Společně do školy

V květnovém čísle Romano hangos vyšly úvahy poslankyně za ČSSD Milady Emmerové v článku nazvaném „Zvláštní“ školy: k čemu nás přivedl rozsudek ze Štrasburku. Text MUDr. Emmerové vykazuje věcné neznalosti, obsahuje naivní úvahy, ale i nebezpečné předsudky. Docentka Emmerová ignoruje poznatky mezinárodních výzkumů i příklady dobré praxe na úrovni systémů i jednotlivých škol (včetně českých), které již více než deset let přesvědčivě ukazují, že vzdělávání může být společné i velice efektivní zároveň a že nejúspěšnějšími systémy jsou dokonce právě ty, které rozdělení populace podle výkonu oddalují do co nejpozdějšího věku, například po šestnáctém roce věku. Autorka reprodukuje některá ideová východiska části laické i odborné veřejnosti, která se úporně brání opatřením, jež by odstranila diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělávání. Otevřeně přitakává zařazování romských dětí do základních škol praktických.

Pro připomenutí si dovolím ocitovat odstavec, ve kterém by bylo možno polemizovat s téměř každou větou:

 „Otázky vyvolává taková reforma, která by rušila základní školy speciální a základní školy praktické, vždyť slouží nejen ke vzdělání a zručnosti zde umístěných dětí, ale i k jejich socializaci.  K ochraně jejich psychiky před ničením zdravého sebevědomí, pokud by byly zařazeny bez diskusí do školy většinové. V té se jim tolik pozornosti a péče nemůže dostávat. V té je strhává proud většiny, ale oni cíle těžko dosáhnou. Mají na vše právo, ale nemají všechny schopnosti! (…) Vždyť i naopak na druhém konci Gaussovy křivky by se v posuzované skupině tzv. normální školy objevily děti supernadané a ty by mohly po zmíněném posouzení (a opakuji v případě zájmu jejich rodičů) být zařazeny do třídy či školy, kde by jejich vzdělávání plynulo ve větší šířce, hloubce i rychlosti. Dopřejme jim to…, ale nezáviďme. Tento systém by byl zcela vyhovující. Umožnil by většině v tzv. normální škole absolvovat standardní výuku bez problémů, bez zdržování výukového procesu u těch nadanějších anebo bez indukce zbytečných mindráků u některého méně nadaného či schopného.“ 

Úvodem je třeba připomenout, co vlastně řekl onen rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) z roku 2007, který autorka zmiňuje v titulku svého textu,  a připomenout některé důležité milníky dalšího vývoje. Velký senát ESLP tehdy rozhodl, že Česká republika porušila evropskou Úmluvu na ochranu lidských práv a základních svobod, která je pro ni závazná od 18. 3- 1992, a to její článek 14 (zákaz diskriminace) a článek 2 protokolu č. 1 (právo na vzdělání), tím, že romské děti nepřiměřeně často zařazuje do zvláštních škol (dnes praktických). Stav, který je těmito procesy navozen, označil soud za nepřímou diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělání. Tyto školy jsou určeny pro děti s lehkým mentálním postižením, proto mají redukované osnovy a neposkytují rovnocenné vzdělání jako školy základní. Z toho vyplývá, že pracovní příležitosti žáků, kteří navštěvovali zvláštní školy, jsou omezenější. Důsledkem rozsudku není pouze individuální zadostiučinění jednotlivým stěžovatelům, ale také povinnost vlády České republiky přijmout taková systémová opatření, která by diskriminační zařazování romských dětí do zvláštních (dnes většinou praktických) škol odstranila.

Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy (MŠMT) v reakci na rozsudek podpořilo výzkumy, které potvrdily, že romské děti jsou skutečně mnohem častěji než děti neromské zařazovány do praktických škol (26, 7 procenta u romských dětí oproti 2,17 procenta dětí neromských). Z celkového počtu všech žáků ve školách, kde se vyučuje podle programu pro děti s lehkým mentálním postižením, tvoří romští žáci 35, 32 procent, na prvním stupni dokonce téměř 40 procent (39, 52). Ministerstvo tedy potvrdilo stav, že skutečně k nepřímé diskriminaci dochází. Výzkumný projekt Analýza individuálního přístupu pedagogů k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami zadaný MŠMT ukázal, že většina základních škol není připravena přijímat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tak jak to má na mysli školský zákon, a také upozornil na nevědomé předsudky některých pedagogů a pro-segregační tlaky rodičovské veřejnosti. Neuspokojivou situaci, pokud jde o zařazování romských dětí do těchto škol, potvrdilo i šetření České školní inspekce a veřejný ochránce práv.

