Kultura je po volbách opuštěná –⁠ nekonkrétní sliby bez závazků

11. ledna 2022

Na rozdíl od oblasti školství trpí programové prohlášení vlády v oblasti kultury přílišnou obecností. V praxi se vláda nezavazuje k žádnému zásadnímu kroku. K jednomu procentu na kulturu ze státního rozpočtu se bude pouze „směřovat“. Zákon o veřejnoprávní kulturní instituci se pouze „připraví“. Status umělce pak chybí zcela, ačkoliv pandemie ukázala jeho nutnost. Ačkoliv je tedy klíčovým slovem celého textu podpora, bez konkrétních závazků je bezpředmětná. Vyhodnocení vládní politiky na základě tohoto dokumentu je tak zhola nemožné a v roce 2025 nejspíše uslyšíme: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždy.“

Bez jasné vize pak nejsou známy ani priority. V době podlomených veřejných financí bude nutné volit mezi jednotlivými oblastmi. Z textu se však nedozvíme, které to jsou, a tváří se, že i bez navýšení rozpočtu lze podpořit vše. Z pohledu ČSSD pak text zcela opomenul to nejdůležitější – lidi. Kultura stojí na lidském kapitálu, ne pomnících politiků. Jedná se o nejlepší investici. Dobré podmínky pro kulturní a kreativní pracovníky jsou zásadní nejen ze společenského a uměleckého hlediska, ale i kvůli jejich neustále narůstajícímu potenciálu v moderní ekonomice. Ekonomický rozměr kultury sice vláda popisuje, ale již s ním nepracuje. Podobně vláda také zcela rezignovala na zvýšení finanční i regionální dostupnosti kultury pro občany.

Nedočteme se tak nic o legislativním ukotvení statusu umělce. Jeho absence zásadně komplikovala reakci na pandemii a byla tehdy opozičními koalicemi připomínána. Do programového prohlášení se již nevešel, ačkoliv je součástí Národního plánu obnovy. Do budoucna se navíc jedná o klíčový nástroj proti prekarizaci umělců. Organizace UNESCO přitom již v roce 1980 vyzvala státy k jeho přijetí. Vláda ve výsledku slibuje podporu knihoven, ale již ne knihovníků. Prázdné budovy ale nikomu neslouží. Jsou to právě knihovníci a knihovnice, kteří jsou bijícím srdcem těchto institucí. I ti doplatí na vládou schválené zmrazení platů státních zaměstnanců. Nádavkem jsou pak s platem kolem 22 tisíc ještě označeni za líné úředníky…

 

Podrobné zhodnocení

Vlastní kapitola programového prohlášení vlády týkající se kultury je jako celek velmi vágní, nedefinuje priority při řízení rezortu, a až na výjimky neuvádí konkrétní kroky, z nichž by alespoň bylo možné usoudit koncepční rámec, v němž se hodlá vedení ministerstva pohybovat. Bohužel se nedozvíme, co je podle vlády v rezortu dobře, co je špatně a kde by mohl po skončení volebního období být. Samozřejmě ničemu a nikomu neuškodí nekonkrétní slib, že vláda bude směřovat k 1 % státního rozpočtu (bez náhrad církvím). Přitom by bylo možné jasně nastavit postupné zvyšování, nebo alespoň dát přibližnou představu o pokroku.

Ničemu neuškodí závazek, že bude vláda všemožně podporovat živou kulturu, paměťové instituce, kulturní instituce v regionech či zavede daňové úlevy pro mecenáše a sponzory a transformuje Státní fond kinematografie na Státní fond audiovize (otázce financování a role Státního fondu kultury se prohlášení vyhnulo). Sociální demokracie vnímá jako pozitivní, že programové prohlášení navazuje na kroky předchozí vlády a na schválenou koncepci Státní kulturní politiky. Ostatně navrhovaná transformace Státního fondu kinematografie byla prosazována ČSSD již v minulosti, nicméně je potřeba také zajistit financování, zejména využít prostředky z Národního plánu obnovy, o kterém se programové prohlášení nezmiňuje. 

S výjimkou jasného přihlášení se k praktickému posílení vazeb mezi oblastí vzdělání a kulturou, opatření týkajících se médií a snahy postavit na první místo připomínání totalit minulého století (zatímco budoucnost před nás staví spíše nutnost rozvíjet kritické myšlení, vybavit se na zápasy s předsudky všeho druhu, hledat nové formy solidarity a bojovat proti sociálnímu, a tedy také kulturnímu vyloučení), nepřináší prohlášení nic, čeho se dá chytit. Respektive nevidíme tu žádnou strategickou úvahu, k níž by se mohla konkrétní opatření vztahovat. Spíše je prohlášení pro oblast kultury pokusem o sestavení různorodého katalogu provozních úkolů, o jejichž splnění se vláda pokusí.

Oblíbenou částí programových prohlášení vlády v oblasti kultury je vágní a těžko měřitelný slib „posílit místo kultury v životě české společnosti“. Přitom často stačí obyčejný respekt k těm, kteří se na jejím uchování, předávání a rozvoji podílejí, a logické vytváření institucionálních, legislativních a ekonomických podmínek, které umožní péči o ni a její sdílení.

Doufáme, že pod pojmem „podpora regionální kultury“ se spíše skrývá „podpora kultury v regionech“, než orientace na masivní podporu „regionalismu“. Pro tento výklad snad svědčí závazek podpořit rozvoj „regionální kulturní infrastruktury“, byť opět bychom dávali přednost formulaci „kulturní infrastruktura v regionech“ nebo „kulturní infrastruktura regionů“.

