Projev předsedy poslaneckého klubu SPD Franka-Waltera Steinmeira

Přátelé!

Všichni to cítíte: toto je úplně obyčejná stranická konference s mnoha hosty, pohyby a projevy a obyčejným rozruchem, pouze na první pohled.

Nicméně po pravdě se tato stranická konference koná v době, které jsou vše jen ne obyčejné. Všichni mluví o záchraně eura. Nicméně tato věc se týká mnohem více věcí než jen peněz a prosperity. Jak řekl Helmut Schmidt, v sázce je více než půl století evropské integrace.

Zažíváme erupci, jejíž důsledky se budou pohybovat na škále událostí roku 1989: konec studené války, kolaps východního bloku. Současně je však tato erupce velice odlišná, mnohem méně působivá, přitom tišší, zákeřnější a mnohem hrozivější.

V každodenním životě si jí stále stěží všimneme. Přinejmenším v Německu. Lidé ve Stuttgartu, Hannoveru, Schwerinu vodí děti do školy, chodí do práce, pokračují v životech jako normálně. Ale pod klidným povrchem se to pomalu vře i v této zemi:

• Jakou mám jistotu v práci?
• Zůstane euro stabilní?
• Leží naše budoucnost stále ještě v Evropě?

A za těmito otázkami jsou ještě závažnější:

• Jaká je budoucnost demokracie?
• Je demokracie dost silná, aby udržena na uzdě lakomost a spekulace?
• Zajišťuje stále práci a prosperitu?

Konzervativně-liberální spolková vláda na žádnou z těchto otázek neodpovídá. Zanechává lidi samotné s jejich otázkami a starostmi. Paní Merkelová nedokáže najít slova, jak tuto krizi popsat, ani najít odpovědi, jak ji vyřešit. Místo toho si znepřáteluje i naše nejlepší sousedy svým panovačným přístupem dvou tváří. Ale ti, kteří věří, že mohou říkat ostatním, co dělat a nabádat je k úsporám, by nejprve měli zajistit, že jsou jejich vlastní záležitosti v pořádku. Nemůžeme říkat zbytku světa, aby snižoval svoje zadlužení a pak zapříčinit nové dluhy ve vlastní zemi. Mluví o tom celá Evropa. A nazývají to pravým jménem: pokrytectví!

Přátelé!

Naši evropští přátelé a partneři říkají toto:

• Evropa potřebuje silné Německo, ale musí to být evropské Německo.
• Potřebujeme politickou sílu, která se ujme vedení a dá nejisté Evropě naději a směr.
• A co jsem v poslední době slýchal nejčastěji: Je to na Vás, německých sociálních demokratech. Spoléháme na Vás.

Přátelé!

Chci, aby tato stranická konference poslala jasnou zprávu našim přátelům ve Francii, Polsku, Španělsku a Řecku a po celé Evropě.

• Mohou se spolehnout na německou sociální demokracii.
• My jsme v Německu evropskou stranou. A nezapomínáme nato, když jsme v opozici.

Francois Hollande z Francie, Werner Faymann z Rakouska, Jean Asselborn z Lucemburska a Bohuslav Sobotka z České republiky jsou zde v této místnosti. Vy reprezentujete všechny ostatní:

Evropa nepatří konzervativcům, nepatří trhům a nepatří ani expertům!

Patří lidem, kteří věří ve společnou budoucnost bez strachu a nenávisti!

S Vámi chceme budovat svobodnou a spravedlivou Evropu založenou na principech solidarity! To je náš velký společný cíl. Dovolte nám společně pracovat, abychom ho dosáhli!

Martine Schultzi!

Přebíráš úřad předsedy Evropského parlamentu během osudové chvíle v historii Evropy. Pro nikoho to není lehký úkol. Ale ty jsi nejlepším obhájcem Evropy. A nejen to, jsi obhájcem sociální Evropy. A nad to vše budeš tváří celé evropské sociální demokracie. A řeknu ti: s námi všemi zde můžeš počítat. Potřebujeme tě na evropském jevišti. A pokud by se věci v průběhem doby staly ještě složitějšími, bude stát SPD po tvém boku.

Přátelé!

„Nic nepřichází z ničeho. A jen málo co je trvalé.“ Všichni dobře znáte tento citát Willyho Brandta. Mluvil o svobodě a demokracii. Mohou být vyhrány, ale neměli bychom je brát za dané a jisté na vždy. Ani demokracie ani svoboda nepřetrvá, pokud není správně praktikována a udržována v současnosti.

A jsem si jistý, že by stejnou věc řekl o dnešní Evropě. Řekl by: „Nepřetrvají, pokud se malomyslný nacionalismus a egoismus začnou znovu šířit“. Díval by se dnes na nás a klidným hlasem by řekl: „s Evropou nakládejte pečlivě“. A to je přesně to, co zamýšlíme.

Mnoho lidí dnes říká, že Evropa potřebuje začít psát nový příběh. To může být pravda, ale znamená to opravdu, že starý příběh skončil a už není k použití? Je naše paměť opravdu tak krátká?