Ministerstvo školství za ministra Ondřeje Lišky zpracovalo ve spolupráci s desítkami odborníků Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, který by měl vytvořit podmínky pro úspěšné vzdělávání všech, tedy i romských dětí ve školách hlavního proudu. Na tento plán navazuje i Strategie boje proti sociálnímu vyloučení v oblasti školství. Ta navrhuje opatření, jež mají odstraňovat znevýhodňující a diskriminační faktory v romských lokalitách a zejména klade důraz na posílení otevřenosti a kvality základních škol. Ve střednědobém výhledu pak počítá s transformací paralelního systému vzdělávání dětí s lehkým mentálním postižením, tak aby výsledný stav umožňoval vzdělávat všechny děti ve školách hlavního vzdělávacího proudu. 

Na zpracování Národního akčního plánu a ve Strategii proti vyloučení se podílely desítky odborníků. Nedostatkem těchto dokumentů je, že se za vlády Petra Nečase bohužel nerealizují. Po nástupu ministra Dobeše se integrační snahy zcela zastavily.

V této situaci přichází MUDr. Emmerová s úvahami, které nerespektují základní ústavní předpoklady - rovnost a nediskriminaci. Vybízí, aby praktické školy zůstaly zachovány, psychiku dětí je prý třeba ochránit před ničením zdravého sebevědomí, pokud by byly zařazeny bez diskusí do školy většinové.  V praktických školách je jim lépe, protože nebudou stresovány a nebudou také zdržovat v „normální škole“ výukový proces nadanějších dětí. Romské děti mají sice práva, ale nemají schopnosti se vzdělávat v základní škole. Milada Emmerová se obává rozpadu „dosavadního školského systému, který považuje za dobrý, pokud je realizován rozumně“.

Protestuji zcela zásadně. Systém, který vyřadí víc než čtvrtinu všech romských dětí do oddělených škol s redukovaným vzdělávacím programem, není, nikdy nebyl a nemůže být dobrý. Ani nemůže být za dobrý považován systém, v němž zhoršení žáků za posledních deset let dosáhlo rekordní úrovně v mezinárodním srovnání. Tento segregační systém se utvářel desítky let a zanechal za sebou desetitisíce zmařených příležitostí a talentů, které se nikdy nemohly rozvinout, protože nedostaly příležitost. Uvědomme si také, že se významným způsobem podepsal na nezáviděníhodném postavení Romů v dnešní české společnosti. Pokud docentka Emmerová zmiňuje Gaussovu křivku, měla by vědět, že nadání je rozloženo ve všech populacích stejnoměrně, nejsou chytré národy ani hloupé. Paní docentka zaměňuje důsledky znevýhodnění za skutečný intelekt. Romské děti jsou v průměru stejně chytré a nadané jako děti neromské, jen mají v důsledku staletého útlaku, vyčleňování, nevraživosti a předsudků nestejné startovací podmínky.

Úmluva o právech dítěte a jiné lidskoprávní dokumenty však vládu zavazují, aby tyto nerovnosti odstraňovala, aby přijímala opatření, která umožní všem dětem rozvinout veškerý potenciál, a tak naplnila jejich práva včetně práva na vzdělání. Zavazuje nás všechny, abychom takovému úsilí napomáhali, ne abychom je mařili povrchními úvahami z první poloviny minulého století.

Nehledejme klíč k řešení problému, s nímž se potýkáme, v nedokonalých dětech, ale ve školském systému. A udělejme vše pro to, aby každá běžná, normální, základní škola dokázala přijímat a vzdělávat všechny děti, tak aby se v ní cítily bezpečně, aby věděly, že jsou přijímány, aby zažily pocit, že na nich někomu záleží. Jen tak budou zdravě sebevědomé, budou motivovány objevovat svět kolem sebe a budou dobře vycházet s ostatními.

 Mgr. Anna Šabatová, Ph.D.