Na okraj osmdesátin profesora Roberta Kvačka

03.07.2012 Nedávno se v prostorách vily Lanna v Praze-Bubenči Střediska společných činností AV ČR konalo mimořádně zdařilé společenské setkání, kterým vyvrcholily oslavy osmdesátin jednoho z nejvýraznějších a nejosobitějších českých historiků druhé poloviny minulého století. Účastnila se ho řada prominentních osobností našeho duchovního života, mj. generální ředitel Národního muzea dr. Michal Lukeš, PhD., univerzitní profesor PhDr. Jan Rychlík, DrSc., doc. Jan Galandauer, DrSc., profesor Jiří Pešek, DrSc., členové vedení Masarykovy společnosti (v jejímž výboru jubilant dlouhodobě působil), Společnosti Edvarda Beneše, jubilantovi generační přátelé, vesměs veteráni české historické vědy, vědečtí pracovníci Masarykova ústavu a Historického ústavu AV ČR, i pražské Univerzity Karlovy a zejména jeho žáci všech generací. Dialogu s žáky byl také podle profesorova přání tento slavnostní večer zasvěcen; každý z pozvaných obdržel osobní Kvačkovu pozvánku.

            Profesor Kvaček, proslulý svým virtuozním, nezaměnitelným autorským rukopisem, cizelér a jedinečný mistr českého historického stylu, nadto i výrazný představitel soudobé české literatury faktu, byl stejně oblíben i jako pedagog a mimořádný řečník svých univerzitních extenzí. I po desetiletích se ve vzpomínkách nejen pisatele těchto řádků vybavuje kvačkovská suverénní, jakoby samozřejmá kombinace výmluvnosti a brilantního materiálového zvládnutí podávané matérie, spojená se silným osobnostním charismatem, kterým si podmaňoval – a podmaňuje – studentstvo obého pohlaví. Nezaměnitelného řečníka tu vždy doplňoval i pečlivý, taktem a intuicí, citlivě postihující studentovu individualitu, se vyznačující pedagog. Silnou stránkou jubilantovy osobnosti bylo a je i jeho ryze umělecké slovesné směřování; múza Klió nalezla v tomto skromném jičínském rodákovi jednoho ze svých nejšťastnějších ztělesnitelů.

            Útulné prostory nepřehlédnutelné architektonické dominanty levobřežní pražské čtvrti poskytly své vnitřní i vnější prostory bezpočtu rozhovorů kolegů a spolužáků, z nichž někteří se nepotkali i celá desetiletí. V jiných případech – v těch jen zdánlivě lepších – to byly a jsou náhodou vzniklé okamžiky z odborných a vědeckých konferencí, univerzitních přednášek, společných cest hromadnými dopravními prostředky a nezřídka i příležitostné zmínky v občasných rozhovorech. V těchto setkáních ožívaly desítky let staré vzpomínky, hodnotily se společné projekty a své místo tu zaujala i soudobá, nepříliš dobrá situace české historické vědy akademické, vysokoškolské i regionální. V davu profesorových žáků se potkali i čtyři sociální demokraté: mimo moji maličkost i obnovující člen strany Karel Šplíchal, čestná předsedkyně Masarykovy společnosti Jana Seifertová a jeden z prvních předsedů obvodní organizace pátého pražského obvodu Dalibor Plichta.

            Robert Kvaček patřil a patří k blízkým spolupracovníkům Masarykovy demokratické akademie, na jejíž půdě v Lidovém domě často přednáší. V takových okamžicích ožívají vzpomínky na jubilantovu činnost v redakci DĚJIN A SOUČASNOSTI šedesátých let, normalizační brždění jeho tak slibně se rozvíjející akademické kariéry na půdě katedry československých dějin filozofické fakulty Univerzity Karlovy (jubilant byl po dlouhá léta „jen“ docentem a byl mu znemožňován přístup k profesuře), i na stále časové popularizační publikace věnované potřebám účastníků předlistopadového vnitrostranického vzdělávání České strany socialistické, odkud se zná s dalším sociálním demokratem Lubomírem Zaorálkem. Výčet Kvačkových aktivit by vydal na obsažnou publikaci; mnohé z toho obsahuje sborník, který byl na setkání jednak představen, jednak distribuován. Je ve svém modrém zabarvení náležitě tučný a obsažný; snad to má být nejen kontrast k historikově stále mladicky štíhlé postavě, ale především je nesen snahou o zachycení přepočetných momentů mimořádného života nejen vědce a muže, ale i otce a rodiče, který, téměř sám, dokázal vychovat neméně zdatného syna.

