika a Monako.

Ani svým třetím tipem se pan prezident pravici nezavděčí. Proč bychom měli sypat peníze do věčně nenasytného chřtánu škol a nemocnic, když jimi můžeme zavážet poloprázdné sejfy těch bank a fondů, které se ve svém byznysu přepočítaly či jejichž spekulativní bubliny překvapivě praskly.

Pokud budeme trumfovat druhé země snižováním daní, dokud se nenaučíme rozeznávat slušné podnikatele od parazitů přisátých ke státním zakázkám a dokud se budeme skládat na ztráty bank, které jsou bohatší než Česká republika, otázka „kde vzít a nekrást“ bude s námi stále.

Zdroj: Právo (20.2.2014)


Fiskální zajíc v pytli

V rámci politiky oslazování Evropě se Česká republika nepřipojila k dohodě 25 zemí Evropy o pravidlech rozpočtové kázně, která vstoupila v platnost počátkem loňského roku.

Dohoda zvaná fiskální pakt má zabránit vysokým schodkům ve státních rozpočtech a růstu zadlužení vlád. Země, jejichž vlády utrácejí výrazně víc, než kolik od daňových poplatníků vyberou, mají platit do společné evropské kasy pokutu až do výše desetiny procenta svého HDP. 

Na tom není nic špatného. Všichni jsme přece těmi nejerudovanějšími odborníky poučováni, že ani domácnost nemůže utrácet více, než kolik si vydělá. 

Vláda má ve středu projednat naše přistoupení ke zmíněné dohodě. Ani na tom není nic špatného, svůj podpis připojily země s lepší i horší hospodářskou bilancí, než je ta naše. Deficitní státní rozpočty jsou přece známkou života nad poměry, který by si nikdo neměl beztrestně dovolit. Problém je v něčem jiném. Dohoda nestanoví, jakým způsobem mají členské země své rozpočty upravit, aby byly vyrovnané. Pouze v článku pět říká, že za tímto účelem musejí být navrženy a provedeny účinné strukturální reformy. 

Co z toho plyne pro naši zemi? Pro odpor Babišova ANO nelze očekávat, že vláda vbrzku půjde cestou péče o příjmy státního rozpočtu zvýšením přímých daní, zdaněním finančních operací a sektorů, které zneužívají svého postavení. 
Pokud se nepovede omezit daňové úniky a ucpat místa, jimiž peníze ze státní kasy bez užitku mizí, pak strukturální reformy, ke kterým se zavážeme, se budou nápadně podobat Topolánkově a Nečasově politice utahování opasků. 

Jestliže něco z toho mála, co do pokladny přiteče, z ní ještě prosákne neznámo kam, budou muset rozpočtovou kázeň opět zachraňovat občané vyššími platbami DPH, pacienti platbami za zdravotní péči a senioři stagnujícími důchody. Pokud se jim neubere, budeme potrestáni výše zmíněnou pokutou. 

Podepsat dohodu o rozpočtové kázni je jistě krok správným směrem. Pokud se ovšem v celoevropském měřítku nepodaří dosáhnout toho, aby státní pokladnu naplňovali více ti, kdo na to mají, pak budou se vší přísností penalizovány ty země, které se budou zdráhat šetřit v prvé řadě na chudých a potřebných. 

Zdroj: Právo (19.2.2014)


Když chybí práce

Prakticky ve všech zemích Evropy prudce narůstají počty mladých lidí bez práce.

V kategorii do 24 let nemůže sehnat žádnou práci v průměru už čtvrtina mladých. V zemích, jako je Řecko či Španělsko, je to již polovina.

U nás je bez práce „pouze“ každý pátý mladý člověk, na Ústecku a Karlovarsku ovšem už skoro každý třetí.
Různé politické proudy navrhují řešit tento problém řadou opatření. Levice spoléhá na příslušné strukturální fondy, které by měly podpořit tvorbu pracovních míst pro mladé a sloužit k jejich rekvalifikaci.

Pravice chce naopak snížit ochranu zaměstnanců, což má motivovat firmy k náboru většího počtu lidí.
Málokdo si přitom klade otázku, proč máme nedostatek placené práce, na což doplácejí v prvé řadě právě mladí, ale také lidé v předdůchodovém věku.

Útlum průmyslu a jeho přemísťování do zemí s lacinější pracovní silou (často mimo Evropu) nebyl doprovázen takovým růstem kvalitních pracovních příležitostí ve službách, jak se očekávalo. K tomu rozvoj automatizace snižuje potřebu živé lidské práce, a to dokonce i té dosti kvalifikované.

