Bc. Roman Onderka MBA

Události posledních dnů na českých silnicích a dálnicích nás vyvedly z omylu, že silničních pirátů, jak nebezpečné a rychle jedoucí řidiče s oblibou označujeme, ubývá. Neubývá. Dnes a denně můžeme na internetu sledovat nová a nová videa, kdy pirát tu předjíždí zprava, tu blokuje pomalé auto, jindy jej zase rovnou vytlačí z dálnice. Je nutné si uvědomit, že v takových případech není na vině pouze benevolence (nedostatek) policistů či v porovnání s okolními zeměmi nízké pokuty za přestupky. Svým způsobem si za stávající stav můžeme všichni.

Současná sněhová kalamita, která v posledních dnech zasáhla Českou republiku, otevřela opět jedno z bolavých míst české dopravy. Dlouhé kolony nepojízdných kamionů blokovaly české dálnice a doprava v zemi tak byla téměř paralyzována. Přitom existuje řešení, které by podobný problém vyřešilo. Jak se k tomu postaví ministerstvo dopravy?

dyž se řekne Brno, vybaví si většina obyvatel naší republiky mezi jiným také draka. Ten, jak ví každé malé dítě, visí již pár set let v průjezdu Staré radnice kousek od kola, které roku 1636 přivalil na radnici kolář Jiří Birk. Ovšem u nás v Brně máme i jiná, neméně zajímavá zvířata. Například lední medvědy. A to pochopitelně nikoliv vycpané, ale živé.

Předpovídání budoucnosti byla vždycky poněkud riskantní činnost, která může mít i dost komickou podobu. Stanislaw Lem napsal před pár desítkami let o hrdinech, kteří sice cestují mezi hvězdami, ale zároveň provádějí relativně jednoduché výpočty pomocí logaritmických pravítek (schválně, kdo z dnešních náctiletých si pod tím pojmem dovede něco představit?). Takže je to ošemetné, ale přesto se o něco takového pokusím. Dám si však trochu jednodušší úkol. Pokusím se zodpovědět otázku, jak bude Brno vypadat ve velmi blízké budoucnosti – řekněme na podzim 2025.

Když jsem poprvé uviděl na Skácelově ulici v Brně na zemi text „A pochopit za deštivého dne, že přímka je bod tak prodloužený, až vlastní srdce zasáhne…“, uvědomil jsem si, v jak zvláštní době žijeme. Knihy čteme v mobilech, filmy sledujeme v počítači a básně čteme na chodnících. Ale je to v pořádku, protože není důležité kde čteme, ale že vůbec čteme. A že přemýšlíme o slovech, které kdosi kdesi z nějakého důvodu napsal, jako Jan Skácel tato slova.

To jsou paradoxy, co? Tak znělo motto největšího divadelního festivalu Divadelní svět Brno 2010, který v polovině června opanoval divadla a ulice našeho města. Citát ze hry Audience exprezidenta České republiky Václava Havla také vystihl pocit, který museli někteří z nás mít při procházce Brnem v období festivalu. Tam, kde jsou jindy ulice se svým klasickým ruchem, lidmi a automobily, byli v době festivalu desítky a stovky umělců, masek a kejklířů. Jakoby se na týden z Brna stala velká cirkusová a divadelní aréna, nabízející na každém kroku zábavu, radost a umění.

Často chodím okolo pamětních desek čtyř brněnských oběti vpádu sovětských vojsk do Brna. Malé desky, které ale připomínají velké příběhy s tragickým koncem. Události, které vedly ke smrti těchto mladých lidí v letech 1968 a 1969 jsou sice každým rokem vzdálenější, ale jejich odkaz a památka jsou stále živé a my bychom si je měli připomínat.

Pouhý měsíc uplynul od okamžiku, kdy prezident republiky jmenoval vládu ODS, TOP 09 a Věcí Veřejných. Je to přitom jen pár dní, kdy Nečasův kabinet získal důvěru poslanců. Coby stínovému ministrovi dopravy by mi proto příslušelo vyčkávat a nechat panu kolegovi Bártovi sto dnů hájení. Okolnosti ovšem normální nejsou – pan kolega Bárta je totiž, jak říká jeho stranický šéf, „Terminátor, likvidující zbytečné výdaje „. A do akčního filmu o záchraně státního rozpočtu takové jemnosti jako období hájení příliš nepatří.

Stalo se (prý) v jednom malém městě. Jistý zákonodárce projížděl coby spolujezdec po svém volebním regionu a kochal se tím, co užitečného pro své voliče vykonal. Osoba blízká, která řídila, si nedělala hlavu s dopravním značením a suverénně vjela do zákazu vjezdu. Leč co čert nechtěl, stál v „jednosměrce“ hasičský vůz a požárníci právě odčerpávali vodu ze sklepa. Osoba blízká tedy opakovaně zatroubila, načež jeden z hasičů nechal čerpání a vysvětlil, že řidič páchá dopravní přestupek. „Ale já mám imunitu!“ ohradil se zákonodárce. I takovou má podobu tolik diskutovaná imunita.

