Na okraj osmdesátin profesora Roberta Kvačka

03.07.2012 Nedávno se v prostorách vily Lanna v Praze-Bubenči Střediska společných činností AV ČR konalo mimořádně zdařilé společenské setkání, kterým vyvrcholily oslavy osmdesátin jednoho z nejvýraznějších a nejosobitějších českých historiků druhé poloviny minulého století. Účastnila se ho řada prominentních osobností našeho duchovního života, mj. generální ředitel Národního muzea dr. Michal Lukeš, PhD., univerzitní profesor PhDr. Jan Rychlík, DrSc., doc. Jan Galandauer, DrSc., profesor Jiří Pešek, DrSc., členové vedení Masarykovy společnosti (v jejímž výboru jubilant dlouhodobě působil), Společnosti Edvarda Beneše, jubilantovi generační přátelé, vesměs veteráni české historické vědy, vědečtí pracovníci Masarykova ústavu a Historického ústavu AV ČR, i pražské Univerzity Karlovy a zejména jeho žáci všech generací. Dialogu s žáky byl také podle profesorova přání tento slavnostní večer zasvěcen; každý z pozvaných obdržel osobní Kvačkovu pozvánku.

            Profesor Kvaček, proslulý svým virtuozním, nezaměnitelným autorským rukopisem, cizelér a jedinečný mistr českého historického stylu, nadto i výrazný představitel soudobé české literatury faktu, byl stejně oblíben i jako pedagog a mimořádný řečník svých univerzitních extenzí. I po desetiletích se ve vzpomínkách nejen pisatele těchto řádků vybavuje kvačkovská suverénní, jakoby samozřejmá kombinace výmluvnosti a brilantního materiálového zvládnutí podávané matérie, spojená se silným osobnostním charismatem, kterým si podmaňoval – a podmaňuje – studentstvo obého pohlaví. Nezaměnitelného řečníka tu vždy doplňoval i pečlivý, taktem a intuicí, citlivě postihující studentovu individualitu, se vyznačující pedagog. Silnou stránkou jubilantovy osobnosti bylo a je i jeho ryze umělecké slovesné směřování; múza Klió nalezla v tomto skromném jičínském rodákovi jednoho ze svých nejšťastnějších ztělesnitelů.

            Útulné prostory nepřehlédnutelné architektonické dominanty levobřežní pražské čtvrti poskytly své vnitřní i vnější prostory bezpočtu rozhovorů kolegů a spolužáků, z nichž někteří se nepotkali i celá desetiletí. V jiných případech – v těch jen zdánlivě lepších – to byly a jsou náhodou vzniklé okamžiky z odborných a vědeckých konferencí, univerzitních přednášek, společných cest hromadnými dopravními prostředky a nezřídka i příležitostné zmínky v občasných rozhovorech. V těchto setkáních ožívaly desítky let staré vzpomínky, hodnotily se společné projekty a své místo tu zaujala i soudobá, nepříliš dobrá situace české historické vědy akademické, vysokoškolské i regionální. V davu profesorových žáků se potkali i čtyři sociální demokraté: mimo moji maličkost i obnovující člen strany Karel Šplíchal, čestná předsedkyně Masarykovy společnosti Jana Seifertová a jeden z prvních předsedů obvodní organizace pátého pražského obvodu Dalibor Plichta.

            Robert Kvaček patřil a patří k blízkým spolupracovníkům Masarykovy demokratické akademie, na jejíž půdě v Lidovém domě často přednáší. V takových okamžicích ožívají vzpomínky na jubilantovu činnost v redakci DĚJIN A SOUČASNOSTI šedesátých let, normalizační brždění jeho tak slibně se rozvíjející akademické kariéry na půdě katedry československých dějin filozofické fakulty Univerzity Karlovy (jubilant byl po dlouhá léta „jen“ docentem a byl mu znemožňován přístup k profesuře), i na stále časové popularizační publikace věnované potřebám účastníků předlistopadového vnitrostranického vzdělávání České strany socialistické, odkud se zná s dalším sociálním demokratem Lubomírem Zaorálkem. Výčet Kvačkových aktivit by vydal na obsažnou publikaci; mnohé z toho obsahuje sborník, který byl na setkání jednak představen, jednak distribuován. Je ve svém modrém zabarvení náležitě tučný a obsažný; snad to má být nejen kontrast k historikově stále mladicky štíhlé postavě, ale především je nesen snahou o zachycení přepočetných momentů mimořádného života nejen vědce a muže, ale i otce a rodiče, který, téměř sám, dokázal vychovat neméně zdatného syna.

            Kulatá jubilea tohoto druhu bývají bilancí, v níž sčítání a reminiscence nabývají převahy nad výhledy a aktuálnostmi. Robert Kvaček takovým není a dlouho nebude. Elán, který z něj tryská, mladistvost a šarm, s nímž si i dnes stejně jako před desetiletími podmaňuje své okolí, i nové a nové projekty, do nichž je zván, nepomíjejí.