Myslím, že občas jednáme jako televizní diváci, kteří jednoduše mění programy, aby se vyhnuli 72. opakování Snínadě u Tiffany.

Ale my se jenom nedíváme. Nemůžeme se jen znuděně otočit jinam. Evropa je naším příběhem. A není to jen ta někdo, kdo rozhoduje o tom, jak příběh dopadne. Jsme to my.

Ale co nám příběh dnes říká? Každý má svoji vlastní verzi. Kolegové, ve Vašich projevech často odkazujete na plakety v kostelech připomínajících padlé vojáky. To co se mi honí hlavou je úplně jiné, něco co jednou řekl Jean-Claude Juncker. Věta, kterou řekl na okraj jedné z mnoha evropských krizí, v bodě, kdy jsme se opět neposouvali vpřed. Bylo to v hodinách po půlnoci, kdy každý začínal být stále více rozladěný svými vzdorovitými sousedy a znovu se objevila otázka, „jaký to má vše smysl“. A tu noc řekl Juncker: „pokud se Vás někdo zeptá na smysl Evropy, vezměte ho za ruku a nechte ho strávit půl hodiny na evropských válečných hřbitovech!“

A mimochodem. Já jsem to udělal. Více než jednou. Jsou tam tisíce a tisíce křížů, připomínajících nám, že Evropa byla odpovědí na století válek, občanských válek, odpovědí na šedesát milionů obětí druhé světové války! „Už nikdy žádnou válku.“ Toto bylo řešením hrůz války. Naši předchůdci zažili katastrofu, ze které se Evropa vynořila. A byly to oni, kdo dosáhl jeden druhého, přes hroby milionů lidí, kteří zemřeli v důsledku války a represe.

Řeknete: „tohle všechno je dobře známo“. A já řeknu: „Ano! Je to dobře známo, ale není to dokončeno, neztroskotalo to“. Nemluvím o stránkách v učebnicích dějepisu. Tento příběh není dokončen, není starý. Je to samotná základ toho, na čem stojíme. A mluvím o tom, protože si musíme skutečně uvědomit, jaké hodnoty jsou v sázce a co musíme bránit!

Moje generace je v Německu první, která ve svém životě nezažila válku.

Narodil jsem se před tím, než se evropské země spojily v Evropské hospodářské společenství. Během svého mládí jsem viděl padat bariéry a to, jak se hranice se sousedy postupně otevíraly. A těžil jsem z toho. Evropa přinesla naší zemi neokázalou prosperity již dekádu po válce. Stále jsme si užívali krásu pohoří Harz a Černého lesa, ale naše horizonty se rozšířily. Evropa se stala našim světem, aspoň během letních prázdnin.

Jako chlapec z německého venkova, jsem po nástupu na univerzitu zažil, jak Evropa otevírá své srdce a mysl. Najednou jsem měl zcela nové příležitosti k diskuzi s kolegy akademiky. Zažil jsem sjednocení Německa, které by se stěží stalo bez Evropy a pak rozšíření Evropy o Polsko, Českou republiku a další východoevropské státy. Konečné usmíření kontinentu, dobře 45 let po konci války.

Moje generace to vše zažila. A co chci říct je, že Evropa je dar, dar který kreslíme každý den. Něco, bez čeho by životy nás všech nabraly odlišný, méně pozitivní kurz. Není to starý příběh minulých dnů. Právě naopak: příběh žije dál, je naším dědictvím a naší zodpovědností. Zodpovědností nevzdat se jednoduše něčeho, co nám bylo předáno. Zodpovědností se bránit, když je svoboda a demokracie v Evropě ohrožena. A to je přesně úkol sociální demokracie v Evropě a zejména SPD. A my tuto zodpovědnost bereme vážně.

Nedovolme si předstírat, že toto je problém, který se nás dnes ve dnech evropské finanční krize netýká. Opak je pravdou! Jasněji než kdy jindy vidíme, že neustálý nacionalismus není mrtvý, A nemluvím o strašlivých útocích na Utoye a vraždících pravicových extremistech v Německu.

Mluvím o velmi znepokojivých tendencí mezi evropskou většinou populací. Podívejme se na poslední volební výsledky v některých sousedních zemích! Síly nacionalismu a předsudků získávají všude v evropských parlamentech na síle. Podívejte se na Geerta Wilderse v Holandsku, podívejte se na „Pravé Finy“, podívejte se na nacionalisty Jobbiku pochodující Budapeští v černých uniformách. To je samo o sobě dost špatné.

Co mě ale znepokojuje ještě víc je, že nemůžeme najít sílu, abychom z toho učinili evropskou otázku. Necháváme to běžet, neintervenujeme. To je špatný přístup. Demokracie musí zasáhnout, když je sama v ohrožení. Je to naše povinnost! A teď jsme povolávání k jejímu splnění více než kdykoliv před tím!