Je po volbách, ve kterých sociální demokraté sice zvítězili, ale přesto vládnout nebudou. Tak rozhodli voliči a já to pochopitelně respektuji, ač jsem si přál výsledek jiný. Komunisté v těchto volbách dopadli jako obvykle - o pár procent poklesli a zasedli do pohodlné opoziční lavice, která je nezavazuje žádnou zodpovědností. Cíle sociální demokracie se tentokráte nepodařilo naplnit. Naopak komunisté větší ambice neměli a dostali to, co chtěli.

Dnes je to přesně šedesát let, kdy byl vynesen rozsudek smrti nad Miladou Horákovou a dalšími třemi z třinácti obžalovaných v politickém procesu, který se zapsal černým písmem do historie naší republiky a nesmí být nikdy zapomenut. Kdo z falešně obžalovaných z protistátní diverzní činnosti tehdy nebyl popraven, byl komunisty na patnáct až dvacet let uvězněn v krutém žaláři. Měli bychom mít stále na paměti, že mezi nimi byli i dva sociální demokraté - profesor Zdeněk Peška a senátor Vojtěch Dundr. Ten bohužel v roce 1957 na následky nelidského věznění zemřel.

V učebnicích dějepisu nalezneme spoustu významných jmen osobností, které se v minulosti spolupodílely na obnově demokratického Československa. Spoustu jmen tam ale při pečlivé snaze budeme hledat marně, ačkoliv tam právem patří. Jde zejména o ty lidi, kteří nestáli hned v první řadě, ale vytvářeli semknuté a pevné řady následující. Vojtěch Beneš, známější jako Vojta, starší bratr prezidenta Edvarda, je při tom jedním z nich.

Nenapadalo Vás nikdy, když jste procházeli historickým centrem města Brna, že to, co vidíte, jsou vlastně jen kulisy? Mám na mysli známé fasády domů, jejichž vnitřky zůstávají před zraky kolemjdoucích skryty podobně jako prostory pod nimi. Vidíme vlastně jen tu nejsvrchnější, nejaktuálnější část Brna. Ale naše metropole má bohatou historii, kterou nám nenápadně ukazuje. Jak?

Symbolické setkání amerických a sovětských jednotek se uskutečnilo 24. dubna 1945 na Labi. Symbolické vzpomínání na padlé za druhé světové války se uskutečnilo 26. dubna 2010 na Ústředním hřbitově v Brně. Ani po šedesáti pěti letech nezapomínáme na hrdiny války. Válečnou vřavu způsobil tentýž extremismus, který v současnosti odmítáme v brněnských ulicích.

Památníky vznikají proto, aby lidé nezapomněli. Aby minulost nezmizela v propadlišti dějin. Aby si lidé připomínali významné osobnosti, které svým dílem přispěly k významu státu, města, obce. Tuto definici podle mého názoru nový pomník prezidenta Edvarda Beneše do puntíku splňuje.

ODS zahájila volební kampaň a představila občanům imaginárního pana Dobráka a paní Slušnou. Povedená kresba z dílny mého oblíbeného autora vyvolala pozitivní náladu a já čekal, co se dozvím od politiků ODS, od těch, kteří od roku 2006 vládli a nesli odpovědnost za naši zem. A musím říci, že jsem byl překvapený.

Vážený pane Tluchoři, vážený pane Nečasi, plně chápu, že komunální politika, ve které léta působím, se značně liší od té celostátní, a že tedy všem finesám jednání Poslanecké sněmovny nemohu rozumět. Obracím se proto na Vás, kteří jim rozumíte lépe, a rád bych Vám položil jednu otázku.

Ministr financí Eduard Janota přišel nedávno s dalším z návrhů, které mají pomoci státní kase vzpamatovat se z daňových experimentů Topolánkovy vlády. Silniční daň, kterou nyní platí podnikatelé z motorových vozidel, se má nově rozšířit na všechny občany.

Již za několik dnů zazvoní v našich domácnostech Ježíšek (nikoliv Santa Claus!) a týden poté budou naše města a vesnice hřmít výbuchy světlic a rachejtlí. Rok 2009 bude definitivně patřit historii a my budeme zase o něco starší.

Byly toho plné noviny – Česko bude mít první soukromou dálnici. Část dálnice D3 postaví soukromník, kterého zvolí ŘSD ve výběrovém řízení. Nevím jak vy, ale já jsem si při této příležitosti vzpomněl na legendární Rádio Jerevan.

Kolega bloger Ivo Vašíček patří k těm autorům, se kterými prakticky vždy nesouhlasím, ale o to pravidelněji je čtu. A s jejich závěry polemizuji. Jeho série článků "Listopad 1989 zcela subjektivně" však příčinu k polemice téměř nedává. Naopak, při jejich čtení jsem se cítil přenesen do Brna před dvaceti lety, do doby, kdy se nám před očima zhroutil totalitní systém.

