10 největších sociálních demokratů

 

Charlotta Garrigue Masaryková

20.11. 1850 Brooklyn (New York, USA) – 13.5. 1923 Lány

"Bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol."

Manželka T. G. Masaryka, občanská aktivistka. Pocházela z americké protestantské rodiny potomků francouzských hugenotů a „otců poutníků“. Během svého studijního pobytu v Lipsku se sblížila s T. G. Masarykem a v březnu 1878 se za něho v New Yorku provdala.

Se svým manželem žila nejprve ve Vídni, od 1882 v Praze a významně podporovala jeho vědeckou i politickou činnost. Naučila se dobře česky, zajímala se o českou kulturu a historii a psala články o českém životě do amerických listů. Již v 90. letech navštěvovala schůze sociálně demokratických žen na Malé Straně.

V roce 1905 se stala členkou Českoslovanské sociálně demokratické strany; angažovala se v boji za všeobecné volební právo i v zápasech za zlepšení pracovních a životních podmínek dělnictva. Činnost v sociálně demokratické straně spojovala se svými aktivitami v ženském emancipačním hnutí. Do češtiny přeložila spis J. S. Milla Poddanství žen (1890).

Vlastimil Tusar

18.10. 1880 Praha – 22.3. 1924 Berlín

"Vládnout demokraticky znamená umět přesvědčovat, umět získávat pro své názory, pro svoji cestu."

Politik, novinář a diplomat. V letech 1900-03 tajemník odborového hnutí obchodních zaměstnanců a funkcionář sociálně demokratické strany. 1903-08 redaktor, 1908-11 šéfredaktor brněnské Rovnosti. 1911-18 poslanec rakouské říšské rady, 1913-18 moravského zemského sněmu; od května 1917 místopředseda poslanecké sněmovny rakouské říšské rady. Před 1. světovou válkou a v prvních válečných letech v zásadě sledoval linii pozitivní (prorakouské) politiky tehdejšího vedení české sociální demokracie.

V roce 1917 však navázal kontakty se zahraničním odbojem a postupně rozvinul spolupráci s domácí rezistencí. 1917-18 hrál významnou roli v české politice na říšské radě; na sklonku války vedl jednání s rakouskou vládou v intencích pražského Národního výboru a 27. 10. 1918 informoval telefonicky z Vídně Aloise Rašína, že situace je zralá pro převrat. 1918-19 zastupoval ČSR ve Vídni při čs.-rakouských delimitačních jednáních. 1918-21 poslanec Národního shromáždění, 1919-1920 první předseda vlády vzešlý z demokratických voleb (vláda tzv. rudo-zelené koalice). Od 1921 do své smrti působil jako čs. vyslanec v Berlíně, kde usiloval o normalizaci čs.-německých vztahů.

Antonín Hampl

12. 4. 1875 Jaroměř – 17. 5. 1942 Berlín

"Revoluce, toť práce a práce, jak říká Masaryk, je to, co nechce nikdo dělati ve většině případů….. Nečekejte na revoluci, tvořte onu nezbytnou práci. To je revoluce."

Politik a odborový předák. Jeden z „mužů 28. října“, který se od července 1918 jako člen Národního výboru čs a v letech 1918-20 jako člen Revolučního národního shromáždění významně zasadil o vznik Československé republiky. 1920-39 poslanec Národního shromáždění; 1919-20 ministr veřejných prací.

V letech 1924-38 byl předsedou sociálně demokratické strany a zasloužil se o její konsolidaci po rozkolu 1919-21 a odchodu levého křídla. Ve 20. a 30. letech se podílel na koaliční spolupráci socialistických a občanských stran a patřil k nejvlivnějším čs. politikům; v době světové hospodářské krize navrhoval kroky ke zmírnění nezaměstnanosti, účinnější státní zásahy v sociální oblasti a rozšíření státní investiční činnosti (své návrhy shrnul v publikaci Z krize ven, spolu s J. Bělinou, 1935). Významný politický vliv si udržel i za pomnichovské republiky (1938- 39), kdy stál v čele Národní strany práce; Na začátku nacistické okupace navázal spojení s domácím odbojem a byl prostředníkem mezi rezistencí a protektorátní státní reprezentací. 6. 5. 1941 podruhé zatčen gestapem společně s dalšími socdem osobnostmi; po několikatýdenním věznění na Pankráci odvlečen do věznice Moabit v Berlíně, kde zahynul.