Ale nemluvme jenom o ostatních. Nové anti-evropské sentimenty se vkrádají i do politického středu. I tady v Německu. FDP dokáže stěží udržet svoje nacionální, konzervativní tendence pod pokličkou, zatímco CSU pod vedením pana Dobrindta nevynechá jedinou příležitost vyburcovat vágní resentimenty proti Evropě a údajně líným jihoevropanům. A přidává se dokonce CDU. Přemýšlejte o prohlášení Volkera Kaudera, předsedy parlamentního klubu CDU ve Spolkovém sněmu, který deklaroval hlasem přímo z kasina: „Evropa teď mluví německy“.

Proč jsme překvapení, když to mimo Německo dopadlo jako bomba. Potvrdilo to víru všech, kdo se bojí nové německé žízně po moci, před kterou varoval Helmut Schmidt. A jak reagovala paní Merkelová? Ani slovo výtky, ani zašeptání omluvy.

Existují chvíle, kdy mlčení zvýrazňuje souhlas. A pokud nechá německá kancléřka takové pochybení bez toho, aby řekla slovo, říká to více o přístupu této vlády více než tisíce politických prohlášení.

Přátelé!

Jsem hrdý na svoji stranu. Jsem hrdý, že obtíže řešíme společně a nevyslovujeme podobné sentimenty. Nemáme prostor pro předsudky, nebo proti-evropský populismus. A to je něco, co již dnes, v této době, nemůžeme brát jako dané. My sociální demokraté jsme v dějinách zažili mizérii, kterou může vyvolat démon nacionalismu. A budeme proti tomu bojovat. Obzvláště ve vlastní zemi. Stále nemohu pochopit, jak se může po naší zemi pohybovat gang extrémně pravicových vrahů, zabíjet lidi, kteří sem patří. Obětem a jejich příbuzným dlužíme vše, abychom vysvětlili tyto vraždy. A především je třeba vysušit bažinu nacismu.

Takže, jak můžete vidět, starý evropský příběh ještě není u konce. Je stále zde, žádá si naši pozornost. Stále je pravdivý, stále je přesvědčivý. Když se podívám na svoji dceru, na ty, kteří se narodili později, tak vidím, že to nestačí. Musíme pro ně přidat novou kapitolu, takovou, která bude o roli Evropy v naší společné budoucnosti. Tento úkol není nový. Ale mnoho z toho, co o něm bylo řečeno je příliš vágní, má příliš málo smyslu.

Bohužel, před pár dny se stalo snazším vytvořit nový evropský příběh. Nevím, jestli jste si všichni všimli. Před pár dny pronesl Barack Obama projev v nejvzdálenější části světa, v hlavním městě Austrálie Canbeřře. Ta řeč byla milníkem. Jsem si jistý, že za pár let bude považována za historickou. Je něčím jako obdobou Kennedyho projevu v Berlíně. Všichni známe Kennedyho slova, pronesená z balkonu Schönbergské radnice. „Ich bin ein Berliner“. Čtyři slova, často objekt dobře myšleného škádlení, který byla pravděpodobně nejkratším a přitom nejemotivnějším vyjádřením potřeby transatlantického partnerství.

Jsem si jistý, že Obamova slova v australském parlamentu nebudou po desetiletí zapomenuta. „Spojené státy jsou pacifickou mocností a jsme zde, abychom zde zůstali“. Tato věta jasně vyjadřuje změněné zájmy Spojených států. Ačkoliv bychom neměli reagovat zklamaně a trpce. Potvrdil Obama touto větou zastaralost transatlantických vztahů v té formě, jakou měly dosud. Druh speciálního, jediného partnera v zahraniční politice Spojených států. Dnes, celkem oficiálně, již Evropa neleží v hledáčku amerických zájmů.

Dnes, konečně, by měl zvonit alarm. Lidé probuďte se! Dlouhou dobu jsme my Evropané žili v jistém druhu pokroucené reality, nostalgickém vzpomínání na naši minulou důležitost. A přehlíželi jsme, nebo podceňovali, co se dělo v jiných částech světa, v Asii a Latinské Americe.

Nejsme nedůležití, ale stáváme se méně důležití. A pokud chceme hrát vlivnou roli v utváření prostředí a obchodní regulace, myslíte – jak rád říká Sigmar – že budou volat každému z nás zvlášť?

Odpověď je celkem jednoduchá. Buď v Evropě sdílíme společný postoj, nebo žádný nemáme a odpadneme stranou. V novém světě je jistá jen jedna věc, dvacet sedm individuálních hlasů nebude v globálním křiku slyšet.

A to nemůže být tím, co chceme. Pro náš vlastní osud a pro zodpovědnost, kterou neseme a která jde mimo tento kontinent.

Protože evropský sen o mírové a spravedlivé společnosti není jen snem Evropanů. Mnoho dalších po celém světě má stejný sen. A chtějí, abychom ho zde v Evropě přeměnili v realitu, jako příklad pro ostatní. To je náš úkol. A proto se z toho nemůžeme vykroutit. Proto musíme bojovat.

Přátelé!

