Hospodářská politika za současné krize: kvadratura kruhu

Známým o to více, že tato činnost nabrala v České republice patologický směr. Namísto toho, aby exekutoři dobývali peníze od velkých dlužníků, raději honí lidi s podprůměrnými příjmy, kteří nezaplatili v tramvaji. Je to výnosnější. Není tedy divu, že poptávka domácností i firem po zboží a službách klesá. Domácnosti i firmy více spoří, a tím ještě více prohlubují krizi. Za tím proč není krize ještě daleko hlubší je docela dobrý výkon českého exportu a to především do zemí eurozóny.

V takové situaci Keynes doporučoval použít stát (veřejný sektor) k povzbuzení poptávky fiskální stimulací. Tedy jinými slovy utrácením na úkor budoucnosti. V praktické politice se ale zapomnělo na druhou část Keynesova doporučení: šetřit v dobách dobrých, buď vytvářením rezervního fondu anebo alespoň splacením dluhů z minulé krize. A tak se stalo, že většina zemí světa si fiskální stimulaci dovolit nemůže. Pokud totiž veřejný dluh přesáhne 90 % HDP, země již nemá kapacitu si půjčovat. Začínají s ní cvičit ratingové agentury a finanční instituce. Buď nechtějí půjčit vůbec nebo na stále vyšší úrok a země pak často končí v nucené správě Mezinárodního měnového fondu jako se to stalo v poslední době Islandu, Lotyšsku, Maďarsku, Srbsku, Řecku, Irsku a mnohým jiným. Česká republika má sice výši veřejného dluhu relativně nízkou, blíží se 40 % HDP, avšak nápadu použít fiskální stimulaci v České republice stojí v cestě 5 objektivních i subjektivních omezení:

1.    Konzervativní obyvatelstvo, které považuje státní dluh za ekvivalentní dluhu domácnosti,
2.    Ideologická omezení současné české ekonomické a mediální elity,
3.    Evropská hysterie, kdy většina zemí EU má veřejný dluh nad 60 % a několik zemí je blízko státnímu bankrotu (defaultu),
4.    Fiskální stimulace v malé otevřené ekonomice, pokud je špatně cílena, může vést k nasávání dovozů a ne k tvorbě pracovních míst a hospodářskému růstu,
5.    Nízká věrohodnost vládnoucích elit. Plýtvání veřejnými zdroji a korupce oslabují legitimitu fiskálních impulsů.

Ad 1)Za prvé, české obyvatelstvo je ve své většině dluhově konzervativní, stále považuje za normální dluhy platit a považuje státní dluh za ekvivalent dluhu domácnosti. To sice není úplně pravda, ale taky je třeba říci, že to není úplná nepravda. Tyto postoje mají velmi hluboké kořeny a jsou determinovány podle všeho politikou rakousko-uherské vlády vůči Čechům. Protože jsme nebyli vládnoucím národem, do revolucí jsme se příliš nehrnuli, a tak nám žádné dluhy odpouštěny nebyly. Na rozdíl od Maďarů, kteří si z Rakousko-Uherska odnesli naprosto jinou zkušenost. Toto před volbami výborně pochopil Miroslav Kalousek, který efektivně postrašil české obyvatelstvo dluhy, které z nemalé části vytvořil on sám jako ministr financí. Další velkou část vytvořil Václav Klaus během transformace devadesátých let, která vedla k téměř k rozpadu bankovního sektoru. Účet za dluhy vytvořené českou pravicí pak paradoxně zinkasovala ČSSD. Problém se dá vyjádřit i jazykově. Zatímco v anglickém jazyce existuje pojem „spender of last resort“, v českém jazyce takový výraz vůbec nemá přirozený ekvivalent a kostrbatě by se to dalo přeložit snad jako „utráceč poslední záchrany“. Jiný slovy představa, že v případě nedostatečné soukromé poptávky, má nastoupit veřejný sektor jako „utráceč poslední záchrany“, je Čechům cizí.