            Kulatá jubilea tohoto druhu bývají bilancí, v níž sčítání a reminiscence nabývají převahy nad výhledy a aktuálnostmi. Robert Kvaček takovým není a dlouho nebude. Elán, který z něj tryská, mladistvost a šarm, s nímž si i dnes stejně jako před desetiletími podmaňuje své okolí, i nové a nové projekty, do nichž je zván, nepomíjejí.

Ti, kdo mu jsou blízcí, stejně tak jako ti, kteří v něm oprávněně spatřují symbol české kulturnosti, věcnosti, vědy, která se nezříká citu, aniž by proto rezignovala na serióznost a přesnost výpovědi, jež jsou nepostradatelné při jejích popularizačních i praktických kontaktech s občanskou společností a jejím veřejným prostorem, jsou přesvědčeni, že i pro něj platí slova, která kdysi před více než sto lety, v r. 1910, vyřkl při oslavě svých šedesátin Kvačkův historický pedagogický kolega z filozofické fakulty T. G. Masaryk: To nejlepší v mém životě teprve přijde!

(přečteno 176×)

Štítky

Školství   Věda a výzkum   

Profil autora
Jiří Malínský
PhDr. Jiří Malínský
Blogy autora Jiří Malínský
  • České devatenácté století (1848–1918) a první odboj - historické kořeny (přečteno 24×)

    Zánik staročeské státnosti bělohorskou katastrofou (1620) a následným vestfálským mírem (1648) s tragickým intermezzem nezvládnutého obléhání Prahy Švédy v posledních měsících trvání soustavy více či méně lokálních konfliktů, známých jako třicetiletá válka (1618–1648), považovaná významnou částí historiků za „světovou“ válku evropského lidstva, měl pro českou historickou státnost (tzv. Země koruny české-svatováclavské) nedozírné následky. Jejich dosavadní více či méně západoevropské směřování, dané volným včleněním Koruny do svazku Svaté říše římské (jeho výrazným projevem byl rudolfinský majestát z r. 1609, jakási česká velká listina svobod) v 10. století, vzalo fakticky za své.

  • Pietní rozloučení s profesorem Jaroslavem Krejčím (přečteno 55×)

    V nedávných dnech (28. května) proběhla přičiněním Badatelského nadačního fondu Anny a Jaroslava Krejčích v bubenečské ville Lanna (v Domě vědeckých pracovníků) pietní připomínka života a díla profesora Jaroslava Krejčího, který v únoru zesnul ve Velké Británii krátce po svých 98. narozeninách. Že šlo o muže mimořádně známého nejen v kruzích vědy a školství, jimž zasvětil rozhodující část svého dlouhého života, je právě tak známo jako jeho angažování ve světě politiky na straně demokratického socialismu. Účastnilo se ho poměrně pestře strukturované auditorium, složené z Krejčího blízkých spolupracovníků i užšího přátelského kruhu, zahraničních spolupracovníků i představitelů soudobé české vědy.

  • Druhý život Edvarda Beneše VII - EB a něžná revoluce (přečteno 54×)

    Pro tento účel nejlépe poslouží eliminační přístup vytýkající a zdůrazňující základní rozdíly mezi Benešovou a naší dobou. Jinak mezidobí, které počínaje událostmi listopadového převratu 1989 prožíváme, budeme jen obtížně překonávat. Chtěli-li bychom za každou cenu hledat indikátory, které alespoň naznačují přesnost této metody, nezůstaneme v žádném případě oslyšeni. Masarykovská zdůraznění výkonového principu – Ježíš, ne Caesar – , kterým řada současníků vytýkala přílišnou abstraktnost stejně jako jeho další nadčasové větě o potřebě revoluce netoliko hlav, ale i srdcí, naznačují přesnost a údernost zvolených východisek.

  • Druhý život Edvarda Beneše VI - EB a naše současnost (přečteno 23×)

    Osmdesátá léta předminulého století byla svým způsobem i počátkem završování vývoje, zahájeného stále nedoceňovaným revolučním rokem 1848.