Mnozí mezi Vámi teď budou přemýšlet, „ok, až jsem s Vámi. Vím, že je pro důležitá nás Evropa i pro svět zítřka. Také věřím, že tady nesmí být návrat k Evropě národních států“. Ale ptám se Vás: Pokud je Evropa v ohni, jak jste sami řekli, co můžeme teď dělat? Jak se z této krize dostaneme? Moje první odpověď: nikoliv cestou, kterou se snaží jít paní Merkelová. A to neříkám, protože jsem vůdce opozice. Říkám to, protože mě znechucuje způsob, jakým jedná ona a její gang.

Nemluvím o technických a individuálních chybách. Z vlastní zkušenosti vím, že vládnout je těžký úkol, když stará řešení dále nefungují a dostanete se do nebezpečného, nezmapovaného území.

Ale to je přesně doba, kdy může být cesta vpřed viděna jen jako osnova ve stínu. Správné přístupy jsou rozhodujícím způsobem důležité.

A to je přesně to, co nám chybí. Německá kancléřka osciluje mezi levnými resentimenty a občasným porozuměním toho, co musí být učiněno. Není tu žádná rozhodnost. Tohle není způsob, jak vládnout národu 82 milionů lidí. Vskutku ne.

Stalo se to Willymu Brandtovi, Helmutu Schmidtovi, Gerhardu Schröderovi a také Helmutu Kohlovi. Každá vláda měla svoji krizi. A v každé krizi platí princip: nejdříve země až pak strana. Neznamená to nic menšího, než dát prioritu obecnému blahu! To je sociální demokracie, to je naše strana. A na to jsem hrdý. Konzervativní koalice takto nejedná. Moc staví před obecné blaho: navrhování a kalkulace daní má přednost před hledáním řešení životně důležitých otázek. A Merkelová přijala roli předsedkyně klubu, když ji potřebujeme jako kancléřku. A televizní obrázky summitu za summitem to nemohou zakrýt.

Pamatujete si, jak přijala podobu „železné kancléřky“ během mimořádných voleb v Severním Porýní Vestfálsku?  Kam až zašla, aby zastavila řeckou žádost o pomoc před volbami. Když v Bruselu pronesla proevropskou řeč a pak vykřikovala o líných jihoevropanech.

Pamatujete nesčetné zprávy během tří měsíců. Pamatujete sliby, závazky, vedoucí principy a nesporná tabu. Žádné z nich nevydrželo. Zkoušela všechny: „ani cent pro Řecko“, „balíček pomoci nebude nikdy využit“, „záchranný fond bude jen na omezenou dobu“, „nebude rozšířen“, „nesnažte se na nás tlačit“!

A nikde žádné doznání. To co bylo jeden den zákonem, bylo druhý vyhozeno do smetí. Možná, že je možné takhle hrát v koalici, která nemá žádnou sebeúctu. Ale není to způsob, jak jednat v parlamentu a před politiky a před veřejností. Poškozuje to reputaci demokracie.

Každým dnem se Evropa potápí více do krize – Itálie, Španělsko, Francie… A teď vytvořila paní Merkelová nové zaklínadlo. Říká se mu změna smluv.

Teď chce kázat nový druh morálky, takový, který by měl být zahrnut ve smlouvách. Toto je zdaleka nejopovážlivější část evropského představení, jakou jsem za dlouhou dobu zažil.

Paní Merkelová se přestrojila za osobu, která vymyslela automatické sankce. Pravda v těchto věcech je dost odlišná. Evropská komise předložila návrh před více než rokem. A co bylo v tomto návrhu? Přesně! Automatické sankce pro rozpočtové hříšníky. Cokoliv si o této možnosti myslíte, v tu dobu jsme byli v krizi teprve šest měsíců a regulace by přišla dostatečně brzo. V tu dobu jsme ještě mohli předejít erosi důvěry v jednotnou měnu.

A co udělala paní Merkelová? Podporovala svého přítele Barrosa? Nastolila konečně v Evropě rozpočtovou disciplínu? Ne, paní Merkelová se setkala s Nicolasem Sarkozym na pláži v Deauville!

O hodinu později byla Evropská komise oklamána a její návrh eliminován potřesením ruky. Sankce? Nechceme automatické sankce, taková byla moudrost Deauville! Teď, po roce, když byla všechna důvěryhodnost zničena, je najednou pravda opačná! Co si o tom máme myslet? Není tu ani náznak přiznání!

Je tady ale také nedostatek upřímnosti! Po rok a půl opakovala paní Merkelová jako mantru, že je proti komunatirizaci dluhu. Ale byla to Merkolová a Sarkozy, kteří míč rozkutáleli. Když evropské vlády strčily uprostřed krize hlavu do písku, zůstala fungovat jen jedna evropská instituce: Evropská centrální banka. Spěchala na pomoc každý den. Právně je to šedá zóna, ale když tu nebyl nikdo jiný, ani Evropská komise, ani Evropská rada, musela Evropská centrální banka konat. A zatím se ji dařilo zabránit kolapsu měnové unie, ke kterému by jinak pravděpodobně došlo.