Ad. 2) Za druhé, ideologická omezení současné české elity mají tendenci přerůstat až v tupost. Hospodářská politika v jejím pojetí se zredukovala na snižování deficitu veřejných financí. Česká vláda se s tímto většinovým směrem plně ztotožnila a má jen jeden problém, přestože má jediný cíl hospodářské politiky, příliš úspěšná v plnění tohoto cíle ovšem není. Deficity jsou stále vysoké a veřejný dluh, který do roku 2007 stagnoval, utěšeně roste a koncem tohoto roku bude kolem 42 % HDP. Zejména k vládní úrovni představa, že hospodářská politika musí sledovat několik kontradiktorních cílů současně, rozhodně ještě nedorazila. Zodpovědná vláda by měla dosáhnout simultánně hospodářského růstu, vysoké zaměstnanosti/nízké nezaměstnanosti, kontrolovat inflaci, udržet sociální soudržnost a v neposlední řadě konsolidovat veřejné finance. Ve světě podobně „moudrým způsobem“ postupuje snad jen fundamentalistické křídlo Republikánské strany tzv. Tea Party. Otázkou pro diskusi pak je, zda to dělají z omezenosti anebo koketují se zhnědnutím pravice směrem ke korporativnímu státu s omezenou demokracií. Vzhledem k tomu, že jsme se od vysokých představitelů českých pravicových stran nedočkali žádného odsouzení počínání maďarského pravicově-národoveckého premiéra Orbána, který je o několik kroků před českou pravicí, je toto podezření více než reálné. A možná je to jen proto, že nevědí, že šetření v dobách krize může vyvolat spirálu sebestimulujícího poklesu. Nižší veřejné výdaje vedou k nižšímu HDP, a tím i k nižšímu výběru daní, který vyvolá k vyšší potřebu snižovat veřejné výdaje a následkem je  dalším pokles produktu a samozřejmě  i výběr daní. Na konci takových procesů bývá sociální výbuch a po něm vláda silné ruky.

Ad. 3) Za třetí, v EU panuje kolem veřejného dluhu velká hysterie. Několik zemí je v nucené správě MMF, některé jsou na hraně státního bankrotu. Eurozóna je druhotnou obětí světové hospodářské krize, neboť má problémy přerozdělovat a vytvořit politickou unii – Spojené státy evropské. Navíc většina evropských zemí vyčerpala prostor pro zvyšování svého veřejného dluhu. Tento prostor končí někde na úrovni 90 % HDP, další zvyšování dluhu je pak již velmi obtížné. Se zemí začínají cvičit finanční instituce a ratingové agentury. Nastávají  problémy si půjčit, případně refinancovat svůj dluh. Zatímco při tvorbě dluhu psaly ratingové agentury pozitivní posudky, v současné době píší posudky spíše negativní a zadlužená země nemá jednoduchou cestu jak problém vyřešit – ukázkovým případem takové situace je Itálie. Dlouho fungovala s vysokým veřejným dluhem, všechno šlo, ale najednou to již nejde. Za takových okolností je velmi těžké plavat  proti proudu a dělat fiskální stimulaci, když většina evropských zemí je dělat nechce anebo nemůže, neboť na to nemá prostor. Ratingové agentury totiž předvedly značnou pružnost. Japonsko může fungovat dlouhodobě s veřejným dluhem přes 200 % HDP, Itálie má problém když je veřejný dluh nad 100 % HDP a Španělsko při veřejném dluhu kolem 60 %. Svědčí to o značné arbitrárnosti posudků o únosnosti výše dluhů a také o tom, že veřejný dluh je jen parciálním ukazatelem dluhového problému. Ve skutečnosti je třeba sledovat v konkrétní  zemi nejen zadlužení veřejného sektoru, ale také zadlužení domácností, finančních i nefinančních podniků (pro srovnání, Irsko má celkovou zadluženost ekonomiky cca 700 % HDP oproti 330 % HDP v Německu či 100 % v ČR). I ratingové agentury již pochopily, že kromě veřejného dluhu je důležitá dlouhodobá konkurenceschopnost ekonomiky. Poslední zkušenost, zejména  irská, ukázala, že při chybné politice se ze soukromého dluhu může rychle stát dluh veřejný. Velké evropské země nemohou dělat fiskální stimuly, protože peníze vyplýtvaly na záchranu finančního sektoru namísto toho, aby jej nechaly zbankrotovat. Vděku se za to nedočkaly. Vlády, jež  zachraňovaly finanční sektor, jsou nyní často těmi co byli zachraňováni kritizováni za přebujelý sociální stát!  Jinými slovy, situace v EU myšlence fiskálních stimulů příliš nepřeje.