Václav Majer

22.1. 1904 Pochválov u Loun – 25.1. 1972 College Park (Maryland,USA).

"Komunistický puč, který zničil naši národní svobodu, přerval násilně také organizační život sociální demokracie. Nebylo v moci sociální demokracie tomu zabránit. ….Zůstane však její ctí, že v zápase mezi svobodou a falešnými hesly komunismu bojovala pevně a statečně na straně svobody a demokracie a že se nikdy komunistickému násilí nepodrobila a nepodrobí!"

Politik. Patřil mezi přední činitele československého zahraničního odboje za 2. světové války. V letech 1945-1948 byl vůdčím představitelem autentického křídla v naší straně, kriticky vystupujícího proti komunistické totalitarizaci a Fierlingerově linii tzv. spolupráce s KSČ.

V únorové krizi 1948 jako ministr podpořil vystoupení ministrů národně socialistické, lidové a demokratické strany a na zasedání ústředního výkonného výboru ČSSD 23. 2. 1948 neúspěšně žádal, aby se sociální demokracie k demisi připojila. 25. 2. 1948 podal demisi. Po převzetí moci komunisty a ovládnutí sociální demokracie fierlingerovskou „levicí“ byl zbaven všech stranických funkcí a vyloučen ze strany; záhy emigroval do Velké Británie a 1950 do USA.

V letech 1948-1972 byl předsedou Čs. sociální demokracie strany v exilu a členem Rady svobodného Československa. Mimoto působil v Socialistické internacionále, Mezinárodním ústředí svobodných odborů a ve Shromáždění podmaněných národů (ACEN). Usiloval o spolupráci všech demokratických složek čs. exilu.

Jaroslav Seifert

23.9.1901 Praha – 10.1. 1986 Praha

"Aby došlo k nějaké podstatné změně a k podstatnému odvratu od snahy stupňovat moc a rozvíjet ji do všech směrů a ke škodě člověka, je třeba změny stavu ducha, změny ve vědomí, anebo, jak to bylo kdysi krásně řečeno, "revoluce hlav a srdcí."

Jaroslav Seifert je jedním z největších českých básníků. Vyšel z proletářské poezie, prošel obdobím poetismu a posléze si vytvořil vlastní osobitou poetiku, charakteristickou melodickým veršem a uplatňovanou v intimní lyrice, v reflexi vztahu ke každodennímu životu, domovu a jeho jistotám a i v nostalgické evokaci vzpomínek.

Byl členem ČSSD v letech 1930-1948 a patřil k profilujícím redaktorům PRÁVA LIDU v třicátých letech. Za bývalého komunistického režimu patřil k jeho čelným domácím kritikům a byl činný ve všech významných aktivitách za obnovu demokracie v zemi.

V červnu 1968 podepsal prohlášení třiceti kulturních a vědeckých osobností na podporu obnovující se Čs. sociální demokracie, za tzv. normalizace podepsal Chartu 77. Je prvním a zatím jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (1984) a patří k čelným reprezentantům nejen české, ale i světové demokratické kultury 20. století.

Emanuel Rádl

21.12.1873 Pyšely – 12.5.1942 Praha

"Hlásíme (se) k Masarykovi tím, že chceme, aby soudobé veřejné události byly příležitostí i látkou filozofického uvažování a formování otázek."