Evropská centrální banka teď má 200 miliard v dluhopisech států zasažených krizí a tato suma každá den roste. Co je to jiného, než komunatirizace dluhu, které kancléřka údajně každý den brání. Takovými prohlášeními jistě klame německou veřejnost. A proč by měli lidé věřit v politiku. Tímto je podkopávána nejen důvěryhodnost vlády, ale politického systému jako celku. A nesmíme dovolit, aby se to stalo!

Jsem poslední osoba, která by kritizovala roli Evropské centrální banky v této krizi. Dělala, co musela.

Řekl jsem to jen, protože o tom budeme brzy debatovat a já znám názor mnohým v mém parlamentním klubu. Osobně mám výhrady, zda je nezbytná krizová pomoc Evropské centrální banky cestou evropské finanční politiky vpřed. Všem, kteří říkají, že bychom měli tuto staromódní Evropskou centrální banku proměnit v moderní centrální banku, proměnit ECB ve Federální rezervní systém, odpovídám: „pečlivě se nejprve podívejte na rozdíly!“

FED, Švýcarská národní banka, Anglická národní banka, ti všichni jsou zodpovědní za homogenní monetární region. ECB je centrální bankou 17 členů měnové unie, každý s vlastní vládou, vlastním parlamentem a velmi výraznými a rozdílnými národními citlivostmi v monetární politice. Samo o sobě je to důvod k pochybnostem, že je možné snadno přenést systém z jiných zemí.

A to je ještě před tím, než se dotkneme otázky, jestli by politika FEDu přinášela dlouhodobé výhody. Jen protože je dnes evropská finanční politika v nepořádku, neznamená, že bychom na tom byli lépe, kdybychom žádné limity dluhů neměli, tak jak to dělají Spojené státy. Myslím, že by to byl jen odklad katastrofy.

Přátelé!

Jednu věc bychom měli držet v hlavě. Jaký je dopad nezávislé, silné a politicky určované monetární politiky na demokracii. ECB je již dnes neformální ekonomickou vládou Evropy. Diskuze expertů ECB, jestli mají nebo nemají nakoupit vládní dluhopisy, rozhodují o osudu vlád. A pokud se nebudeme moc uprostřed krize vyhnout komunitarizaci dluhů, abychom zabránili kolapsu některých zemí, pak tato cesta povede přes ECB. Bez zapojení veřejnosti, bez demokratické kontroly a stále poneseme zátěž všichni. A na to bychom neměli zapomenout. S demokracií a demokratickou kontrolou to nemá nic společného.

Smysluplným způsobem s využitím rozumných argumentů o těchto věcech můžeme diskutovat. Ale nemůže zde být debata o postoj kancléřky k ECB. Ještě zhoršuje špatnou situaci tím, když ze všech lidí právě ona, začíná varovat, že ECB přebírá v krizi příliš ústřední úlohu. Nedostatek akce na její straně je tím, co především dostalo ECB do této pozice, a ptejme se, kde bychom byli, pokud by ECB odmítla tuto roli přijmout. Kancléřka tuto odpověď zná.

Ale ona vždy doufá, že někdo jiný sejme váhu rozhodování z jejích ramen. Myslím, že dělá něco takového:

Během dne varuje před extenzivní monetární politikou ECB a pak, když padne noc, se modlí, aby ECB zůstala na frontové linii, jinak by musela učinit politická rozhodnutí, které by její koaliční partneři nepřijali. Takové množství politického pokrytectví nás z krize nedostane.

Evropa je na křižovatce. Ale tohle není poprvé, kdy humanita na takové křižovatce stála.

Kdysi tady byla skupina států, které vedly krvavou občanskou válku a zvítězily. Beznadějně se však kvůli tomu zadlužily a čelily bankrotu. Některým sahala voda po krk, některým už zakryla bradu. A v tu dobu byli lidé, kteří řekli, ať se každý stará o svůj nepořádek. A byli tam jiní moudřejší lidé, kteří řekli, tohle je náš společný problém. Pouze pokud po vítězství ve válce vyřešíme společně tento problém, dosáhneme míru. Tito moudřejší lidé zvítězili a tak začal úspěšný příběh, který pokračuje dodnes. Tyto státy se jmenovaly Virginie, New Jersey, Vermont, Severní Karolína… Celkem jich bylo třináct. Vyjádření solidaritu v tu chvíli se stalo začátkem Spojených států amerických. A tento příběh nám ukazuje, že zde jsou vždy dvě cesty z krize.

Co se z tohoto příběhu můžeme naučit?

Buď můžeme říct: „rozbijme všechny průchody, zamkněme svoje peněženky, starejme se, jak nejlépe můžeme každý sám za sebe“. Nebo můžeme pokračovat společně a říct: „tato krize musí oznámit nový začátek“.

Dovolte mi trochu patosu. Dnes v hodině ekonomických potřeb musíme obnovit a konsolidovat unii, kterou naše matky a otcové zformovali po řádění války.

Stará Evropa již nestačí. Potřebujeme teď „Alianci pro obnovu Evropy“, vzájemný slib, že touto krizí projdeme společně.

A tento slib musí být spolehlivý a zavazující. Je to jediná cesta jak vytvořit novou důvěru, které dnes Evropě tak chybí.

