Ministr kultury Antonín Staněk: Debaty o mém odvolání skončily

2. dubna 2019

Cítím předsedovu podporu a není pravda, že jsem neviditelný, hájí se šéf resortu kultury.

Dělat místopředsedu strany a ministra dohromady se nedá, proto jsem stáhl kandidaturu do vedení ČSSD. Nebylo to obavami o moji pozici. Pracuji, jako bych měl být ministrem i v dalším volebním období, tvrdí v rozhovoru ministr kultury Antonín Staněk.

Jak se vám poslouchá, že jste nejslabší ministr za ČSSD, a když bude strana potřebovat, tak vás obětuje?
Nikoho to asi nemůže těšit, ale já si nemyslím, že je to pravda. A také si myslím, že po sjezdu ČSSD už debaty o mojí pozici téměř utichly.
Na sjezdu jste stáhl kandidaturu na pozici místopředsedy ČSSD. Nebylo to proto, že byste dostal tak naloženo, že by pak předseda Hamáček nedělal nic jiného než odpovídal, kdy vás odvolá?
Určitě ne. Ani kolega, místopředseda Poslanecké sněmovny, Hanzel neuspěl. Pokud jde o mou osobu, přímo na toto téma jsem s panem předsedou hovořil ještě před sjezdem a opravdu jsme se shodli na tom, že bude nejlepší věnovat se stoprocentně ministerstvu kultury.
Dobrovolně, nebo jste byl přesvědčen?
Nikdo mě nepřesvědčoval. Prostě jsem si vyhodnotil, že jsem i poslancem – a víte, že byla i kritika na moji účast ve Sněmovně. Také jsem si vyhodnotil svoje plány na ministerstvu. Třetí věc, strana se chystá nastartovat volební kampaň a tomu je třeba věnovat se na plný úvazek, k tomu nejde dělat ministra.
Jak je možné, že to Jana Maláčová nebo Jan Hamáček zvládají?
Ve své době jsem také byl schopen krátkodobě zvládat pozici primátora, ministra a poslance. Šlo to, měl jsem tam už zaběhlý tým lidí. Ale dlouhodobě to opravdu nejde.
Cítíte podporu předsedy ČSSD?
Jednoznačně.
Takže jste přesvědčen, že vydržíte do konce volebního období?
To by bylo věštění. Ale myslím, že v tuto chvíli nejsou důvody pro jakékoli spekulace o mém odvolání, a pracuji tak, jako bych měl vydržet nejen do konce volebního období, ale být ministrem i v tom dalším.
Čím byste tedy chtěl vyvrátit argument, že jste neviditelný?
Podařila se nám řada věcí. Třeba Bertramka. Dlouho se nikdo nezabýval návrhem na prohlášení za národní kulturní památku, mně se to podařilo velmi rychle dotáhnout. Ale tím to nekončí, budova má vlastníka a já chci být mediátorem mezi ním a Prahou, abychom Bertramku opravili a otevřeli.
Bertramkou možná potěšíte Pražany, ale není to málo?
Je toho mnohem víc. Dalším příkladem je točna v Českém Krumlově. Více než čtvrt století se to přehazovalo jako horký brambor. Já jsem při návštěvě v Paříži dal najevo, že máme zájem obnovit dialog s UNESCO. Informoval jsem je o tom, že jedinou racionální cestou je, že otáčivé hlediště zůstane v barokní zahradě, ale vyhlásí se na něj architektonická soutěž. Velkým úspěchem je, že se podařilo obhájit dotace na památky, je to téměř osm miliard korun – a to nejen na opravu budov, jako jsou Národní divadlo nebo pražská Invalidovna.
Neobáváte se, že vám je ministryně financí Schillerová kvůli plánovaným úsporám zase vezme?
Kultura je dlouhodobě podfinancovaná. Chybí peníze v dotačních titulech, živém umění, příspěvkových organizacích… Vedle toho máme péči o památky. Něco bychom mohli ušetřit v provozních výdajích úřadu, ale to jsou jednotky milionů.
Takže ministryni řeknete, že tolik zkrátka neušetříte?
Řeknu jí, že je to nereálné. V programovém prohlášení hovoříme o tom, že chceme do konce naší vlády dostat rozpočet ministerstva na jedno procento HDP. Abych tento trend udržel, měl bych letos požadovat alespoň miliardu navíc.