Přírodovědec a filosof; jeden z nejvýznamnějších českých myslitelů 20. století. Od roku 1919 profesor filosofie, metodologie a historie přírodních věd na UK. Výrazně ovlivněn TGM, kladl důraz na konkrétnost vědy a filosofie, na jejich službu aktuálním potřebám doby i na eticko-náboženské problémy (Romantická věda, Západ a Východ, Dějiny filozofie, Moderní věda, Věda a teologie). V souladu se svým pojetím filosofie jako nástroje společenské obrody se ve 20. a 30. letech angažoval v čs. veřejném i politickém životě. Po zániku Realistického klubu, jehož byl členem, vstoupil do Čs. sociálně demokratické strany dělnické.

Patřil k čelným představitelům YMCA v Československu. Zvláštní pozornost věnoval problematice národa, národnosti a nacionalismu obecně (Národnost jako problém vědecký, 1929), přičemž důrazně odmítal všechny formy nacionalismu. S historickým vývojem konfliktních česko-německých vztahů v českých zemích se pokusil vyrovnat v knize Válka Čechů s Němci (1928; reedice 1993). Svými osobitými humanistickými názory a postoji ovlivnil především českou protestantskou inteligenci, jejíž část politicky zakotvila v sociální demokracii.

Josef Macek

13.9. 1887 Krumpach u Zábřehu na Moravě – 19.2. 1972 Vancouver(Kanada)

"Politikou sociální rozumíme takovou politiku, při níž by členské (funkční) zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku. Politikou nesociální nebo protisociální rozumíme politiku, která by určitým činitelům přinášela víc prospěchu, než by oni jako členové společnosti za svou společenskou funkci zasluhovali."

Národohospodář, politik, publicista. Po studiu práv a ekonomie na univerzitách v Praze a Berlíně se stal předním československým národohospodářem a propagátorem hospodářské demokracie. Autor významných národohospodářských studií (Mravní názory Adama Smitha, Znárodnění a zlidovění české půdy, Cesta z krize), stoupenec ekonomického učení J.M. Keynese. V době světové hospodářské krize vystupoval s iniciativními návrhy na zmírnění jejích sociálních důsledků. Od roku 1917 členem české sociální demokracie, v letech 1928-39 jejím poslancem v Národním shromáždění. Po komunistickém převratu 1948 emigroval. 1950-61 působil v USA, přednášel na univerzitě v Pittsburghu (od 1953 jako profesor). V 50. a 60. letech člen ústředního výkonného výboru exilové Čs. sociální demokracie, v níž prosazoval návaznost na někdejší Národní stranu práce z období druhé republiky, anticipující široký rámec budoucí jednotné levicové strany podle vzoru britské Labour Party; spolupracovník revue Demokracie a socialismus, spoluautor sborníku Osmdesát let Československé sociální demokracie (1958). Od 1952 člen zastupitelstva Rady svobodného Československa.

Zdeněk Bechyně

1. 1. 1905 Prostějov – 17. 4. 1974 Mariánské Lázně

"Jednotu celé národní společnosti nelze uskutečnit v jedné straně. Vy, komunisté, máte přece s tím svoje zkušenosti. Snad po nějaký čas lze docílit hřbitovního ticha, občanské lhostejnosti, apatie, ale jednoty nikoli."

Podnikatel, důstojník a politik; syn Rudolfa Bechyněho, zeť Emanuela Vosky, významných představitelů prvorepublikové sociální demokracie. Za 2. světové války důstojník čs. zahraniční armády ve Francii a Velké Británii; 1944-45 se s čs. obrněnou brigádou účastnil obléhání Dunkerque. 1945-48 funkcionář Čs. sociální demokracie. 23. 2. 1948 odsoudil veřejně zakládání akčních výborů Národní fronty a nástup komunistické diktatury; v následujících měsících vystupoval proti likvidaci sociálně demokratické strany a udržoval kontakty jak se vznikajícím čs. sociálně demokratickým exilem, tak s britskou Labour Party.

V březnu 1949 poprvé zatčen, v září téhož roku propuštěn; znovu zatčen v červnu 1950 a 1951 odsouzen za velezradu ke 14 letům vězení; propuštěn v červnu 1964. V době „pražského jara“ 1968 stál v čele úsilí o obnovu činnosti Čs. sociální demokracie; koncem dubna 1968 zvolen předsedou přípravného výboru strany a od května do července 1968 vedl jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. Po srpnové invazi ukončil činnost přípravného výboru; na jaře 1969 navštívil Londýn, setkal se s vedoucími reprezentanty exilové ČSSD a předal jim dokumenty o aktivitách sociálních demokratů ve vlasti v roce 1968.