Tato Aliance pro obnovu Evropy musí být signálem nového začátku, signálem, který ukáže, jak jsme všichni porozuměli vážnosti situace, signálem, že víme, že to sami nezvládneme. Všichni musíme změnit naše pozice.

Některé věci musíme učinit okamžitě. U jiných bude trvat mnoho let, než ze stavenišť vyrostou nové budovy, Ale ani jedna se nestane bez závazku a jasných stavebních plánů.

Sedm odvážných kroků, sedm evropských dohod a závazků vytvoří páteř nové aliance, nové evropské unie, kterou dnes potřebujeme.

Potřebujeme jasný, vzájemný závazek k evropské solidaritě. Samozřejmě to nemění nic na principu, který říká, že každý, kdo obdrží pomoct, musí využít každé snahy, aby si pomohl sám. Ale je klíčové, abychom se spojili a řekli: my Evropané nedovolíme, aby nás trhy odvedly od sebe. Portugalsko, Irsko, Řecko, Itálie a dnes Francie a Rakousko – opravdu si v Německu někdo myslí, že tato vlna spekulací nějak zapomene zasáhnout i nás? Dovolte mi říct, přijde na Německo a srazí ho, pokud nezaujmeme postoj a neřekneme – bez žádných pokud, bez žádných ale a bez žádného váhání – jeden za všechny a všichni za jednoho. To je síla, kterou potřebujeme!

Ale samotné titulky nebudou stačit. Buďte proto se mnou, i když začnou být některé věci trochu technicistní.

1)      Na dalším summitu musejí hlavy států a vlád deklarovat, že budou čelit spekulacím všemi prostředky, které mají k dispozici. Že jsou připraveny použít provizorní záchranný fond a rozšíří ho, pokud bude třeba. To že budou tlačit Evropský mechanismus stability vpřed, jak to jen půjde. ESM se musí stát jádrem Evropského měnového fondu.

2)      Potřebujeme komplexní evropský rozvojový program, protože musíme vstoupit do bitvy s hrozící recesí a vyjít z ní jako vítězové. Pokud Evropa nedokáže přijmout kroky teď, stáhne sebou do klesající spirály celou globální ekonomiku.
Musíme dát prioritu investicím do reálné ekonomiky. Jinými slovy, potřebujeme evropskou průmyslovou politiku. V mnoha oblastech se to rovná re-industrializaci Evropy, vytvoření nových hodnotových řetězců ve vůdčích oborech budoucnosti.
Tím, že to uděláme, říkáme v jasných termínech, že zaměření se na ekonomiku zaměřenou pouze na finanční trhy a na odseknutí finančních trhů od reálné ekonomiky, byla chyba! Evropa musí reflektovat svoje silné stránky a zavázat se k udržitelnému rozvoji, modelu, který šetří zdroji, podporuje inovace a vytváří kvalitní pracovní místa.
Musíme také spojit síly v boji proti nezaměstnanosti mladých. Fakt, že je 40 procent mladých lidí ve Španělsku a skoro 50 procent mladých lidí v jižní Itálii nezaměstnaných, je ostudou Evropy. Taková situace trhá společnost na kousky a ničí naděje mladých lidí v budování vlastní budoucnosti. Ale podívejme se na naši stárnoucí společnost a uvidíte, že tyto mladé lidi potřebujeme. Každého z nich. Jsou budoucností našeho kontinentu. A to je přátelé důvod, proč musíme teď jednat.

3)      Ale nic z toho nepřijde zdarma. Potřebujeme finanční zdroje. A odkud by měly přijít? Máme chodit vybírat s klobouky po ulicích našich hlavních měst? Ne. Musíme představit zdanění finančních trhů. A musíme to učinit rychle. Pokud to nemůže být ve dvaceti sedmi členských státech EU, musíme to udělat v eurozóně. Potřebujeme tyto peníze, abychom iniciovali investice a ekonomický růst. A je jen zatraceně dobře, že lidé, kteří nás do všeho tohoto nepořádku před třemi lety dostali, budou konečně donuceni zaplatit!
Přátelé. Donutili jsme Schäubleho, Merkelovou a Evropskou komisi, aby šli naši cestou. Dnes již umí perfektně vyslovovat „daň z finančních transakcí“. Problém je, že to nestačí říkat. Chceme činy nikoliv slova a chceme je teď.

4)      Musíme vytvořit závazné regulace finančních politik. To je první nezbytný krok k vyřešení problémů učiněných během konstrukce měnové unie. Potřebujeme závazný nástroj pro dluhy a sankce jasně zakotvené a vždy podřízené parlamentní kontrole. A pokud je třeba, tak přesun suverenity. Ale to nebude dost! I společné evropské dluhopisy, o kterých se uvažuje, jsou jen nástroj, nikoliv řešení.
Skutečná finanční, měnová a ekonomická unie, takového typu, který potřebujeme, jde mnohem dále. Zahrnuje boj proti daňovému dumpingu, vytvoření společného základu pro věci jako je firemní daň a evropská regulace finančních trhů, která bude hodna svého jména. Dámy a pánové, všimli jste si, že dnes mluvíme pouze o evropské dluhové krizi? Že nemluvíme o tom, jak celý problém začal s krizí finančních trhů? O tom nechce konzervativně-liberální koalice slyšet ani slovo. Požádal jsem Peera, aby pracoval s některými členy našeho parlamentního klubu a vytvořil – do příštího jara – katalog, jak můžeme na finanční trhy vrátit pořádek. Protože pokud nevezmeme býka za rohy my, tak to nikdo jiný neudělá.