Ti, kdo mu jsou blízcí, stejně tak jako ti, kteří v něm oprávněně spatřují symbol české kulturnosti, věcnosti, vědy, která se nezříká citu, aniž by proto rezignovala na serióznost a přesnost výpovědi, jež jsou nepostradatelné při jejích popularizačních i praktických kontaktech s občanskou společností a jejím veřejným prostorem, jsou přesvědčeni, že i pro něj platí slova, která kdysi před více než sto lety, v r. 1910, vyřkl při oslavě svých šedesátin Kvačkův historický pedagogický kolega z filozofické fakulty T. G. Masaryk: To nejlepší v mém životě teprve přijde!

(přečteno 222×)

Štítky

Školství   Věda a výzkum   

Profil autora
Jiří Malínský
PhDr. Jiří Malínský
Blogy autora Jiří Malínský
  • Dodatky k husovskému jubileu (přečteno 30×)

    V právě uplynulých dnech jsme byli svědky ne oslav, ale vzpomínek za kostnickou mučednickou vraždou jednoho z nejvýznamnějších Čechů našich dějin. Bylo dojemné sledovat tu vlnu dojetí a nostalgie, která si tak obětavě nechtěla zadat se současností a plně se soustředila na Husův život a fyzické utrpení, které byl nucen podstoupit při své nedobrovolné smrti. Pomineme-li dobu husitského revolučního hnutí a náboženského smíru r. 1485, kterým hnutí vyvrcholilo poté, co donutilo katolickou církev k její pouti do Canossy, kterou se stalo jednání basilejského koncilu s husitským poselstvem po bitvě u Domažlic (1431), zbývá nám další prakticky nedotčené jubileum neméně zásadního významu – 100. výročí počátku prvního odboje, vyhlášené ve Švýcarsku profesorem Tomášem Garrigue Masarykem, krok, který vedl k ustavení nejvýchodnějšího meziválečného západoevropského státu – první Československé republiky.

  • K husovské trilogii v České televizi a nejen k ní (přečteno 62×)

    Po kontroverzně přijímaném Českém století sáhla veřejnoprávní televize po dalším velkém historickém tématu. Mistru Janu Husovi, od jehož zavraždění upálením ve švábské Kostnici uplyne v nejbližších dnech 600 let. Málokteré datum v našich dějinách vyvolává tolik emocí a až strmě protikladných reakcí. Sáhnout po této látce tak znamená mnohem víc než zobrazit a rekonstruovat jeden zmařený lidský život. Očekávání, která se touto cestou vzbuzují, nemohou nejít za tento rámec. Jak jim nedávno uvedená husovská trilogie, srovnávaná s historickou monumentální freskou Otakara Vávry, dokázala dostát?

  • Mezinárodní konference o konci druhé světové války v Evropě (přečteno 37×)

    V úterý 19. května se v prostorách Senátu ve Valdštejnském paláci konala mezinárodní konference Na prahu svobody. Vítězství 1945. Své síly k jejímu uspořádání spojili předseda Senátu Milan Štěch, Historický ústav Akademie věd České republiky, Nadace Friedricha Eberta – zastoupení v České republice a Masarykova demokratická akademie. Její hlavní poslání – přiblížit události posledních dnů a týdnů války i prvních okamžiků míru a svobody z tradičních i méně tradičních a místy i objevných momentů – beze sporu splnila.

  • Peroutkovské reflexe (přečteno 147×)

    Čas od času českou mediální hladinu rozčeří ne zcela domyšlené výroky některých osobností veřejného života. Jalová diskuse, která následuje, spíše dokumentuje postupně rostoucí mezery jejich nositelů v historických znalostech a souvislostech českých i obecných dějin. Děje se to i tam, kde by to člověk nejméně očekával: v případě blízkého přítele bratří Čapků a spolupracovníka prvních československých prezidentů Masaryka a Beneše, vydavatele revue Přítomnost a ředitele československého vysílání Radia Svobodná Evropa (RFE) Ferdinanda Peroutky. Osobnost sice bonvivánského, ale charakterově precizního nejpřednějšího československého publicisty, gentlemana minulého století je „pucována“ způsobem, který za dlouhá léta polistopadové Česka nejen zevšedněl, ale přímo zpuchřel.

  • Prvomájové tradice ze sociálně demokratického pohledu (přečteno 76×)

    Prvního května před 125 lety zazněly na chicagském Senném trhu během dělnické demonstrace výstřely, které se staly počátkem jedné z mnoha tragédií tehdejších hmotně i duchovně strádajících lidí práce. O tři roky později, v den 100. výročí Velké francouzské revoluce, v Paříži, v duchu velkolepého hesla Volnost-rovnost-bratrství, byla založena – či spíše obnovena – Internacionála, navazující na úsilí prvního období internacionály z 60. let téhož století. Rok nato se na památku chicagských mučedníků poprvé daly tento den na pochod nepřehlédnutelné zástupy proletariátu. Vznikla nová tradice. Tradice májového Svátku práce.