Vítáme příslib posílení financování celé kulturní oblasti, podpory kultury v regionech i propagaci české kultury v zahraničí. V této souvislosti však chybí jakákoliv zmínka o Národním plánu obnovy. Připomínáme, že se předchozímu ministrovi kultury Lubomíru Zaorálkovi podařilo v rámci NPO vyjednat pro oblast kultury osm miliard korun. I ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi se jedná o bezprecedentní částku.

S tím, že kultura, jako dneska všechno, má i svůj ekonomický rozměr těžko polemizovat. Rádi podpoříme další rozvoj kreativních odvětví, která tvoří stále významnější část českého hospodářství. Nicméně bychom ocenili konkrétnější návrhy, jak strategicky podpořit tento sektor, včetně herního a audiovizuálního průmyslu. Opět v této souvislosti připomínáme existenci Národního plánu obnovy. V programovém prohlášení chybí vize transformace samotného ministerstva kultury, která je zásadní.

V legislativní oblasti si bezesporu zaslouží aktualizovat autorské právo, nicméně není jasné, jakým směrem se vláda chystá vydat. Obdobně vágní jsou obecné formulace týkající se legislativy v oblasti památkové péče, z nichž není jasné, zda vláda hodlá posílit kompetence NPÚ, anebo památkovou péči ještě více podřídit zájmům developerů.  Zapojení Senátu do volby mediálních rad a podřízení veřejnoprávních médií kontrole NKÚ lze jen uvítat, nicméně zda se bude vláda zabývat také otázkou televizních a rozhlasových poplatků, jejichž nominální hodnota dnes odpovídá pouze 70% kupní síly z doby, kdy byly naposledy zvýšeny, prohlášení neuvádí.

Prohlášení obsahuje také slib připravit zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře, nicméně neuvádí, jaký problém by měl primárně tento zákon vyřešit. Jeho zařazení do podkapitoly „financování kultury“ ale asi znamená, že vláda si od něj slibuje pokrok v oblasti ekonomického zajištění institucí. Dle našeho názoru by se však spíše mělo jednat o nástroj umožňující jejich stabilizaci, autonomizaci a efektivní fungování, v krajním případě nástroj pro vyjednávání mezi veřejným a soukromým zájmem při zajištění některých kulturních projektů, služeb a potřeb.

Za důležitý koncepční úkol, který v prohlášení absentuje, považujeme debatu a legislativní ukotvení statutu umělce. Prekarizace a problematické sociální postavení většiny umělců (a obecně pracovníků v kultuře, kteří nejsou zaměstnanci) je dnes v rezortu zásadním problémem, který nelze zamlčovat.

Píše-li se v podkapitole „financování kultury“ o tom, že nastavíme jasný sytém podpory krajských, obecních a neziskových institucí i významných kulturních projektů, včetně podpory regionální kulturní infrastruktury“, pak z toho plyne, že takový systém dnes neexistuje, což není tak úplně pravda. Z formulace totiž není jasné, zda se jedná o reformu grantového systému, nebo přípravu programů jiného typu. Lze souhlasit s nezbytností vytvoření jasné strategie ministerstva při podpoře regionální kulturní infrastruktury, ale bylo by dobré uvádět, zda má vláda zájem o podporu investic, nebo její udržitelnosti (provoz, personální náklady).

Daňové zvýhodnění mecenášů a sponzorů – mecenáši a sponzoři to jistě uvítají, nicméně podpora kultury by se měla v daleko větší míře promítnout do některých daňových sazeb a dalších systémových opatření zohledňujících specifičnost kulturní produkce, kterou lze jen těžko podřídit některým administrativním a účetním operacím.

V prohlášení bohužel chybí závazek, anebo alespoň příslib toho, že se vláda bude zabývat možností dlouhodobé garance minimální výše příspěvku na provoz (a činnost), která by významně posílila ekonomickou (a programovou) stabilitu páteřních kulturních institucí a projektů. V případě paměťových institucí (zejména těch největších muzeí a galerií) tu pak nenajdeme ani zmínku o katastrofálním dluhu, který za posledních třicet let nastřádali při vytváření sbírek, tedy v jedné ze svých klíčových funkcí.

Těšíme se naopak na projekty ministerstva kultury, které posílí a povzbudí knihovny k žádoucí proměně v komunitní a vzdělávání zasvěcená centra. Nicméně reálné kroky vlády jdou zcela opačným směrem. Zmrazení platů zásadně dopadá právě na pracovníky v kultuře, včetně knihovníků a knihovnic, kteří jsou srdcem a duší místních knihoven jakožto center komunitního a kulturního života měst a obcí. I z toho důvodu bylo jedním z prvních kroků Lubomíra Zaorálka ve funkci ministra kultury navýšení platů pracovníků v kultuře.

Budeme jenom rádi, stane-li se ministerstvo kultury tahounem ve spolupráci s MŠMT. Kulturní instituce a kulturní projekty bohužel dosud nejsou adekvátně vnímány jako partneři a jejich možný přínos pro proces vzdělávání na všech úrovní je hrubě podceněn, včetně toho, jaké překážky systém klade jednotlivcům, kteří se snaží pro své žáky a studenty maximalizovat profit z jejich nabídky a kapacit. Na druhou stranu v prohlášení není ani zmínka o nezbytnosti postavit novou budovu pro Národní knihovnu, jejíž revitalizace se prodlužuje a jejíž potřeby nevyřešil ani nový depozitář v Hostivaři.

 

Blogy