Ad. 4)Za čtvrté, fiskální stimulace v malé otevřené ekonomice pokud je špatně cílena může vést k nasávání dovozů a ne k tvorbě pracovních míst a hospodářskému růstu. Takové technické omezení vytváří vcelku velký problém. Stimulace dovozů na úkor růstu českého státního dluhu by jistě nezískala politickou podporu. Jediným řešením problému jsou pečlivě cílené programy, které podporují zapojení malých a středních českých firem do programů stimulujících hospodářský růst. Měly by to být činnosti pracovně náročné a ne příliš složité na dlouhodobou přípravu. Tedy například podpora zateplování soukromých i veřejných budov, protipovodňová opatření, opravy silnic, rekonstrukce památek apod.

Ad. 5) Za páté, s prostorem pro fiskální stimuly je také svázána nízká věrohodnost politických elit. Jsou podezírány z korupce a z realizace nesmyslných nepotřebných projektů. Pak snadno nabývají na popularitě slogany o každé neutracené veřejné koruně je neukradené veřejné koruně. Optimální by tedy bylo, kdyby peníze na fiskální stimulaci ekonomiky byly získány omezením korupce, případně provozních výdajů veřejného sektoru.
Je tedy situace pro tvorbu hospodářské politiky v roce 2012 naprosto beznadějná, máme propadnou fatalismu a modlit se za pozitivní vývoj německého hospodářství? (Tak vypadá svět v představách Miroslava Kalouska). Zodpovědná vláda může udělat pro hospodářský růst mnoho věcí. Především musí správně identifikovat klíčové problémy naší země, kterými jsou:
1.    Nedostatečná koupěschopná poptávka po službách a zboží českých firem;
2.    Rozvrácená veřejná správa, korupce a plýtvání ve veřejném sektoru;
3.    Konkurenceschopnost české ekonomiky: firem i lidí (klíčem k ní je především zlepšování vzdělanosti lidí);