5)      Nyní se dostáváme k jádru věci. Vše předchozí byla jen opatření, které musíme učinit, abychom dostali naši hlavu zpět nad vodu. Ale nemáme šanci na přežití, pokud nenajdeme inteligentní způsob, jak se vypořádat se starými dluhy. Pokud necháme věci, jak jsou, země v úzkých se uškrtí na vlastních provazech. Řecko je příkladem. I tvrdá úsporná opatření dluh zvýší, nikoliv sníží. Pokud nás dluh dostal do těsného sevření, je jediným řešením ho zmenšit.
Odepsání dluhu je řešením, které by se nemělo používat příliš často. Všichni víme, jaké jsou důsledky. Divím se, proč nečerpáme z vlastních zkušeností. Situace dnes je v mnohém podobná problémům, se kterými jsme se potýkali v letech po znovusjednocení. Založili jsme fond na umoření zděděných dluhů, aby si poradil se zátěží minulosti. Německá rada ekonomických expertů učinila podobné, v mých očích velmi rozumné návrhy, jak naložit se starými evropskými dluhy. Nazývají to Evropským fondem pro splacení dluhů. Jsem pevně přesvědčen, že je to ten typ nástroje, jaký potřebujeme a že se ukáže být efektivní. Musíme do měnové unie vrátit pohyb! Návrh předpokládá úmyslné zřeknutí se současné praxe pokrývání dluhů dalšími dluhy. Ideou je že země eurozóny nahromadí dluhy přesahující 60 procent jejich HDP a přesunou je do společného fondu s vzájemným závazkem. Každá země pak bude na cestě konsolidace, která skončí splacením přesunutých dluhů za 20 až 25 let. A nejlepší na tom je, že vzájemný závazek dá předluženým zemím úrok na dluhu fondu. Ten pak můžou použít na splácení dluhu. Ale nesnažme se ošálit sami sebe, ani to nebude fungovat bez společných evropských půjček. I to je typem evropských dluhopisů, které naše vláda kategoricky odmítá. Merkelová, Brüderle a spol. musí konečně změnit svůj způsob uvažování. Toto je nástroj, který potřebujeme. Každý, kdo blokuje jeho postup, kvůli obyčejným koaličním otázkám, prodlužuje krizi Evropy.

6)      Potřebujeme umožnit jádrové skupině, aby pokračovala dále v harmonizaci daňové a fiskální politiky. Musím zdůraznit, že tato jádrová skupina jistě není exkluzivní. Ale musí pokračovat v pohybu dopředu. Bude dalším těžištěm, které pomůže udržet Evropu pohromadě. Není to hudbou pro ucho každého. Ale řeknu to celkem jednoduše: Evropa selže, pokud umožní, aby krok udával nejpomalejší.
Co více, věřím, že by se jádrová skupina neměla týkat pouze zemí eurozóny. Země mimo eurozónu jako Polsko, ba také mely být schopné participovat. Velmi dobře si umím představit, že země Výmarského trojúhelníku – Německo, Francie a Polsko – mohou pokračovat kupředu k rozvoji skutečně evropské ekonomické a fiskální politiky. Evropa je mnohem větší, než tato jádrová skupina. Ale bez těžiště se Evropa rozpadne na části. Musíme zpět získat schopnost politické akce, pokud máme najít cestu z této krize.

7)      Také musíme posílit princip subsidiarity. To, co obrací nejvíce lidí proti Evropě je, že zatímco daňový dumping prochází bez trestu a není dosaženo žádné regulace finančních trhů, se Brusel freneticky snaží regulovat cokoliv, co se mu může dostat do rukou tak, že to vypadá až Kafkovsky! Poslední znepokojení EU, zahnutí okurek a jídlo ve školách, rozhodně není tím, na čem teď záleží. Na čem záleží, jsou obecní služby obecného zájmu, místí spořitelny, veřejná doprava. Nutí Vás to křičet: zaměřte se na to zásadní! Nechte nás naložit s místními záležitostmi, protože jsme v lepší pozici posoudit situaci. To je také součástí naší schopnosti politické akce.

Přátelé!

Často se říká, že moderní politika je jen o málo víc, než jen služebníkem trhů. Já se ptám: není dnes situace ještě horší?

Trhy dnes netlačí politiku nějakým směrem, oni politikou pohrdají. Pro jejich účely je politika příliš emocionální, pomalá, špinavá a komplexní.