Má-li intelektuál nějaké, byť jen zdánlivě neřešitelné, dilema, řekne obvykle, že se nachází mezi Skyllou a Charybdou. Mně osobně se však zdá výstižnější věta, kterou před lety vyslovil jeden můj bývalý kolega, excelentní řemeslník: „Nejhorší je, když musíš řešit, jestli to opravit špatně, nebo to neopravovat vůbec.“ Výstižnější se mi ta věta zdá mimo jiné také proto, že spíše než vojevůdci (jako byl bájný Odysseus), jsme my politici také takovými řemeslníky – údržbáři věcí veřejných. A zrovna jedno takové dilema řešíme. Dilema, které se týká omezení jízd kamionů.

Volební kampaň je v plném proudu a ČSSD představila svůj volební program. A jak to v demokratických zemích bývá zvykem, je tento program podroben veřejné diskusi a sociální demokraté nyní prezentují a obhajují své myšlenky a vize, podle kterých chtějí spravovat tuto zemi. ODS zatím nepřišla s ničím – namísto toho spustil Ivan Langer stokrát obehranou písničku o tom, že volit ČSSD je totéž jako volit komunisty.

Jednou z priorit strany, jejímž jsem místopředsedou a která mne nominovala coby stínového ministra dopravy, je bezpečnost silničního provozu. Je proto logické, že čas od času usedám k počítači a napíši nějaký článek či blog na toto téma – tak jako to ostatně dělají všichni opoziční politici od dob, co byla vynalezena parlamentní demokracie a noviny (jenom ty technické prostředky jsou čím dál dokonalejší). A je také jenom logické, že na tyto moje články zareaguje řada oponentů, protože jak známo, demokracie je diskuse. Logický mi ovšem nepřijde fakt, že podle řady z nich není 26 mrtvých, které si vyžádaly naše silnice za minulý týden, nic mimořádného, čím by se bylo potřeba zabývat.

Příznivci i odpůrci přesunu Hlavního nádraží mohou tentokrát zůstat klidní. Tenhle článek totiž bude o trochu jiném brněnském nádraží – o nádraží, které 99 % lidí nikdy neuvidí jinak než z okna vlaku. O nádraží, ze kterého vlastně nikdy nevyjede žádná souprava a na kterém nikdy žádný cestující ani nevystoupí, ani nenastoupí. Ale zároveň o nádraží, jehož význam překračuje hranice Brna a které přispěje ke zvýšení komfortu cestování v celé republice. Řeč bude o nádraží zvaném odstavné.

Extremismus, zvláště ten pravicový, jsem dlouho vnímal pouze jako krvavou stopu v historii, kterou již lidstvo dokázalo překonat. Přirozeně jsem věděl, že u nás i ve světě existují skupiny neonacistů adorující nejhrůznější režim, jaký dějiny poznaly. Považoval jsem je ovšem za natolik nepatrnou část populace, že jsem příliš nevnímal jejich nebezpečnost.

Příjemně mě překvapilo, když blog „Silniční jatka? Do šrotu s nimi!“ vzbudil zájem. Zase tak udivující to ovšem nebylo, protože vím, že se redakce Mf Dnes a Idnes bezpečnosti silničního provozu a katastrofální nehodovosti věnují dlouhodobě. Stejně jako většině slušných občanů i novinářům není lhostejný fakt, že na našich silnicích umírá v přepočtu na obyvatele dvakrát více lidí než v západní Evropě. Co mě ovšem potěšilo ještě více je, že článek vyvolal docela slušnou diskusi. Odpovídat na jednotlivé příspěvky není z časových důvodů možné, pokusím se tedy reagovat formou tohoto článku.

Odmítám si zvyknout na to, že na našich silnicích jde doslova o život. Kdyby Česká republika plnila sliby, které dala Evropské unii, na silnicích by ročně umírala zhruba polovina lidí. Proč je neplní? Určitě se nikdo nemůže vymlouvat, že neví, jak na to. Stačí se rozhlédnout po okolních zemích, trochu se inspirovat. Přesto jsou současná čísla o obětech dopravních nehod u nás děsivá a ještě děsivější je skutečnost, že kolegové ve vládě Mirka Topolánka usilovně pracují na tom, aby situaci ještě zhoršili.

Ministerstvo dopravy by mělo udělat revizi projektů a studii potřebnosti silnic a dálnic, pak teprve uvažovat o výstavbě na dluh.

Často chodím okolo pamětních desek čtyř brněnských oběti vpádu sovětských vojsk do Brna. Malé desky, které ale připomínají velké příběhy s tragickým koncem. Události, které vedly ke smrti těchto mladých lidí v letech 1968 a 1969 jsou sice každým rokem vzdálenější, ale jejich odkaz a památka jsou stále živé a my bychom si je měli připomínat.

Brněnský primátor Roman Onderka reagoval formou otevřeného dopisu zástupcům ODS na nedůstojné chování poslanců Občanské demokratické strany v Poslanecké sněmovně.