Chtěl bych se v tomto textu soustředit především na první bod, tedy nedostatečnou koupěschopnou poptávku po službách a zboží českých firem. Pro její povzbuzení může vláda udělat řadu věcí:
1.    Snížit celkové daně chudším, zvýšit jim i sociální dávky na úkor zdanění bohatých. To nejen zlepší náladu ve společnosti, která získá pocit férovějšího dělení nákladů na krizi, ale ještě zvedne poptávku. Neboť jak známo, chudší mají vysoký sklon ke spotřebě, tedy peníze, které dostanou, ihned použijí na nákup zboží a služeb. Na rozdíl od bohatých, kteří nejen v době krize ještě více šetří a tomu, aby se kolečka točila, příliš nepomáhají.
2.    Podpora exportu všech firem se sídlem na území České republiky do oblastí mimo EU. To zas tak moc nestojí. Jen premiér a ekonomičtí ministři musí stále jezdit na mise a podporovat české podnikatele, aby měli obchody, aby exportovali. Aktivnější by měli být i čeští velvyslanci a obchodní radové. A jezdit musí i do zemí, kde mohou být pochybnosti o kvalitě tamní demokracie. Přirozenými a tradičními exportními trhy pro expanzi českých firem je totiž Balkán (včetně Turecka), Blízký Východ, bývalý SSSR a země BRICS.
3.    Podpora přímých zahraničních investic, respektive podpora investic vůbec. To je strategie, která byla velmi úspěšná po roce 1998 a která přinesla ČR relativní blahobyt v prvním desetiletí 21. století. Potřebuje samozřejmě trochu upravit směrem ke strategickým službám, výrobám s vysokou přidanou hodnotou a také k výrobám s vysokým podílem vědy a výzkumu. Takové investice dávají práci mnoha domácím malým a středním firmám.
4.    Čerpání evropských fondů by mohlo být výborným externím zdrojem fiskální stimulace české ekonomiky. S malým podílem domácích zdrojů by mohl přitéci významný externí impuls dodatečné poptávky. Jenomže to by česká vláda nesměla tomuto procesu škodit a mít alespoň minimální administrativní kapacitu k čerpání evropských peněz. Mizerná kvalita zadávání veřejných zakázek (např. ministr Řebíček) povede k tomu, že ČR nedostane od EU 16 mld. Kč již proplacených z národních zdrojů v roce 2011. V úspěšnosti čerpání jsme pak na 4. místě od konce. Horší je jenom Itálie a také Rumunsko s Bulharskem, které ovšem do EU vstoupily později než ČR.
5.    Podpora projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP). Dosavadní snahy jsou přehlídkou řady selhání. Přesto je možné a nutné tento zdroj využít, poučit se z minulých chyb, nedělat příliš komplexní projekty, zkusit akce jednoduší, menší a méně složité a konečně začít používat i tento nástroj pro stimulaci české ekonomiky. Nedílnou součástí by měl být i konsensus na strategii dlouhodobé konkurenceschopnosti české ekonomiky na celostátní i regionální úrovni (příkladem může být nedávno zveřejněná Strategie konkurenceschopnosti Ostravy, která je v souladu s celonárodní strategií konkurenceschopnosti).  
6.    Využít státních podniků a také podniků s dominujícím státním vlivem (především ČEZ). Investiční expanze státních podniků v době krize  je na úvěr, který není součástí veřejného dluhu České republiky. To poskytuje prostor veřejnému sektoru prostor pro jistou expanzi. V případě podniků jako je ČEZ, s podílem minoritních akcionářů, musí být zohledněny i jejich zájmy. Tento prostor lze také  zvětšit převedením Ředitelství silnic a dálnic na státní podnik. Do podobné  skupiny patří i myšlenka na vykoupení minoritních akcionářů z Českomoravské záruční a rozvojové banky (ČMRZB), aby mohla razantněji prosazovat podporu malých a středních podniků. Následně stát navýší kapitál v České exportní bance, ČMRZB a Exportní a garanční agentuře za účelem podpory exportu a rozvoje malých a středních firem.
7.    Používat i méně obvyklé metody pro stimulaci ekonomiky, tedy nejrůznější licence či dlouhodobé pronájmy, kde soukromý investor si vybere svoji investici dočasným užíváním státního aktiva a po předem dohodnuté době jej opět vrátí zpátky státu.
8.    Podpora ekonomické aktivity a  zaměstnanosti na území ČR také tím, že se Praha stane sídlem mezinárodních institucí a úřadů, což přinese  jak zaměstnanost, tak poptávku po službách a výrobcích českých firem. Praha má jedinou významnou zahraniční instituci a tou je rádio Svobodná Evropa/Svoboda, nově pak evropskou agenturu Galileo. V 90. letech, bohužel, tehdejší předseda vlády Václav Klaus vyhnal z Prahy OBSE a Středoevropskou universitu.

Závěr
Je zřejmé, že masivní fiskální stimuly nejsou realistickou cestou k oživení poptávky v České republice. Cílené fiskální stimuly do menších projektů je možné použít ke zmírnění dopadů světové finanční a hospodářské krize.  Nu a v neposlední řadě vláda a celý veřejný sektor by měly udělat maximum pro zvětšení poptávky po zboží a službách českých firem. Vláda by měla jít příkladem a ukázat, že je schopna čerpat evropské dotace, podpořit export a investice, použít efektivně ty podniky, které sama kontroluje a v neposlední řadě omezit korupci a zlepšit kvalitu veřejné správy. Jinak skončíme v negativní spirále, kde škrty ve veřejných výdajích omezí veřejnou i soukromou poptávku, dojde k poklesu HDP a výběru daní, vznikne ještě větší potřeba omezovat veřejné výdaje, dojde k dalšímu poklesu HDP a spirála propadu se rozjíždí. Je možné tento bludný kruh zastavit, je však třeba začít konat!