Názory a komentáře autora Jiří Malínský
  • Za Valtrem Komárkem

    Prof. Komárka jsem znal téměř třicet let. Výrazná osobnost renesančního vzdělance s lehce rabínskými rysy, tolik připomínajícími řadu socialistů historické minulosti, byla oživena jedinečným smyslem pro humor, silnou empatií, se kterou vnímal nesnadnosti života svých spolupracovníků, kterým se vždy snažil podle svých možností účinně pomoci.

Podobná témata
  • Dodatky k husovskému jubileu

    V právě uplynulých dnech jsme byli svědky ne oslav, ale vzpomínek za kostnickou mučednickou vraždou jednoho z nejvýznamnějších Čechů našich dějin. Bylo dojemné sledovat tu vlnu dojetí a nostalgie, která si tak obětavě nechtěla zadat se současností a plně se soustředila na Husův život a fyzické utrpení, které byl nucen podstoupit při své nedobrovolné smrti. Pomineme-li dobu husitského revolučního hnutí a náboženského smíru r. 1485, kterým hnutí vyvrcholilo poté, co donutilo katolickou církev k její pouti do Canossy, kterou se stalo jednání basilejského koncilu s husitským poselstvem po bitvě u Domažlic (1431), zbývá nám další prakticky nedotčené jubileum neméně zásadního významu – 100. výročí počátku prvního odboje, vyhlášené ve Švýcarsku profesorem Tomášem Garrigue Masarykem, krok, který vedl k ustavení nejvýchodnějšího meziválečného západoevropského státu – první Československé republiky.

  • K husovské trilogii v České televizi a nejen k ní

    Po kontroverzně přijímaném Českém století sáhla veřejnoprávní televize po dalším velkém historickém tématu. Mistru Janu Husovi, od jehož zavraždění upálením ve švábské Kostnici uplyne v nejbližších dnech 600 let. Málokteré datum v našich dějinách vyvolává tolik emocí a až strmě protikladných reakcí. Sáhnout po této látce tak znamená mnohem víc než zobrazit a rekonstruovat jeden zmařený lidský život. Očekávání, která se touto cestou vzbuzují, nemohou nejít za tento rámec. Jak jim nedávno uvedená husovská trilogie, srovnávaná s historickou monumentální freskou Otakara Vávry, dokázala dostát?

  • Mezinárodní konference o konci druhé světové války v Evropě

    V úterý 19. května se v prostorách Senátu ve Valdštejnském paláci konala mezinárodní konference Na prahu svobody. Vítězství 1945. Své síly k jejímu uspořádání spojili předseda Senátu Milan Štěch, Historický ústav Akademie věd České republiky, Nadace Friedricha Eberta – zastoupení v České republice a Masarykova demokratická akademie. Její hlavní poslání – přiblížit události posledních dnů a týdnů války i prvních okamžiků míru a svobody z tradičních i méně tradičních a místy i objevných momentů – beze sporu splnila.

  • Peroutkovské reflexe

    Čas od času českou mediální hladinu rozčeří ne zcela domyšlené výroky některých osobností veřejného života. Jalová diskuse, která následuje, spíše dokumentuje postupně rostoucí mezery jejich nositelů v historických znalostech a souvislostech českých i obecných dějin. Děje se to i tam, kde by to člověk nejméně očekával: v případě blízkého přítele bratří Čapků a spolupracovníka prvních československých prezidentů Masaryka a Beneše, vydavatele revue Přítomnost a ředitele československého vysílání Radia Svobodná Evropa (RFE) Ferdinanda Peroutky. Osobnost sice bonvivánského, ale charakterově precizního nejpřednějšího československého publicisty, gentlemana minulého století je „pucována“ způsobem, který za dlouhá léta polistopadové Česka nejen zevšedněl, ale přímo zpuchřel.

  • Na prahu svobody. Vítězství 1945

    Před sedmdesáti lety německý nacistický stát dodýchával. Velmoc, která žila na dluh a z loupeže, už nemohla spoléhat na údajnou virtuální zázračnou všemoc nových převratných zbraní, na které se tak úpěnlivě odvolával ten, kdo byl zosobněním toho všeho. Adolf Hitler. Jeho největší český nepřítel prezident Edvard Beneš se blížil po dlouhých více než šesti letech k druhému triumfu svého života. Plán, na který se odvolával v pohnutých dnech mnichovské krize, ve chvílích největšího zoufalství a nepopsatelného utrpení všech československých demokratů bez rozdílu víry a politického směřování, byl naplněn. A s ním dějinně zodpovězeno Hitlerovo zběsilé zvolání z té doby: „Buď já, nebo pan Beneš.“

Aktuality

Archiv novinek

Blogy

Přehled všech blogů

Články a názory

Přehled všech článků

Language