  • Druhý život Edvarda Beneše V - Odkaz První republiky 2 (přečteno 43×)

    Benešův odkaz tak vlastně není uzavřen. Historie jeho vzmachu je a zůstává stále otevřeným projektem tvůrčího lidského úsilí nejen jedincova, ale i doby, v níž žil a tvořil. Je tedy živou, otevřenou strukturou. A s ní i odkaz těch, které vlny zapomnění postihly až zdrcujícím způsobem.

Názory a komentáře autora Jiří Malínský
  • Za Valtrem Komárkem

    Prof. Komárka jsem znal téměř třicet let. Výrazná osobnost renesančního vzdělance s lehce rabínskými rysy, tolik připomínajícími řadu socialistů historické minulosti, byla oživena jedinečným smyslem pro humor, silnou empatií, se kterou vnímal nesnadnosti života svých spolupracovníků, kterým se vždy snažil podle svých možností účinně pomoci.

Podobná témata
  • České devatenácté století (1848–1918) a první odboj - historické kořeny

    Zánik staročeské státnosti bělohorskou katastrofou (1620) a následným vestfálským mírem (1648) s tragickým intermezzem nezvládnutého obléhání Prahy Švédy v posledních měsících trvání soustavy více či méně lokálních konfliktů, známých jako třicetiletá válka (1618–1648), považovaná významnou částí historiků za „světovou“ válku evropského lidstva, měl pro českou historickou státnost (tzv. Země koruny české-svatováclavské) nedozírné následky. Jejich dosavadní více či méně západoevropské směřování, dané volným včleněním Koruny do svazku Svaté říše římské (jeho výrazným projevem byl rudolfinský majestát z r. 1609, jakási česká velká listina svobod) v 10. století, vzalo fakticky za své.

  • Pietní rozloučení s profesorem Jaroslavem Krejčím

    V nedávných dnech (28. května) proběhla přičiněním Badatelského nadačního fondu Anny a Jaroslava Krejčích v bubenečské ville Lanna (v Domě vědeckých pracovníků) pietní připomínka života a díla profesora Jaroslava Krejčího, který v únoru zesnul ve Velké Británii krátce po svých 98. narozeninách. Že šlo o muže mimořádně známého nejen v kruzích vědy a školství, jimž zasvětil rozhodující část svého dlouhého života, je právě tak známo jako jeho angažování ve světě politiky na straně demokratického socialismu. Účastnilo se ho poměrně pestře strukturované auditorium, složené z Krejčího blízkých spolupracovníků i užšího přátelského kruhu, zahraničních spolupracovníků i představitelů soudobé české vědy.

  • Druhý život Edvarda Beneše VII - EB a něžná revoluce

    Pro tento účel nejlépe poslouží eliminační přístup vytýkající a zdůrazňující základní rozdíly mezi Benešovou a naší dobou. Jinak mezidobí, které počínaje událostmi listopadového převratu 1989 prožíváme, budeme jen obtížně překonávat. Chtěli-li bychom za každou cenu hledat indikátory, které alespoň naznačují přesnost této metody, nezůstaneme v žádném případě oslyšeni. Masarykovská zdůraznění výkonového principu – Ježíš, ne Caesar – , kterým řada současníků vytýkala přílišnou abstraktnost stejně jako jeho další nadčasové větě o potřebě revoluce netoliko hlav, ale i srdcí, naznačují přesnost a údernost zvolených východisek.

  • Druhý život Edvarda Beneše VI - EB a naše současnost

    Osmdesátá léta předminulého století byla svým způsobem i počátkem završování vývoje, zahájeného stále nedoceňovaným revolučním rokem 1848.

  • Druhý život Edvarda Beneše V - Odkaz První republiky 2

    Benešův odkaz tak vlastně není uzavřen. Historie jeho vzmachu je a zůstává stále otevřeným projektem tvůrčího lidského úsilí nejen jedincova, ale i doby, v níž žil a tvořil. Je tedy živou, otevřenou strukturou. A s ní i odkaz těch, které vlny zapomnění postihly až zdrcujícím způsobem.

Aktuality

Archiv novinek

Blogy

Přehled všech blogů

Články a názory

Přehled všech článků

Language