Jiří Horák

23.4. 1924 Hradec Králové – 25.7. 2003 Engelwood (Florida, USA).

"Chceme být stranou, která bude pokračovat v tradici sociální demokracie, která byla při vzniku odborových a družstevních organizací, která vybojovala všeobecné volební právo a osmihodinový pracovní den, která stála při zrodu první Československé republiky, která se podílela na vedení státu, stranou, jež dovedla odlišit zodpovědnou sociální a hospodářskou politiku od populistických as demagogických prohlášení naší extrémní levice, stranou, která se ihned po revoluci v listopadu 1989 zapojila do Socialistické internacionály a přijala její volání po svobodě, spravedlnosti a solidaritě."

Politolog, publicista a politik. Totálně nasazen v Německu (1943- 45), po osvobození tiskový tajemník ministra Bohumila Laušmana. Poúnorový emigrant, tajemník exilové Ústřední komise mládeže ČSSD a generální tajemník exilového Ústředního svazu československého studentstva v exilu. Po odchodu do USA student Kolumbijské univerzity a posléze profesor Manhattan College v New Yorku, který byl současně činný v exilové straně a od počátku sedmdesátých let v Radě svobodného Československa, kde posléze zastával funkci jejího generálního tajemníka.

Spoluzakladatel proslulé exilové revue SVĚDECTVÍ. Spolupodílel se na polistopadové obnově strany, na jejímž prvním sjezdu na jaře 1990 byl zvolen předsedou. Zasloužil se významně o vybudování materiální a organizační základny strany i hnutí. Od dubna 1993 působil opět v USA, odkud přispíval pravidelně publicisticky do českého i zahraničního tisku. Po Jiřím Horákovi byla jmenována mj. jedna z čestných plaket strany, propůjčovaných a zřizovaných při příležitosti významných jubileí ČSSD.

Karel Hrubý

9.12. 1923 Plzeň.

"Zakladatelé naší strany vepsali do svého břevnovského programu odhodlání vést boj za důstojné životní podmínky pro pracující a za jejich politický, sociální i kulturní vzestup. Ale současně se přihlásili k ideálům svobody a k demokracii jako nejvhodnějšímu rámci, v němž může být tento úkol uskutečněn. Demokracie se stala substancí strany, sociální boj jejím úkolem. Jméno sociální demokracie se tak stalo programem pro celou budoucnost. Je třeba se těchto principů, upevněných bojem sto třiceti let, pevně držet i v dalších letech."

Sociolog, politolog a politik. V letech 1945-49 byl politicky činný v řadách sociálně demokratického studentstva. V roce 1955 byl zatčen za „protistátní činnost“ a v letech 1955-1960 vězněn.

V roce 1968 se podílel na pokusu o obnovu Čs. sociální demokracie a stal se členem přípravného výboru Masarykova sdružení pro demokratický socialismus. V září 1968 emigroval do Švýcarska; usadil se v Basileji (Švýcarsko). V letech 1968-88 působil jako sociolog koncernu CIBA-GEIGY a zapojil se do exilového politického a kulturního života.

Od 1975 člen předsednictva Rady svobodného Československa. 1972-83 místopředseda, 1983-89 generální tajemník a první místopředseda a 1989-95 předseda exilové Čs. sociální demokracie; 1990-91 současně člen ústředního výkonného výboru obnovené ČSSD ve vlasti. Jako poslední exilový předseda sociální demokracie dovršil její integraci do obnovené ČSSD. Jeden z klíčových svědků ve sporu o vlastnictví Lidového domu, díky kterému Lidový dům zůstal majetkem ČSSD. Autor řady sociologických a politologických studií. Svou činnost v sociálně demokratickém exilu shrnul v knize Léta mimo domov.