A budete ji žádat?
Do jednání s tím půjdu. Ale ještě k těm slovům, že jsem neviditelný… Víte, já se setkávám se spoustou významných lidí. Jsou to hejtmani, primátoři, ředitelé neziskovek. Jezdím za nimi do regionů, vidíme se, fotíme se…
To je přece běžná náplň práce ministra, ne?
Obávám se, že není. Ty výjezdy jsou poměrně intenzivní.
Řekl jste, že lidé by možná ocenili, kdyby Jiřina Švorcová získala in memoriam vyznamenání za Ženu za pultem. Má ho dostat?
Já jsem řekl, že by to lidé ocenili, ne že by ho měla dostat.
A kdo by to tedy měl být?
Nechci nikoho jmenovat, v Česku žije řada umělců. kteří by si to zasloužili. Spíš než herečka Švorcová by to byli třeba sochaři Stanislav Kolíbal nebo Karel Malich. V Lipsku na veletrhu rezonovala jména spisovatelů Jaroslava Rudiše nebo Jáchyma Topola. Abych nebyl genderově nevyvážený, tak i spisovatelka Radka Denemarková.
Souhlasil jste, když prezident vyznamenával třeba filmové režiséry Sedláčka s Renčem?
Je to rozhodnutí prezidenta. Můžeme o něm debatovat, ale ne vždy to bude racionální debata.
Má prezident jmenovat ředitele Národní galerie Jiřího Fajta profesorem?
Na to vám neumím odpovědět. Znám pouze informace z médií. Je to mezi Hradem a univerzitou, to není téma pro ministerstvo.
MF DNES před časem informovala, že pokud Fajta odvoláte, prezident se za vás postaví. Mluvil jste se Zemanem o Fajtovi?
Ne, na našem setkání se o něm nemluvilo. Pan prezident na to už několikrát odpovídal, myslím, že to v tuto chvíli vůbec není v jeho rozlišovací rovině. A je jedno, jestli je ředitel Národní galerie s titulem docent, nebo profesor. Pro mě je důležité, aby ředitel měl nejlepší výsledky jak umělecké, tak ekonomické.
A má je Jiří Fajt, nebo mu hrozí odvolání?
Zatím nemám důvod pochybovat o těch uměleckých. Ty ekonomické ještě vyhodnocujeme. Nechali jsme si udělat audity. Zajímala mě relativně malá návštěvnost Národní galerie. Ptal jsem se, kde jsou příčiny.
Uspokojilo vás jeho vysvětlení?
Tu debatu vedeme. Vidíte, že je třeba návrh, aby se jeden z paláců Národní galerie stal místem, kde by mohlo být, než se opraví Veletržní palác, sídlo české pobočky Centra Pompidou. Takže se určitě bavíme intenzivně, ale nejen s panem Fajtem. Mluvím se všemi řediteli.
Šel byste znovu na křest knížky o církevních restitucích, kterou pořádali komunisté?
Byla to chyba. Určitě bych se z účasti omluvil.
Je téměř jasné, že projde zákon o církevních restitucích. Jak to církvím vysvětlujete?
Neformálně jsem se potkal s panem kardinálem Dukou. Další schůzku máme naplánovanou. Chci se s ním bavit o spolupráci, na druhou stranu i pan kardinál říká, že počká, jak dopadne hlasování. Sociální demokracie od začátku říká, jaký má k této problematice postoj – a z toho vyplývá i ten můj. Ale to není nic proti církvím. Jedna křivda nemá být napravena jinou křivdou. Ať rozhodne Ústavní soud.
Připadá vám v pořádku měnit pravidla v průběhu hry? Církve léta počítaly s určitou částkou.
Někdo uzavře s někým smlouvu a ta smlouva je z pohledu někoho, kdo přichází po tom druhém, evidentně nevýhodná. Tak je legitimní přijmout opatření, které nám umožní tu smlouvu změnit. A nám všem je jasné, že ty smlouvy nemohou být změněny jednostranně. Pouze se tu vytváří prostor pro změnu smluv. Když zjistím, že některé smlouvy jsou pro stát nevýhodné, tak se musíme pokusit je narovnat.
Příště může přijít vláda s opačným názorem a smlouvu bude zase měnit, nebude to guláš?
Taková je realita demokracie. Parlament je suverén, který může přijímat zákony.
 

ZDROJ: MF Dnes 2. 4. 2019 a www.idnes.cz 7. 4. 2019

Blogy