„Méně demokracie je pro trhy lépe“. Takové cynické komentáře můžete slyšet od managementu bank a hedgeových fondů – a ne jen od nich – často je doprovází oslava rychlých rozhodnutí a implementace v Číně. Podobné názory se stávají přijatelné mezi rostoucím počtem politiků a novinářů. „Umí demokracie nakládat s penězi?“ Tak zněl nedávný titulek novin WELT. Předpokládám, že bychom měli být vděční alespoň za ten otazník. Nechci znít hystericky, ale v minulosti anti-parlamentarismus a opovržení demokracií přinesly chaos v Německu i jinde. Takže říkám, vyřešme to, dokud je problém malý!

Jaký druh Evropy to je, když mohou paní Merkelová a pan Sarkozy nařídit Giorgisu Papandreuovi, aby se před nimi v Cannes objevil jako zlobivý školák, jen protože se dovolil zeptat svých občanů na jejich názor. Giorgos Papandreou ukázal během posledních měsíců více odvahy, než většina evropských hlav států za celou dobu v úřadu. Obětoval svoji kariéru, aby přiměl řecký politický establishment překonat vzájemné nepřátelství. Takže to řeknu znovu: klobouk dolů Giorgiosi! Víme, co jsi pro svou zemi učinil!

Jaký druh Evropy to je, kde se takzvaný Frankfurtský kruh, direktorát podřízený nulové kontrole, vynoří ze stínů velkých bank, aby diktoval rozhodnutí zbytku Evropy? Francouzský prezident zde získal křeslo a pan Juncker může sedět u vedlejšího stolu. Jinak to je útulný kruh kancléřky a bankéřů.

Jaký druh Evropy to je, kde jsou vlády technokratů oslavovány jako vrchol státnictví, kde italská konfederace průmyslu zdraví s dávkou úlevy změnu vlády, které nepředcházely volby? Samozřejmě jsem rád, že Berlusconi byl odepsán do historie. Ale s veškerým respektem k Lukasi Papademosovi a Mario Montimu, jehož práci znám a oceňuji jí za mnoho let, kdy byl komisařem pro hospodářskou soutěž, jaký je stav evropské demokracie, když lidé oslavují, že je zvolená vláda nahrazena experty? A není to obrovský trpký vtip, že Řecku a Itálii dnes vládnou bývalí bankéři Goldman-Sachs, té společnosti, která byla instrumentální ve vyprovokování řecké katastrofy?

Takže když říkáme: „potřebujeme více Evropy“, měli bychom také říct: „potřebujeme více demokracie“. Naše Evropa není Evropou tajných dohod a nouzových zákonů. Nechceme se vrátit do 19. století.

Musíme přesvědčit lidi, aby podpořili cestu plnou výzev, která je před námi. Musíme vysvětlit, co je v sázce a jaké jsou alternativy.

Musíme lidem říct: Evropa je tvoje práce, tvoje budoucnost. Evropa se zasazuje o toleranci, o společnost, kde se nikdo nemusí bát o život pro svůj původ, nebo barvu kůže. Evropa je budoucností našich dětí a vnuků. A tato budoucnost bude vyhrána nebo ztracena v závislosti na tom, co se stane teď.

Přátelé!

Teď je čas zaujmout jasný postoj! Rozhodnutí nadcházejících týdnů určí, jakou cestou Evropa půjde. Zda se vrátí k tomu být skupinou malých a větších států, nebo zda postoupí k tomu, aby se stala mírovým řádem kooperace a solidarity. Lepší Evropu, nebo konec Evropy, jak ji známe?

Pro nás jako pro nejsilnější opoziční stranu je v sázce více:

Je to více než otázka Merkelové a konzervativně-liberální koalice.

Je to více než politické triky a mocenská hra.

Je to o obnovení politiky jako tvorby pravidel.

To je velká výzva. Tak velká, že ji nemůžeme nechat na jiných. A my se této výzvy nebojíme. Ano, časy jsou těžké. Ale ve své 150leté historii, stála SPD v čase krize vždy pevně. Přijali jsme zodpovědnost, když jiní z bojiště utekli. Mohu Vám připomenout, že to byla sociálně demokratická vláda, která jen před pár lety otočila tuto zemi na novou kolej, která učinila práci, jež musí jiné evropské vlády učinit dnes. Zaseli jsme semeno a vypěstovali oblí, které dnes sklízejí jiní. Ti, kteří neučinili nic, abychom se udrželi v lepší pozici, jsou dnešní koalicí. Vládní CDU, CSU a FDP.

Jsem hrdý na svoji stranu, na SPD. Jsem hrdý, že opět stojíme na vlastních nohách. Jen dva roky po roce 2009 a ve velmi dobré kondici, sebevědomí a dívající se vpřed. A nemáme žádný plán usadit se v opozici. Nesnažíme se najít konec duhy. Žijeme v době velkých rozhodnutí. A chceme pomoci tvarovat naši budoucnost. Nikoliv z lavic opozice, ale odtamtud kam patříme, z vlády!

Abychom toho dosáhli, musíme dostat sociálního demokrata do kancléřství. To je to, na čem budeme během následujících dvou let pracovat – a uděláme to společně.