Je záhadou, jak by s tím mohla cokoliv udělat pravice. Je přece v zájmu firem, aby nekvalifikovaná práce odešla do lacinějších zemí a práce kvalifikovaná byla vykonávána pokud možno stroji. Oboje snižuje náklady a zvyšuje zisk.
Je přece cílem pravice redukovat firmy a osekávat veřejný sektor. Je trochu pokrytecké, tvářit se potom překvapeně, když se fronta lidí bez práce prodlužuje. Pokud by bylo výnosné mladé lidi zaměstnávat, už by jistě všichni dávno zaměstnáni byli.

Problém levice je v něčem jiném. Nestačí řešit důsledky chybějící placené práce, neřeší-li se příčiny.

Je iluzorní pomáhat mladým nezaměstnaným, jestliže se nepodaří zvrátit proces delokalizace práce mimo Evropu a jestliže bude stále výnosnější lidskou práci nahrazovat stroji. A tak jediné, co se pro mladé lidi v kategorii 18- až 24letých fakticky dělá, je jejich masový přesun do poslucháren vysokých škol.

Čím více jich sem na co nejdelší dobu přemístíme, tím níže klesne míra jejich nezaměstnanosti. A pokud si na ně nezaměstnanost počká po škole, je to už vina škol, nikoliv politiků, kteří jsou příliš nemohoucí na to, aby pracovní příležitosti v Evropě udrželi.

Jestliže nám náhodou časem vyroste ztracená generace, budeme aspoň vědět, že za to mohou školy, nikoliv systém, pro který je zaměstnávání lidí jen nepříjemným faktorem snižujícím zisk.

Zdroj: Právo (13.2.2014)


Šetření na chudých

Součástí dědictví po našich úsporných pravicových vládách je skutečnost, že jsme se dostali do čela Evropy v tom, jak šetřit na těch nejchudších. Nemluvím nyní o lidech, kteří se vyhýbají práci a chtěli by parazitovat na sociálních dávkách podobně, jako bohatí parazitují na daňových úlevách. Řeč je o těch, kteří pracují, a přesto nemohou z mizerné mzdy vyžít.

Za minimální mzdu pracuje u nás zhruba 120 tisíc lidí. I po nedávném zvýšení o pět set korun na 8500 Kč jsou na tom nejhůř z celé Evropy. Nejvíc ze všech zaostávají nejen proti průměrné mzdě, ale i vůči mediánu příjmu ve své zemi.

Po dlouhá léta jsme slýchávali, že naše ekonomika bohužel nemá na to, aby se nejhůře odměňovaným zaměstnancům přidalo. Pokud by dostali navíc pár stovek, firmy by údajně přestaly být konkurenceschopné.
A tak jsme dospěli do situace, kdy právě u nás zaostávají lidé pobírající minimální mzdu proti ostatním zaměstnancům víc než na západ i na východ od našich hranic. Proč jedině my musíme konkurenceschopnost zachraňovat a úspornost si dokazovat v prvé řadě na úkor těch, kteří mají na výplatě nejméně?

Šetřit právě na těch nejhůř odměňovaných se přitom nemusí vyplácet ani z čistě ekonomického hlediska. Mezi těmi, kteří pobírají minimální mzdu, je výrazně víc žen než mužů. Často jde o vdané ženy s dětmi. Minimální mzda pro ně je signálem, že společnost si neváží jejich souběžného nasazení v domácnosti a v placené práci. Ovšem čím méně si vydělají, tím vyšší nároky na sociální dávky jim zpravidla vzniknou. To, co na jejich mzdě ušetří firma, dodá pak ze své kapsy daňový poplatník.

Muži, kteří pracují za minimální mzdu, jsou zase tlačeni do šedé ekonomiky. Nějak si musejí přivydělat, aby pokryli náklady na živobytí své a svých rodin. A zase platí, že to, co ušetří firma, která je za mizernou mzdu zaměstnává, ztrácí na nezdaněných bočních aktivitách státní kasa a doplácí na to státní rozpočet. Bude zajímavé sledovat, zda současná vláda splní svůj slib zvýšit minimální mzdu o 1500 korun. I pokud to prosadí, můžeme být zcela klidní.
I potom budou lidé s minimální mzdou u nás vzdáleni od průměrných výdělků víc než v jiných zemích. Trochu by se však ulevilo těm rodinám s dětmi, které žijí pod hranicí bídy, a o něco by poklesl tlak na to, aby si člověk v krajní finanční nouzi přivydělával načerno.

Státní pokladna by mohla ušetřit na sociálních dávkách a zároveň by do ní přiteklo víc peněz z legálně provozované práce. Pokud chce někdo řídit stát jako prosperující firmu, určitě by v tomto případě neměl váhat.

Zdroj: Právo (6.1.2014)

Blogy