Proč by senátoři ČSSD neměli vracet návrh novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí

Jde totiž o první, avšak zásadní krok směrem k reformám (změnám), které mají zlepšit péči o děti, o něž se nemohou starat vlastní rodiče. Ve sněmovní a částečně i mediální debatě se transformace velmi složitého a mnohovrstevného systému soustředila mnohdy na to, zda se mají či nemají rušit kojenecké ústavy. A to i přesto, že se o tom návrh novely ani nezmiňuje.

Zákon má nově definovat smysl a cíle sociálně-právní ochrany dítěte: „Předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči. Přitom se přihlíží i k širšímu sociálnímu prostředí dítěte.“ Na první pohled je to banalita, ale v českém prostředí sociálních pracovníků a zaměstnanců ústavních zařízení a soudů vůbec není zvnitřnělá skutečnost, že práva dětí je třeba vykládat v souladu s právem na rodinný život. Současná dikce zákona a především praxe tuto prostou pravdu neodráží. V posledních letech byla Česká republika opakovaně odsouzena Evropským soudem pro lidská práva za nepřiměřený zásah do rodinného života, tedy za nevhodný způsob ochrany dětí. Výbor pro práva dítěte, kontrolní mechanismus Úmluvy o právech dítěte (OSN), kritizuje kromě mnoha jiných skutečností příliš vysoký počet dětí umístěných v ústavní výchově v České republice. Na úskalí procesu umístění dítěte do ústavní výchovy a zejména na nepřípustné důvody tohoto umístění upozorňuje již delší dobu také judikatura českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR. Ten jasně stanovil, že „Důvodem pro nařizování ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.“ (http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf) 

Novela zákona, bude-li schválen, také uloží pracovníkům státní správy a samosprávy, aby opatření sociálně-právní ochrany na sebe navazovala a vzájemně se ovlivňovala. Přednost mají ta, která zabezpečí řádnou výchovu a příznivý vývoj dítěte v jeho rodinném prostředí, a není-li to možné, pak v náhradním rodinném prostředí.

Novela zákona má zavést pojem standardy kvality sociálně-právní ochrany a standardy sociální práce s klientem, definovat i další oblasti, jichž se standardy budou týkat. Uloží povinnost vypracovat individuální plán ochrany každého dítěte a pořádat ve spolupráci s rodiči dítěte a odborníky případové konference.

Podstatnou věcí je, že má uložit povinnost poskytovat pěstounům poradenskou pomoc související s přijetím dítěte, včetně speciální přípravy k přijetí dítěte pěstounem na přechodnou dobu; zcela nově se určuje časový rozsah přípravy pro pěstouny, a to nejméně 48 hodin, a pro pěstouny na přechodnou dobu nejméně 72 hodin. Rozsah práv a povinností, specifikovaných dle konkrétních potřeb dítěte a rodiny, upraví dohoda o výkonu pěstounské péče nebo jej určí správním rozhodnutím obecní úřad obce s rozšířenou působností, případně krajský úřad. Určí se také výše odměny pěstouna, na rozdíl od dosavadního dávkového systému se zavede systém podobný pracovněprávnímu vztahu, podobně jako například ve Francii, včetně důchodového pojištění.

Je s podivem, kolika mýty je novela zákona opředena. Pročetla jsem si sněmovní rozpravu, konanou před přijetím návrhu zákona, abych se dopátrala toho, proč sociálnědemokratičtí poslanci pro zákon nakonec nehlasovali. V debatě vystoupila z ČSSD prakticky jen poslankyně Milada Emmerová. Ta však nepolemizuje s žádným ustanovením zákona. Pouze vyjádřila názor, že norma je koncipována bez účasti odborníků z praxe. Zdá se jí být podezřelé, že by se měly valorizovat odměny pěstounů, když důchodcům se valorizace krátí. Neurčitě vyjadřuje obavy o kvalitu pěstounské péče. Argumentace nebyla v jejím projevu žádná, vystoupení budí podezření, že Milada Emmerová návrh zákona nečetla.

Jistě si lze představit ještě další opatření reformy, zaměřené na jiné směry politiky ministerstva práce a sociálních věcí. Lepší však zhusta bývá nepřítelem dobrého. V připravované změně zákona nevidím žádné problematické ustanovení, které by mohlo nějak poškodit dítě. Naopak, je v něm obsažena řada ustanovení, jež mohou významně zkvalitnit práci orgánů sociálně-právní ochrany: návrh novely jasněji definuje zájem dítěte, sjednocuje metodické postupy, zvyšuje nároky nejenom na pěstouny, ale i na orgány sociálně-právní ochrany, resp. pověřené osoby, nově stanoví podmínky, v nichž péči zajišťují zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a také vymezuje lepší zabezpečení pěstounů.

Chci zdůraznit, že vládní návrh novely zákona není v žádném případě návrhem neoliberální či neokonzervativní pravice, i když ho podává neoliberálně-konzervativní vláda. V dnešní Evropě a světě musí i tato vláda někdy respektovat moderní tendence při ochraně lidských práv, a také práv dítěte. Na koncipování návrhu se v České republice podíleli odborníci, kteří jsou nestraničtí, a kteří představují, pro svou ideovou a praktickou spolupráci s odborníky dalších evropských zemí personální potenciál využitelný vládou, která přijde po vládě „šílených a asociálních reforem“, tedy vláda sociální demokracie. Tito odborníci jsou postojem dnešní české sociální demokracie rozčarováni. Je pro ně argumentem, že čeští sociální demokraté problematice nerozumějí a v politické slepotě stranického antagonismu hájí jen krátkodobé zájmy konzervativních sociálních pracovníků a zaměstnanců ústavních zařízení, působících v ústavech pro děti. A že vůbec nepřihlíží k tomu, čeho mnohé západní evropské společnosti při ochraně dítěte dosáhly a kam směřují. Nic o tom ani nevědí.

Problém tedy nespatřuji v žádném případě v tom, že zákon bude přijat. Naopak, měl by být přijat, bude rozhodně posunem k lepšímu. Obávám se spíš toho, že úspěch tolik potřebné reformy, která si vytkla za cíl zkvalitnit péči o ohrožené děti a jejich rodiny včetně snížení jejich počtu v ústavní péči, může být ohrožován neexistencí zákona o sociálním bydlení, drastickou likvidací dávkových systémů, chybějícími službami pro rodiny v obtížné situaci a nedostatečným počtem pracovníků sociálně-právní ochrany. To by mělo být pro sociální demokraty výzvou k přípravě komplexní sociální a prorodinné politiky, ale nikoliv důvodem k odmítnutí předmětné novely.